ART+, vše o trhu s uměním
Září 2017 1367 

S ředitelkou Jiri Svestka Gallery o návratu do Prahy

Rozhovor s Janou Smrčkovou

Když se před třemi lety na podzim zavírala v Praze zavedená Galerie Jiří Švestka, vypadalo to definitivně. Nyní se však na domácí území vrací pod jménem Jiri Svestka Gallery, v nových prostorách, s jasně definovaným výstavním plánem a pod vedením Jany Smrčkové.

Nové výstavní  prostory JSG v  Praze
Nové výstavní  prostory JSG v  Praze.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Praze Galerie Jiří Švestka fungovala takřka 20 let, do roku 2014. Poslední tři roky pokračovala v činnosti jen v Berlíně. Co vás vedlo k tomu vrátit se nyní zpět do Prahy?

Berlín je město pro umělce – kreativní a dynamické. Ale kupní síla tam příliš není, tedy ani sběratelé. Pro ně je lákavější Mnichov nebo Düsseldorf. Důvodem, proč se zde v roce 2009 pobočka zakládala, byla skutečnost, že tam měl, a stále má, Jiří Švestka jako kurátor velmi silné postavení. Já jsem v Berlíně působila od roku, kdy galerie v Biskupském dvoře končila, takže jsem přirozeně chtěla přetáhnout pozornost i českých sběratelů tam. Nicméně se ukazovalo, že jezdíme pořád dělat obchod do Prahy, abychom mohli financovat Berlín, což postupně přestalo dávat smysl.

Jaký byl rozhodující moment?

Když se objevil ostravský investor, který se nabídl značku Jiří Švestka znovuobnovit tady Praze. Nakonec jsme se rozhodli to zkusit v jiném měřítku, v "berlínském stylu", kdy se umění vystavuje ve skromnějších prostorách privátního charakteru, který divákům nabízí bezprostřednější zážitek než platforma white cube.

Můžete stručně představit koncept nově otevřené galerie na Janáčkově nábřeží, respektive čím se liší od minulých projektů?

Koncept vychází především z intimity prostoru, protože galerie sídlí v činžovním domě v bytové jednotce s výstavními prostory o výměře kolem sto čtverečních metrů. Nechceme zde dělat sólové ani skupinové výstavy, ale pořádat jakési komornější umělecké dialogy. Myšlenka je založená na konfrontaci dvou umělců, staršího versus mladšího, etablovaného s ještě neobjeveným, ale hlavně autorů západoevropských s těmi ze střední a východní Evropy. My totiž věříme tomu, že umění právě z této oblasti má obrovský potenciál, je silné, ale na globálním trhu stále trochu podceňované. Pomocí těchto dialogů bychom chtěli ukázat, jak kvalitní je a že směle obstojí při jakémkoli srovnání.
 

/uploads/articleGallery/1645/2.jpg
Z výstavy Past – Present -  Future.
 

 

V květnu jste ale otevírali skupinovou výstavou Past – Present -  Future, přičemž této trojici umělců jste již věnovali samostatné přehlídky. V čem byla tato expozice jiná?

Před týdnem skončená výstava, která propojila Rumunku Ioanu Nemes, německého autora Georga Ettla a Katarinu Poliačikovou ze Slovenska, pro nás byla hlavně určitým testerem, který měl jednak výstavní náplň předznamenat, ale i stručně historii galerie reflektovat a vytvořit tak určité pojítko mezi minulostí a budoucností. Zároveň jsme si chtěli instalačně nové území osahat. Nicméně frekvenci výstav chceme zachovat v osvědčeném rytmu, tedy jednou za dva měsíce. Oficiální program začne od září a sezónu otevřeme na podzim dialogem tvorby italského sochaře Gianniho Caravaggia s o dvě generace starším Stanislavem Kolíbalem. Těším se, jak tyto dvě osobnosti budou vedle sebe fungovat.

Vaše výstavy budou ve většině případů prodejní. Jak se díváte na fakt, že mezi sběrateli stále převládá přesvědčení, že díla zakoupená v galerii musí být z principu dražší než ty z ateliérů?

