ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

O fotografii

Květnová debata v Topičově salonu

Květnová debata z cyklu "o sběratelství z různých stran" bude věnována fotografii, sběratelským specifikům tohoto média i rozdílu v cenách na domacích a zahraničních aukcích. Debata se uskuteční v úterý 22. května od 18:00 v pražském Topičově salonu na Národní třídě. Jako pozvánku přetiskujeme starší článek o sběratelství fotografie, který byl v červnu 2007 publikován v Art+Antiques.

debata o fotografiidebata o fotografii
 
 
 

Dražší než obrazy / Art+Antiques, červen 2007

Nejdražším dílem českého umění prodaným v zahraničí se letos s největší pravděpodobností nestane Filla, Štyrský, ani Šíma, ani žádné jiné z velkých jmen českých aukcí. Titul nejdražšího českého autora nejspíš získá fotograf František Drtikol. Jeho snímek Sněžná vlna byl totiž koncem dubna v New Yorku vydražen za rekordních 312 tisíc dolarů, v přepočtu tedy za 6,5 milionu korun. Abychom toto číslo uvedli do kontextu, připomeňme si, že hranici 6 milionů korun na českých aukcích dosud překonalo všehovšudy osm obrazů a u fotografií je velkým úspěchem již cena nad 100 tisíc korun. Člověk nemusí být zrovna matematický génius, aby jej napadlo, že fotografie představují zatím nedoceněný poklad.

Propasti mezi cenami v Česku a v zahraničí si je samozřejmě vědoma řada obchodníků či leckdy spíše překupníků, kteří snímky mistrů české fotografické avantgardy cíleně vyhledávají a nakupují, jen aby je mohli nabídnout k dalšímu prodeji venku. Hovořit o českém trhu s fotografií ve stejném smyslu, v jakém hovoříme o trhu s obrazy, nelze. Žádný jednoduše neexistuje. „Za deset let se to tu neposunulo ani o milimetr. Je tu pár sběratelů a spoustu lidí, kteří se obchodem živí,“ charakterizuje současný stav galerista Jiří Jaskmanický, který s fotografiemi obchoduje již od první poloviny 90. let.

Drtikol a ti ostatní

To, že jsou ceny ve srovnání se zahraničím nízko, je dáno souhrou více faktorů, z nichž tím nejdůležitějším je neexistující poptávka. Fotografie se sice již na aukcích objevují poměrně pravidelně – Jaskmanického aukční síň Greisen se na ně dokonce do značné míry specializuje –, ale většinou nejde o zvlášť výjimečné kusy. „Lidi většinou nechápou rozdíl mezi kvalitním a špičkovým kusem, ale trh tohle velice přesně rozlišuje. Drtikolovy akty v pigmentu se prodávají vysoko, ale jeho portréty nemají skoro žádnou cenu. I v Mnichově je můžete koupit v přepočtu za 5 tisíc korun,“ říká na toto téma Vladimír Birgus, vedoucí Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a autor či spoluautor řady knih o české fotografii.

U fotografií stejně jako u obrazů či grafik platí, že cena se neodvíjí jen od jména, ale že záleží na době vzniku, námětu, kvalitě zpracovaní a řadě dalších kritérií. V poslední době nabývá na důležitosti také provenience, neboť i fotografie se falšují. „Je to čím dál tím větší problém. Nové tisky jsou nabízeny jako originály, fotografie Drtikolových žáků jsou vydávané za jeho práce, je toho čím dál tím víc,“ vypráví Birgus.

Josef Sudek: V ateliéru / počátek 50. let

Josef Sudek: V ateliéru (Akt) / 1951-52 / pigment / 12,1 × 15,9 cm

cena: 114 000 USD / Sotheby’s 25. 4. 2007

 

Nejvýše ceněným českým autorem je František Drtikol, zájem je však i o Josefa Sudka nebo Jaromíra Funkeho. Na stejné aukci jako Drtikolova Sněžní vlna se prodaly také dvě Sudkovy fotografie z počátku 50. let – akt V ateliéru a Zátiší se sklenicí – a Funkeho abstraktní kompozice z roku 1923. Sudkovy snímky stály 114 a 102 tisíc dolarů, Funke se prodal dokonce za 252 tisíc dolarů. Dosažené ceny však zdaleka nepředstavují normu. Předaukční odhady také počítaly s výrazně nižšími částkami. U Funkeho snímku například jen s 25 tisíci dolarů. „Česká fotografie je z hlediska mezinárodního trhu obecně zajímavější než české výtvarné umění,“ soudí Birgus, hned však dodává: „Ale nedělejme si iluze – ani ty nejšpičkovější věci Drtikola nebo Sudka nedosahují cen, za které se prodává německá nebo americká fotografie.“ Položku po Drtikolově Sněžné vlně byla také dražena fotografie Edwarda Westona z roku 1921, která se prodala za 824 tisíc dolarů.

