ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Kvalita rozhoduje

Ročenka 10 - Rozhovor s ředitelem vídeňského Dorothea

Na jarní aukci starých mistrů vídeňského Dorothea se obraz Člověk volící mezi ctností a neřestí od flámského malíře Franse Franckena II. prodal za rekordních 7 milionů eur. Stanovil tak nejen Franckenův nový autorský rekord, ale stal se též vůbec nejdražším dílem vydraženým v Rakousku. O situaci na tamním trhu jsme hovořili s ředitelem Dorothea Martinem Böhmem.

Jak hodnotíte uplynulý rok?
Byl to opravdu dobrý rok, vlastně náš vůbec nejlepší. To je svým způsobem výjimečné. Celkově je trh poměrně stabilní, ale rozhodně nejde mluvit o nějakém boomu. My jsme měli opravdu skvělý rok, a to i kdybychom Franckena nechali stranou. Rekordní pro nás dosud byl rok 2007, kdy jsme slavili 300. výročí založení Dorothea. Loni jsme ale tehdejší obrat dost výrazně překonali. Myslím, že to hodně souvisí s internacionalizací naší firmy v posledních letech. Dorotheum bylo dlouho státním podnikem, privatizací prošlo teprve v roce 2001. Od té doby jsme rozšířili naše aktivity do Německa, do Itálie, máme pobočky v Bruselu, v Paříži, v Římě. Všechny tyto kroky k nám přivedly nové klienty.

Získáváte prostřednictvím zahraničních poboček i díla do vašich aukcí?
Ano, to je velice důležité. A s nimi navíc přicházejí i noví kupci, protože se pro ně naše nabídka rázem stává zajímavější. Trochu mě mrzí, že lidé většinou sbírají jen své místní autory a málo se poohlížejí po tom, co zajímavého vzniklo v jiných zemích.

Dokážete odhadnout poměr rakouských a zahraničních kupců?
Je to tak padesát na padesát. Záleží ale, o kterém segmentu mluvíme. Když vezmeme třeba poštovní známky, tak tam rakouští klienti převažují. U obrazů máme možná více zahraničních kupců a u současného umění jsou Rakušané v menšině.

Trh loni rostl napříč všemi segmenty?
Hlavní jsou samozřejmě obrazy – od starých mistrů přes 19. století až po současné umění, ale růst se týkal i starožitností, nábytku a designu. Je to velmi neobvyklé, ale myslím, že je to tím, že ve všech těchto oblastech jsme velmi aktivní.

V České republice se starožitnostem v posledních letech příliš nedaří.
Na starožitnosti musíte mít sběratele. Hezký renesanční nebo barokní kus je sbírkový předmět. Když v zemi nemáte aspoň jednoho dva sběratele, kteří se na danou oblast specializují, tak to budete prodávat jen obtížně. Takové věci se pohybují v tak vysokých částkách, že potřebujete zapáleného sběratele, který dokáže ocenit kvalitu či to, že jde o dílo konkrétního umělce. Jen tak si to nikdo nekoupí. Když máte v zemi jednoho sběratele, tak aspoň prodáte, když dva, tak už to může udělat hezkou cenu.

U vás se takto vloni zcela nečekaně vyšplhala dvojice porcelánových chladicích nádob na víno z 1500 na 110 tisíc eur. Tušíte, co bylo důvodem?
Netuším. Byla to italská nebo francouzská práce z 18. století, velice krásné kusy. Snažili jsme se je blíže určit, ale nebylo je s čím srovnávat a nikdo z expertů, které jsme oslovili, si nebyl jistý. Je možné, že dražitelé věděli víc než my, ale občas jde jen o to, že proti sobě přihazují dva bohatí lidé, kterým se něco jednoduše zalíbí. V tom je výhoda aukcí, že cena je stanovována takto veřejně. Je ale pravda, že to bylo velké překvapení.