Cena konkrétního uměleckého díla by měla být všude stejná bez ohledu na to, kde se nabízí, tedy v ateliéru, galerii, ale i u dealera. Myslím si, že je to zásadní problém napříč českým trhem, který je způsoben absencí loajality jednotlivých složek. Dvojí ceny jsou špatně. A to už vůbec nemluvím o tom, když autora nabízejí různé galerie za rozdílné částky. Pro některé sběratele je to nepřehledné a to je odrazuje od současného umění, jiní se tohoto chaosu snaží využívat. První, komu to škodí, jsou pak umělci sami. Ale v konečném důsledku i sběratelé, kteří vyloučením profesionální galerie negativně determinují nárůst jejich investice.
 

 

 

Neřeší částečně tento problém výhradní zastoupení jedním subjektem?

Umělci se ale exkluzivity většinou zbytečně bojí. Zároveň by ale samozřejmě rádi pravidelné výstavy, chtějí na zahraniční veletrhy, publikovat katalogy, prezentovat se na mezinárodní úrovni. To je ze strany galeristy významná dlouhodobá investice, která se mu výhledově musí vrátit.  Na českém trhu je obecně běžné rychlejší jednorázové uvažování. Nemyslím si, že je principielně rozpor v tom, když má umělec několik galerií najednou, ale měly by mezi sebou spolupracovat. A to, aby toho byly schopny, je taky role výtvarníka samotného, který musí jednat férově vůči všem zúčastněným. Výborným příkladem je slovenský umělec Roman Ondák, který pracuje se čtyřmi světovými galeriemi najednou a právě také díky této kooperaci patří k mezinárodně nejúspěšnějším. Tento profesionální přístup mi v Čechách trochu chybí.

Napadá vás nějaké východisko?

Tuhle problematiku se pokoušíme řešit v neziskové organizaci Artconfer. Například chceme příští rok zorganizovat konferenci mezi americkými špičkami uměleckého provozu a českými zástupci. Takové setkání umělců, galeristů, sběratelů, kurátorů, ale také veřejných institucí. Jsem totiž toho názoru, že pokud by jednotlivé subjekty na českém trhu k sobě byly loajální, přestaly se navzájem obcházet a respektovaly nezastupitelnost svých rolí, pak by se ucelila i celá scéna a mohla suverénněji vystupovat vůči zahraničí, což by samozřejmě i samotným umělcům velmi pomohlo v konkurenceschopnosti. A takové téma je třeba otevřít.

Jak se díváte na aukce současného umění a toho, že sami výtvarníci dávají svá díla do dražeb?

Otázka je, čeho tím chtějí umělci dosáhnout. Aukční dům jako takový pro umělce nic komplexnějšího neudělá, ten pouze zařadí jejich dílo do "veřejné formy prodeje". A zvlášť v dnešní době, kdy se obchází i galerie, nevidím důvod, proč by se sběratelé na aukci aktuálního umění měli předhánět, kdo dá víc. Na druhou stranu si dokážu představit, že je zvlášť pro ty nezkušené velmi těžké se orientovat v cenách současných autorů, takže aukční dům jim nabízí zdání jistoty, že je cena ospravedlnitelná, když je někdo další ochotný investovat podobnou částku. Dochází pak paradoxně někdy k situaci, že kupec zaplatí za dílo v aukci více, než kdyby jej koupil od galerie.

 

Jana Smrčková (nar.1986) vystudovala obor Art Management na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde zároveň během studia absolvovala několik stáží, mimo jiné v The Chemistry Gallery. V minulých letech působila jako koordinátorka filmového projektu My Street Films, podílela se na organizaci veletrhu umění Art Prague, kde byla také tiskovou mluvčí. Díky mezinárodním zkušenostem a kontaktům zprostředkovávala konzultace různým uměleckým projektům. Je předsedkyně neziskové organizace Artconfer z.s., od roku 2014 ředitelka Jiri Svestka Gallery Berlin a Jiri Svestka Gallery v Praze.

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...