Pokud jde o cenové rekordy českých aukcí, nejdráže se i u nás prodává František Drtikol. Jeho dva dívčí akty – nedatované a ani ne příliš charakteristické – aukční síň Dorotheum letos v březnu prodala za 288 a 240 tisíc korun. Galerie Peron zase před dvěma lety vydražila jednu z Drtikolových „figurek“, paspartovanou a signovanou fotografii z 30. let, za 240 tisíc korun. Na březnové aukci Dorothea se za 132 tisíc prodala také jedna ze Sudkových „zahrad“. Za stejnou cenu byla již o rok dřív Dorotheem vydražena jiná Sudkova fotka z téže série. Víc toho není.

Mladí vpřed
Zatím byla řeč jen o historických, tzv. vintage fotografiích, žhavým sběratelským artiklem je však dnes i současná fotografie. Žebříčku nejdražších fotografií koneckonců vévodí právě díla žijících autoru. Absolutní cenový rekord drží diptych 99 centů od dvaapadesátiletého německého fotografa Andrease Gurského, který byl letos v únoru v Londýně vydražen v přepočtu za více než 3,3 milionu dolarů. Na druhém místě je sice snímek Jezírko v měsíčním svitu, fotografie Edwarda Steichena z roku 1904, prodaná loni v únoru za 2,9 milionu dolarů, další příčky však patří opět současné fotografii. Na třetí je jeden z „kovbojů“ od Richarda Prince, který se v půlce května prodal za 2,8 milionu dolarů. Čtvrtou nejdražší fotografií je další varianta Gurského 99 centů, která byla před rokem vydražena za 2,25 milionu dolarů, a první pětici s částkou 2,1 milionu dolarů uzavírá jeden z „filmových“ autoportrétů Cindy Sharmanové, který jsme před pár lety mohli vidět na její výstavě v Galerii Rudolfinum.

„Sběratelství fotografie a sběratelství umění bývaly dva oddělené světy. Lidé, kteří kupovali obrazy, nekupovali fotografie, a naopak. V posledních letech ale tohle dělení přestalo platit a fotografie je brána zcela naroveň ostatním médiím, které současné umění používá,“ vysvětluje rekordní ceny americký fotograf a kurátor Leo Rubinfien, autor nedávné výstavy Shomeie Thomatsua. „Nejvýznamnější fotografové současnosti také už nejsou zastupováni fotografickými, ale uměleckými galeriemi,“ doplňuje Vladimír Birgus. „Na fotografických veletrzích málokdy najdete Strutha, Goldingovou nebo Shermanovou. Tradiční fotografové trošku závidí, ale vezou se s tím. Ceny by nikdy nebyly tak vysoko, jak jsou, nebýt toho, kolik se platí za díla současných fotografů.“

Andreas Gursky: 99 cents / 1999

Andreas Gursky: 99 cents / 1999 / C-print / 207 x 337 cm / cena: 2 250 250 USD / Sotheby's 2006

 

Andreas Gursky je extrémní příklad, ale ceny kolem 100 tisíc eur nejsou až tak neobvyklé. Za tolik své velkoformátové fotografie nabízejí například Candida Höferová či již zmíněný Thomas Struth. Méně slavní zahraniční autoři – mezi nimi i v Německu žijící česká fotografka Jitka Hanzlová – mohou za své snímky žádat částky v řádu tisíců eur.

Ceny současné české fotografie se podle Birguse pohybují v rozmezí od 40 do 80 tisíc korun. Smysl od Tona Stana, jedna ze Stanových nejznámějších fotografií, která byla použita jako obrazový motiv na plakátu amerického filmu Showgirls, se ale měla prodat dokonce za 250 tisíc korun. „To záleží na spoustě věcí,“ odpovídá na otázku po cenách současných autorů Pavel Lagner, kurátor fotografické sbírky skupiny PPF. „Zaleží, jak velká je to edice i kolik fotek kupujete. Fotka, která normálně stojí 50 tisíc, bude stát míň, když od dotyčného autora koupíte najednou třicet snímků. Zaleží i na tom, ve které fázi edice kupujete. Číslo 2 z edice 20 kusů bude levnější než číslo 19,“ vysvětluje.

