Nekupuji díla do depositáře, umění musí být vidět

Rozhovor se sběratelem Josefem Maixnerem

Josef Maixner je podnikatel, vystudovaný analytik a sběratel. Stojí za sbírkou současného umění s názvem Pekelné sáně, která začala vznikat v roce 2016. Nyní čítá přes tři sta děl. Originální název získala podle stejnojmenné skulptury od Karla Nepraše, ale prý také proto, že sbírání umění je „jízda“.

Co vás přivedlo ke sbírání umění?
O výtvarné umění se zajímám již od mládí. Pokoušel jsem se tvořit i sám, ale nešlo mi to a ani mi to nejde teď. Moje cesta ke sbírce současného výtvarného umění tak začala na velmi nepravděpodobném místě – v obchodním domě IKEA. Chtěl jsem koupit koberec do bytu a zalíbil se mi jeden s názvem gabbeh. Pátral jsem po původu tohoto názvu a objevil tak svět starých perských a kavkazských koberců. Nádhera těchto výrobků starých tkalců mne ohromila, a tak jsem je začal sbírat. Tyto koberce se prodávají i na aukcích, kde jsou nabízena  výtvarná díla. A tak jsem se vlastně touto oklikou dostal zpět ke svému původnímu zájmu – k výtvarnému umění jako takovému.
 
Díla, která kupujete si necháváte jen pro sebe, nebo se je snažíte zpřístupnit veřejnosti?
Pro mou sbírku platí jedna zásada: nebuduji deposit, protože umění musí být vidět. Bydlím v nádherné Kroměříži, je tedy pro mne velkou výzvou, snažit se nacházet v tomto krásném městě prostory, třeba jen jednotlivé místnosti v různých budovách, které je možné upravit na výstavní minigalerii. Každý takový prostor je jiný, originální a vzbuzuje jiný pocit. Důležité je, aby spolu jednotlivá díla fungovala, a vytvářela tak zcela jedinečnou atmosféru.
 
Dmitry Krapivny: Zátiší s citrony (1930)
 
Sbírku jste pojmenoval Pekelné sáně podle výrazně červené sochy od Karla Nepraše. Proč je pro vás právě toto dílo výjimečné?
Socha Pekelné sáně je moje první koupená socha. Otevřela mi novou kapitolu v rozšiřování sbírky o další výtvarné obory. Právě i díky této soše jsem začal chápat umění mnohem komplexněji a šířeji. V mých expozicích se tak prolínají a doplňují různá výtvarná díla, malby, kresby, sochy, objekty, přemýšlím i o video artu. Výsledkem je vytvoření neuvěřitelně inspirující a příjemné atmosféry každé expozice.
 
Jsou někteří autoři nebo konkrétní díla, která byste ze sbírky vyzdvihl?
Podstatnou část mé sbírky tvoří díla, která považuji za významná. Každé vidím minimálně jednou týdně, některá každý den. Takže pokud mě pořád baví, mají šanci přežít věčnost. V tom je ta největší hodnota umění. Pochopitelně mám díla, o kterých v současnosti nejsem přesvědčen. Jsou uložena v depozitu. Čekám, chyba může být i ve mně.
 
Již v počátcích jste sbírku prezentoval na Instagramu, což se jeví jako dobrý krok jak pro prezentaci vašeho záměru, tak zvolených umělců. Co vás k tomuto nápadu přivedlo?
Využít sociální sítě – konkrétně Instagram – k prezentaci mé sbírky byl naprosto přirozený krok, plně korespondující s mou základní myšlenkou, že sbírka má být vidět. Aktivně navštěvuji umělce v jejich ateliérech a připadá mi důležité zveřejnit tyto návštěvy, upozornit na tyto umělce a ukázat jejich díla. Zároveň je to určitá forma deníku, mé cesty, jízdy uměním.
Martin Skalický: Václav,Leoš,Rudolf a liška (2012)
Václav Girsa: Yellow Rain (2016)
 
Spolupracujete při výběru děl s kurátory či teoretiky umění, nebo sbíráte zcela sám?
V podstatě jsem sběratel, který se spoléhá především na svou intuici a znalosti. Snažím se získat co nejvíc informací, chodím na desítky výstav, včetně předaukčních, navštěvuji ateliéry, čtu o umění. Když mě něco zajímá, studuji to do hloubky. Chci vidět co nejvíce prací od konkrétního umělce v širším časovém období. Informace od kurátorů a teoretiků umění beru jako doplňující.
 