Prominentní místo mezi vašimi prodeji zaujímají díla 19. století, což je dosti neobvyklé. U málokteré aukční síně se umění této epochy objevuje v top ten.
Ano, a myslím, že je to škoda. Je to jedna z nejvíce podhodnocených a nejméně pochopených epoch. Před časem byla v Albertině vynikající výstava o biedermeieru s podtitulem Nalézání jednoduchosti, která ukazovala, že moderní, minimalistický design má kořeny v užitém umění kolem roku 1800. Vystavovali tam třeba stůl, u kterého – kdybyste nevěděli, že jde o biedermeier – hádali byste, že je to Bauhaus. Tohle všechno se zrodilo z 19. století. Navíc je to období, kde pořád můžete kupovat mistrovská díla, doslova muzejní kusy, a za rozumné ceny. U starých mistrů nemáte šanci. Když se objeví nějaké špičkové dílo, jako třeba ten náš Frans Francken, tak půjde o cenu v řádu milionů eur. Nemluvě o tom, že takovýchto děl je ze starého umění na trhu strašně málo, protože většina nejlepších je už dávno v muzeích.

Říkal jsem si, zda zájem o 19. století nesouvisí s dědictvím Rakouska-Uherska…
Že by šlo o nějakou nostalgii po císařství? To si nemyslím. Vídeň v 19. století ale samozřejmě byla jedním z nejvýznamnějších evropských měst, centrem pro umělce z celé monarchie – i pro řadu českých umělců – a vzniklo zde mnoho kvalitních děl. To jistě svou roli hraje. Která díla se dostanou do top ten, ale nejde přeceňovat. Hodně to závisí na tom, co se zrovna ten rok objeví na trhu.

Podle katalogu pocházel Franckenův obraz ze soukromé sbírky z Berlína. Jak se vám jej podařilo získat?
Předchozí majitel jej měl doma víc než padesát let a byl jej ochoten prodat za velice málo. My jsme ho přesvědčili, ať jej dá raději do aukce. Máme s ním velice dobrý vztah a věděl, že pokud jde o staré mistry, patří Dorotheum mezi největší aukční domy na světě. U špičkových obrazů rozhoduje kvalita a lidi za ní rádi přijedou kamkoliv. Zajímavé je, že vítěz aukce i zájemce, který skončil druhý, obraz dražili, aniž jej viděli na vlastní oči. Nedostali se sem kvůli mraku sopečného popela, který zablokoval letecký provoz. Další zájemci se zase do Vídně dopravovali z Londýna vlakem nebo autem.

Kolik dražitelů o obraz projevilo zájem?
Devět. Většina z nich skončila na třech milionech eur, což byla částka, o které jsme si i my mysleli, že bychom se k ní mohli dostat. Odhad byl nižší, protože prodávající chtěl prodat a žádný srovnatelný Francken nikdy dražen nebyl. Věděli jsme, že cena půjde přes dva miliony a doufali, že to bude víc než tři. Dva poslední dražitelé obraz prostě hodně chtěli. Je ale opravdu překrásný, ohromující kvalita.

Od té doby byl již obraz vystaven v Londýně a New Yorku a londýnský galerista Johnny van Haeften, který jej koupil, jej nabízí k prodeji za 9 milionů liber.
Je to obraz, který je radost mít a radost vystavovat. V březnu jej vezme do Maastrichtu a určitě tam bude nejkrásnějším obrazem celého veletrhu. Cenový rozdíl není zas tak veliký. Pokud může počkat, určitě jej prodá. Takováto kvalita je na trhu vzácná. Je to mistrovský kus, nejlepší Francken, jaký existuje. Nevýhodou aukční síně je, že nemáte rok dva na průzkum. Je jasné, že jde o obraz malovaný na objednávku města Antverp a že šlo o významnou zakázku, které si malíř velice považoval. Jenom panel, na kterém je namalován, musel být velice drahý. O co přesně se jednalo a jak vyložit komplexní ikonografii malby, ale nevíme. Podařilo se nám toho zjistit dost, svou práci jsme odvedli. Bylo by ale zajímavé moci se tomu obrazu věnovat déle.

Je dnes těžší získávat kvalitní díla než dřív?
Opravdu dobrých obrazů je čím dál tím míň, i v 19. století. Je to pro nás nikdy nekončící boj. Rozdíl mezi aukčními síněmi a galeriemi je v tom, že pro nás jsou nejdůležitější prodávající. Kupujících si samozřejmě velice vážíme a děláme toho hodně, abychom je přilákali, ale to, co rozhoduje, je, jakou kolekci se nám podaří shromáždit. Mistrovský kus se vždy prodá za dobrou cenu, protože my uděláme vše pro to, aby se o něm potenciální kupci dozvěděli. Musíme ho ale mít.