Ve službách marketingu
Skupina PPF je nejznámějším, ne-li jediným sběratelem fotografie u nás. Společnost mimo jiné zaplatila rekonstrukci malostranského ateliéru Josefa Sudka, který dnes provozuje jako fotografickou výstavní síň, a každoročně díla ze své sbírky vystavuje na Pražském hradě v rámci projektu Maximální fotografie. Sbírka dnes čítá přes 900 fotografií od čtyř desítek autorů. Její účetní hodnota je podle Lagnera přes 10 milionů korun. „Tržní bude asi tak dvojnásobná,“ dodává. „Taková ta hlavní jména, autoři, od kterých máme víc děl, jsou Drtikol, Sudek, Lauschmann, Medková, Lukas, z žijících pak Jirásek, Pinkava, Tono Stano, Jasanský-Polák, Václav Stratil,“ vyjmenovává „Poměr žijících a nežijících autorů je tak půl na půl. Na počet jmen je asi víc těch již nežijících, ale od žijících máme větší kolekce.“

Edvard Steichen: Jezírko v měsíčním svitu

Edvard Steichen: Jezírko v měsíčním svitu / 1904 / gumotisk / 41 x 48 cm

cena: 2 928 000 USD / Sotheby's 14. 2. 2006

 
 

Pozorovatelé zvenčí jsou nicméně vůči sběratelským aktivitám PPF často dosti kritičtí. Chápou je spíše jako marketingovou strategii než jako vážně míněnou snahu vybudovat kvalitní kolekci české fotografie. „Pro mě je ta sbírka velkým zklamáním,“ říká například Vladimír Birgus. „Nemají jasnou koncepci a například od Funkeho nebo Rösslera nemají originály. Maximální fotografie jde pak proti všem principům vystavování fotografií,“ dodává.

„PPF má šanci udělat sbírku světového formátu, ale plácají to, jak když pejsek a kočička vařili dort,“ zlobí se Jiří Jaskmanický, který jako obchodník samozřejmě sní o osvíceném kupci s finančními možnostmi PPF. Na tom, co říká, však něco je: „Kdyby nešli jen po top jménech, ale po kvalitě, tak mohou za pár šupů koupit věci, které už jen tím, že je koupí právě oni, získají desetinásobnou hodnotu. Sbírat dneska Drtikola je hloupost, kdyby sbírali 60. léta, nebo současné mladé autory... A nebo kdyby se aspoň chovali jako kdysi Železný, který rozhýbal trh tím, že do něj nalil hodně peněz. Kdyby PPF koupila Sudka za 200 tisíc, tak pořád neprohloupí.“

Pavel Lagner se ke koncepci sbírky nechce blíže vyjadřovat. V rámci PPF prý panuje shoda, že jejím předmětem mají být pouze díla českých fotografů a že má jít o výtvarnou fotografii. „Výběr konkrétních děl, která koupíme, je výsledkem dialogu uvnitř firmy,“ říká Lagner. Na Jaskmanického výtku, že PPF se zdráhá utrácet vyšší částky, otevřeně přiznává, že ani za „skvělého signovaného Sudka“ není ochoten dát 100 tisíc korun. „Myslím, že to není adekvátní. Na aukce chodí tři čtyři chlapi, kteří to mají na kšeft do zahraničí, a ti nás válcují. V korunách jsou ceny stále relativně nízké a samozřejmě lze nakupovat i stylem ať to stojí, co to stojí. Já si ale myslím, že kdybychom s tímhle začali, budou nám aukční síně uměle šroubovat ceny.“ 

Josef Sudek: Zahrada

Josef Sudek: Zahrada / černobílá fotografie / 22,2 x 28,5 cm / cena: 132 000 Kč / Dorotheum 3. 3. 2007

 

Proč vlastně?
V čem je ale fotografie pro dnešního diváka tak přitažlivá? „Je modernější a to i v těch starých kusech. Fotka ze 30. let je dnes stále moderní, obraz už ne,“ říká Jiří Jaskmanický. „Je sdělnější než abstraktní nebo konceptuální umění. To vidíte i na návštěvnosti fotografických výstav,“ doplňuje Vladimír Birgus.

Pavel Lagner to tak optimisticky nevidí: „Spoustu informací na nás útočí skrze fotografie, na billboardech, na citylightech. Lidé mají stále puštěnou televizi, takže fotografie a video se zdají být na jedné straně velmi aktuální, na druhé ale dochází k retardaci. Neumíme se na ně pořádně koukat. Nebezpečím fotografie je, že ji odfiltrováváme. Je všude, takže ji ani nevnímáme. V tom je pořád výhoda malby, obraz nemůžete odfiltrovat, protože není tak běžný.“

 

Výjimečná díla za výjimečné ceny

V článku zmiňovaná pětice snímků Drtikola, Funkeho a Sudka, vydražená koncem dubna aukční síní Sotheby’s za rekordní ceny, pocházela z privátní sbírky galeristky Maggi Westonové, která byla v 70. letech jednou z průkopnic sběratelství fotografie. Na aukci se prodalo 112 ze 140 nabízených snímků, dohromady za 7,8 milionu dolarů. Dosažené výsledky pro Art+Antiques okomentoval expert Sotheby’s Chris Mahoney.