Jste vystudovaný analytik, prolíná se toto vaše zaměření do způsobu, jakým vytváříte svou kolekci?
Nevím, snad jen ve způsobu práce se získanými informacemi – aktivně sbírám informace o umělcích, jejich práci a o umění obecně a vyhodnocuji je. A pak následuje důkladná příprava na moje pravidelné cesty do Prahy. Jezdím tam každý týden, obvykle v pátek, a vždy si detailně připravím program tak, aby jednotlivá zastavení ať už na výstavách nebo v ateliérech perfektně navazovala, tak abych čas v Praze maximálně využil a stihl toho co nejvíc.
 
Zajímáte se i o zahraniční scénu?
Tvorbu zahraničních umělců zatím vnímám jen okrajově. Přesto už si do mé sbírky našla cestu díla našich sousedů ze Slovenska, Maďarska, Polska a Německa. A rozhodně nesmím zapomenout na umělce, jehož obraz byl praktický prvním významným dílem mé sbírky. Jedná se o Dmitrije Krapivného - představitele ruské avantgardy a žáka významného malíře Pavla Filonova. Jeho Zátiší s citrony je skutečnou ozdobou mé sbírky.
 
Václav Stratil: Liška (2004)
Jiří Načeradský: Alžírské ženy (1987)
Robert Šalanda: Obdelník (2015)
Karima Al-Mukhtarová: "3" ze souboru Connection Almost Found (2020)
 
Jak se ke sbírání staví vaše rodina?
Moje děti jsou již dospělé a řídí svůj život samy. O mou sbírku mají jen velmi okrajový zájem. Velkou oporu mám v manželce, která mne maximálně podporuje i když do tvorby sbírky nijak nevstupuje. A tak mám i v tomto směru absolutní svobodu. Snaží se mi však pomoct s instalací získaných děl do výstavních místností. Pokud je někdo zaujat zvláštní, příjemnou atmosférou, která panuje ve výstavních prostorách tak mohu říct, že je to z velké části i její zásluha.
 
Jaké máte se sbírkou plány do budoucna, jaké jsou vaše cíle?
Považuji se stále za sběratele začátečníka. Svoji sbírku buduji teprve šest let a mám před sebou ještě dlouhou cestu. 
 
Richard Štipl: Našeptávač (2019)
Vladimír Véla: Postupy II. (2019-2020)
Zbyněk Sedlecký: Model (2020)
Jiří Anderle: Figura (1964)
 
V Kroměříži mohou nyní sbírku příležitostně zhlédnout zájemci z řad širší veřejnosti. Plánujte do budoucna otevření vlastního muzea?
V současnosti jsou v plném proudu práce na rekonstrukci budovy z poloviny 19. století v centru Kroměříže. Ta původně sloužila přilehlé kasárenské budově jako konírna, následně prošla několika úpravami a naposledy zde sídlila truhlárna a klempířství. I přes naprostou zchátralost měla tato přízemní budova velké kouzlo a ve spolupráci s architektkou se podařilo najít způsob, jak z konírny vybudovat moderní galerii, citlivě zasazenou do historické památkové části města. Galerie bude mít tři prostory pro pořádání pravidelných výstav a workshopů pro veřejnost, přičemž se chci speciálně zaměřit na výtvarně nadané děti a mládež.
 

Související články

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

Rozhovor se sběratelkou Terezou Porybnou

Tereza Porybná působila v letech 2013 až 2019 jako ředitelka Českého centra v Londýně a v letech 2014-2016 byla prezidentkou sdružení Evropských kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Spolu se Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou stojí za pr...

25. března 2024
Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Rozhovor se sběratelem Jaroslavem Pulicarem

Jaroslav Pulicar je známým fotografem, který se rovněž rád obklopuje uměním. Od roku 2009 proto provozuje Galerii 34, která se nachází přímo v jeho brněnském bytě. Byt/galerie, kde prezentuje další fotografy, je přístupná během vernisáže a po domluvě...

29. ledna 2024
Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Rozhovor se sběratelem Daliborem Jandou

Numismatice se zpěvák Dalibor Janda věnuje již řadu let. Ve své sbírce má mimo jiné řadu střeleckých medailí a mincí. V loňském roce dokonce vydal publikaci o rakouských stříbrných střeleckých medailích a mincích. „Neustále mi vadilo, že neexistuje k...

4. ledna 2024
Zobrazit všechny

Další články


<