Neznámý imitátor Botticelliho: ALegorie / kolem 1490-1550

Výstava Close Examination: Fakes, Mistakes and Discoveries (Detailní prohlídka: Padělky, chyby a objevy), kterou je možné v Londýně navštívit do 12. září, je první velkou výstavu na toto téma, kterou londýnská NG uspořádala. Autory výstavy jsou Marjorie E. Wieseman, kurátorka holandských maleb, a Ashok Roy, ředitel vědeckého výzkumu.

Výstava poodkrývá systematickou a komplexní detektivní práci na případech kolem 40 obrazů, mezi jinými údajnými díly Botticelliho, Dürera, Rembrandta či Rafaela. Didaktickou formou obraz-příběh se veřejnost dovídá o otázkách autorství, o historii sběratelství, o kopiích, replikách, dodatečných přemalbách či dílenské spolupráci.

Pokud jde o staré umění, největší nebezpečí pro sběratele nepředstavují záměrné padělky, ale příliš ambiciózní atribuce. V roce 1937 tak například NG z popudu jejího tehdejšího ředitele Kennetha Clarka zakoupila za tehdy úctyhodnou sumu 14 tisíc liber diptych Výjevy z Tebaldeových Eklogů, který Clark považoval za Giorgionovo dílo. Znalci Giorgiona ale vzápětí zavrhli, že by mohlo jít o originál, což samozřejmě vyvolalo značný skandál. Dnes jsou obrazy považovány za díla Giorgionova současníka Andrea Previtaliho (1480-1528).

Umberto Giunti: Skupinový portrét / přelom 19. a 20. stol.

Padělatelé typu Umberta Giuntiho (1886-1970), jednoho z nejtalentovanějších moderních falzifikátorů umění italské renesance, měli možnost mást odborníky pouze do doby, než historici umění vedle znalectví začali používat také vědeckých metod z jiných oborů, které umožňují dataci použitých pigmentů a dalších materiálů. Na výstavě je Giunti zastoupen Skupinovým portrétem, který NG zakoupila v roce 1923 jako renesanční dílo z okruhu Melozza de Forli.

Poblíž visí obraz Panny Marie s Ježíškem a andělem, původně považovaný za dílo Francesca Francii. Do sbírek NG se dostal darem v roce 1924. Že nejde o originál, se ukázalo až o třicet let později, když se na jedné z londýnských aukcí objevilo identické dílo. Oba obrazy prošly technickou analýzou, která prokázala, že obraz z aukce (dnes v muzeu v Pittsburgu) je originálem a ten v NG kopií, vytvořenou pravděpodobně v 2. polovině 19. století na už jednou použitou dřevěnou desku s uměle dodělaným krakelováním.

Příkladem dodatečných předělávek a úprav je Giorgionův obraz Il Tramonto, známý také jako Západ slunce, který byl v poškozeném stavu objeven na začátku 30. let ve vile poblíž Padovy. Před tím než se dostal v roce 1961 do NG, prošel dvěma restaurátorskými opravami, přičemž při druhé došlo k domalování rytíře na koni bojujícího s drakem, což je zcela domyšlená scéna.

Giorgione: Il Tramonto / scéna rytíře s drakem domalována až ve 20. století

I první „Holbein“, který se dostal do sbírek NG, se dodatečně ukázal být dílem jiného autora. Jde o obraz Muž s lebkou, který NG zakoupila roce 1845, jako dílo Hanse Holbeina mladšího, který je považován za zakladatele anglické malířské tradice. Srovnávací metodou se ale zjistilo, že malbě schází charakteristický rukopis a bravura ostatních Holbeinových děl; ostatně i obchodník s uměním, od kterého galerie obraz koupila,  připouštěl pochybnosti o autorství. V roce 1993 možnost Holbeinova autorství definitivně vyvrátil dendrochronologický průzkum desky, na které je obraz namalován. Mohl vzniknout nejdříve jedenáct let po Holbeinově smrti. Dnes je obraz připsán flámskému malíři Michielu Coxciemu (1499-1592).

Kuriózní znaleckou studii tvoří dva obrazy zakoupené v roce 1874 na aukci v Christie’s jako díla Botticelliho. Tehdy se jednalo o významnou koupi podpořenou i premiérem vlády Benjaminem Disraelim. Zatímco obraz Venuše a Mars je originálem, druhý, nazvaný Alegorie, je jen dobovou napodobeninou. V dražbě přitom dosáhl o třetinu vyšší ceny než autentický Botticelli.

Rafael: Madona s karafiáty

Happy endem výstavy je poslední sál s díly kdysi zatracenými a posléze znovuobjevenými. Nejvýznamnějším z nich je Madona s karafiáty, kterou Rafael namaloval před odjezdem z Florencie do Říma. Zatímco 16. a 17. století malbu cenilo jako originál, 19. století ji zatratilo jako pouhou kopii. Roku 1855 ji do své sbírky zakoupil vévoda z Northumberlandu a v majetku rodiny zůstala následujících 150 let. V roce 1992 byla znovu prohlášena za Refaelův originál, což dramaticky zvýšilo její cenu. Zatímco v roce 1989 byla cena obrazu odhadována na 6 tisíc liber, v roce 2002 za něj Gettyho muzeum v Los Angeles údajně nabídlo 29 milionů liber. NG následně iniciovala rozsáhlou kampaň za to, aby obraz zůstal v Británii. Díky podpoře loterijního fondu a veřejné sbírce se jí jej nakonec podařilo za 22 milionů liber zakoupit. Silným argumentem ve prospěch Rafaelova autorství je zejména přípravná podkresba odhalená díky infračervené reflektografii. Obraz prošel i řadou dalších analýz a všechny podporují toto připsání.

Od dob velkých znalců Giovanniho Morreliho (1816-1891) a Bernarda Berensona (1865-1959) se metody určování autorství v mnohém zvědečtily, přesto znalectví nemohou nikdy plně nahradit. Výstava jen potvrzuje, že správné určení autorství je během na dlouhou trať a otázkou týmové práce. Pozorovací talent, bystrost v nalézání souvislostí, intuice v indiciích, neustálé kladení otázek a pokorná léta porovnávání děl vždy zůstanou základem celého procesu.

Internetové stránky výstavy (zde)