Dokážete charakterizovat, jak vypadá váš typický rakouský klient?
To je těžké. Typický klient neexistuje. Je asi možné říct, že většina našich klientů nejsou sběratelé. Sběratel je někdo, kdo má jasnou strategii, systém, který sleduje. Někdo, jako byl Rudolf Leopold, jako jsou manželé Esslovi nebo Ronald Lauder. Většina lidí si jen kupuje krásné obrazy, aby s nimi žili. A to neříkám vůbec pejorativně. To je ostatně role, pro kterou byla velká část uměleckých děl původně určena. Myslím, že až devadesát pět procent našich zákazníků jsou lidé, kteří jednoduše mají vztah k umění a chtějí se jím obklopovat, chtějí s ním žít. Proto by lidi měli kupovat hlavně to, k čemu mají vztah, a příliš se nezabývat nějakými obchodními strategiemi a cenovými hrami. Když kupujete, co máte rád, tak nikdy neproděláte. I kdyby se váš obraz v budoucnu nezhodnotil, tak vám to nemusí vadit, protože radost, kterou jste z něj měl, vám nikdo nevezme.

Jaká jsou vaše očekávání pro rok 2011?
Můžu radši říct, jaké jsou moje naděje? Doufám, že věci budou pokračovat, že trh zůstane na stávající úrovni. A to je vlastně i trochu moje očekávání, protože momentálně je trh dosti stabilní. A doufám, že budeme mít hezké obrazy na prodej, na jaro už pár zajímavých věcí máme. Vývoj závisí hlavně na celkové ekonomické situaci, co se bude dít s eurem. Žádné dramatické změny neočekávám. Na loňská čísla se asi nedostaneme, ale to proto, že rok 2010 byl opravdu výjimečně dobrý.

Martin Böhm před obrazem Günthera Ueckera / foto: R.R. Rumpler, Dorotheum

 

Dorotheum 2010
Sběratelé loni na aukcích Dorothea dohromady utratili přes 143 milionů eur, což je pro společnost nový rekord a řadí ji to mezi pětici největších aukčních síní na světě. V minulém roce uspořádala na 600 aukcí, hlavní pozornost je věnována čtyřem aukčním týdnům v dubnu, v květnu, v říjnu a v listopadu, do kterých jsou soustředěny nejvýznamnější aukce. Dorotheum zaměstnává více než sto specialistů ve čtyřiceti různých odděleních. V loňském roce byly vytvořeny dvě nové specializace – orientální koberce a textilie a mimoevropské umění a umění přírodních národů. Za více než milion eur se na aukcích Dorothea loni prodal ještě obraz Rinaldo a Armida od italského barokního mistra Il Gercina. Nejdražším dílem umění 19. století byl obraz Nevěsta od Ferdinanda Georga Waldmüllera, vydražený v říjnu za 421 tisíc eur. Z poválečného umění nejvyšší ceny dosáhl obraz Písečný ostrov od německého umělce Günthera Ueckera, člena skupiny Zero. Na květnové aukci byl vydražen za 260 tisíc eur.
Tradice společnosti sahá až do roku 1707, kdy Dorotheum coby zastavárenský úřad města Vídně založil císař Josef I. Šlo o progresivní opatření, jehož smyslem bylo eliminovat moc lichvářů. Až do roku 2001 byla společnost státním podnikem. Privatizaci provázely vášnivé diskuse, které ještě umocnilo, že kupcem nebyla žádná velká investiční skupina, ale čtveřice třicetiletých manažerů. Martin Böhm byl jedním z nich. „Na začátku bylo šestnáct zájemců, ale my jsme nabídli nejvíc. Všichni tehdy říkali, že miliarda šilinků je moc, že nevíme, do čeho jdeme, že jsme moc mladí, že Dorotheum zničíme, že nezachováme celou šíři jeho služeb a tak dále. Po dvou třech letech najednou otočili, že prý cena byla příliš nízká. Pravdou je, že to nakonec pro nás byl dobrý obchod. Jak se budou věci vyvíjet, ale nemohl dopředu nikdo tušit,“ komentoval Böhm privatizaci firmy v roce 2007 v Art+Antiques.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...