Jaromír Funke: Kompozice (Abstrakce s talíři) / 1923 / černobílá fotografie / 21,3 x 29,5 cm
cena: 252 000 USD / Sotheby’s 25. 4. 2007

 

Čím si vysvětlujete ceny, kterých fotografie Drtikola, Funkeho a Sudka dosáhly?
Především šlo o velmi, velmi kvalitní tisky. Zejména ten Sudkův pigment výrazně převyšoval obvyklou nabídku jeho fotografií. Navíc šlo o akt, což je pro Sudka dosti netypický námět. Drtikol? Krásný, unikátní snímek, který dosud znalo jen pár lidí. Já sám, když jsem ho poprvé viděl, jsem si v první chvíli vůbec nebyl jistý, čí je to práce, a skutečně jsem si chvilku myslel, že jde o krajinu. A Funke? Naprosto vynikající tisk, který aspoň pro mě je jakousi esencí toho, v čem byl Funke mimořádný, v čem spočíval jeho talent.

Dá se dosažený výsledek chápat jako výraz rostoucího zájmu o českou fotografii, nebo jde hlavně o důsledek celkového růstu cen?
Všichni tito autoři jsou na trhu již dlouho a vždy dosahovali slušných cen. Současný nárůst je dán hlavně tím, že o fotografii se začalo zajímat několik nových sběratelů. Praha se z nějakého důvodu zdá být pro fotografii velice úrodným místem, ale hovořit o české fotografii podle mě moc nejde. Každý z těchto tří měl zcela odlišný styl. To, co lidi, myslím, přitahuje, je jejich obdivuhodná kreativita, jejich hledání nových cest. Vezměte si Sudka, který v limitovaném prostředí svého ateliéru, ve velice těžkých podmínkách a navíc jen s jednou paží, dokázal vytvářet nesmírně bohaté, originální a poetické obrazy. Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat, že mnoho jiných jejich snímků se prodává za výrazně nižší ceny.

Byl mezi dražiteli někdo z České republiky a dá se nějak charakterizovat „typický sběratel“ fotografie?
Pokud vím, tak žádný český zájemce mezi dražiteli nebyl. Znám kupce toho Funkeho a to Čech není. O fotografii se zajímají nejvíce američtí sběratelé, ale jde o velice pestrou skupinu lidí. Žádný typický sběratel neexistuje. Někdo se specializuje jen na určité období, určitého autora nebo námět, někteří naopak mají mnohem širší záběr a ani se třeba nespecializují výhradně jen fotografii.

Josef Sudek: Zátiší se sklenicí a lahví / 1952

Josef Sudek: Zátiší se sklenicí a lahví / 1952 / pigment / 22,3 x 16,5 cm
cena: 102 000 USD / Sotheby’s 25. 4. 2007

 

Z jakých zdrojů nabízená díla nejčastěji pocházejí?
To je také různé. Jen velice málo materiálu získáváme od galerií. U zboží, které pochází z galerií, hrozí, že je na trhu již nějaký čas, že se je již pokoušeli prodat samostatně, a to pro nás není dobré. Ideální je, když jde o věci ze soukromých sbírek, které někdo koupil třeba v 70. nebo 80. letech a teď usoudil, že je dobrý čas prodat. V Praze i v dalších evropských městech máme svá zastoupení, ale žádné významnější fotografie se k nám tímto kanálem zatím nedostaly.

Souvisí rostoucí zájem o fotografii i s tím, jakých cen dosahují fotografie nabízené na aukcích současného umění?
To jsou dva odlišné trhy. Nemyslím si, že jen proto, že za Gurského se dnes platí miliony, někdo zaplatí pár milionů také za Stieglitze nebo Westona. Svou roli ale podle mě hraje to, že fotografovat dnes může skoro každý. Když pak lidé srovnají své snímky s fotografiemi opravdových mistrů, uvědomí si, že to není vůbec snadné, a dokáží ocenit, co tito velicí fotografové skutečně dokázali. Sběratelství fotografie je navíc stále velice mladým oborem, na rozdíl od trhu s impresionisty nebo dokonce se starými mistry, který existuje po staletí. A to je také velice vzrušující.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...