Podíl z růstu

Ročenka 10 - Rozhovor s ředitelem sdružení Gestor

Zákony o spravedlivém vypořádání, tzv. droit de suite, které autorům či jejich dědicům přiznávají podíl z opětovných prodejů jejich děl, jsou po celém světě zaváděny v posledních deseti letech. Ve fungování trhu s uměním představují zásadní změnu a všude na světě vzbuzují značné emoce. Hovořili jsme o této problematice s Antonínem Janákem, ředitelem občanského sdružení a ochranného svazu autorského Gestor, které má výběr a rozdělování autorských poplatků na starost.

Jak vypadá český trh s uměním z vaší perspektivy?
Český trh je v pořádku, je kultivovaný. Pokud jej porovnáme s jinými zeměmi, je na velmi dobré úrovni. Je to dáno několika faktory. Důležité je, že česká škola a čeští umělci, kteří se prodávají, jako jsou první republika a avantgarda po roce 1945, jsou prodejní po celém světě. Je tu dost kvalitních děl i lidí, kteří je jsou schopni nakoupit. Zvykli si, že umění je dobrá investice. Z tohoto hlediska je český trh v pořádku. Je transparentnější než všude okolo. Třeba na Slovensku nebo v Polsku vůbec nefunguje kontrola trhu s obrazy. Objem registrovaných prodejů každoročně roste. Sice byl větší skok po roce 2000, ale od té doby to stále vzrůstá.

Odkdy český trh s uměním sledujete?
Zákon v aplikovatelné podobě vyšel v září 2000. První dva roky byl boj o uznání, další dva tři byly bojem o podávání hlášení a pouštění do evidencí o tom, jak se co prodalo. Můžeme říci, že pět let už jsme vysoce stabilizovaní, a to díky tomu, že máme velmi kvalitní autorský zákon a slušnou vymahatelnost práva. Evropská direktiva, která právo na spravedlivé vypořádání upravuje, vyšla až následně. Česká republika ale neměla problém s implementací, protože náš zákon už všechno obsahoval. Maličkosti, které se později upravovaly, nebyly nijak podstatné. Autorský zákon je u nás v tomto směru velmi pokrokový. Itálie nebo Španělsko dodnes bojují o věci, které my máme už od roku 2000.

Jak se trh v posledních letech vyvíjel?
Od roku 2006 do loňského roku stoupal, ne přímo lineární řadou, ale stoupal. Loňský rok teprve uvidíme. Nemyslíme si, že by se krize nějakým výrazným způsobem projevila. Rozhodně pokud bude pokles, může být náhodný, způsobený tím, že se něco prodalo v lednu, a ne v prosinci. I kdyby došlo k poklesu, tak se z něj nedá cokoli vyvozovat. Průběžně sledujeme, co se prodává, a mysleli jsme si, že to bude horší. Nakonec byl loňský rok poměrně slušný. Rok 2009 byl velmi úspěšný. Když se udržíme plus minus pět procent sem nebo tam, bude to velmi dobrý výsledek. Galeristé pláčou, že se krize podepsala. Podepsala se v tom, že v aukcích už nepřihazuje kdekdo. Dvoumilionové obrazy, které občas vyletěly na šest milionů, zůstaly na třech. Vrátilo se to do normálních hladin. Nepo- ciťujeme zásadní vliv krize.

Pozorujete nárůst zájmu v kategorii poválečného umění?
Velmi výrazně. Ne v rekordních číslech, ale ve statisících. Zvlášť v kategorii žijících umělců nebo umělců, kteří zemřeli v padesátých, šedesátých letech. Tam je narůst jednoznačný. Skvěle se prodává Sopko, Šimotová, Ouhel, Sýkora. Nakolik jde o trend, nebo o generační obměnu, se teď říci nedá. Každopádně ale platí, že škola těchto kmetů a žijících autorů se prosazuje čím dál tím víc. Počítáme, že za dvacet třicet let, až budou tito autoři po smrti, budou se jejich obrazy prodávat za velké částky.

Kolik aukčních síní a galerií sledujete?
Když si odmyslíme nahodilé prodeje, tak je to zhruba něco přes padesát. Prakticky téměř kdokoli, kdo tu něco prodá, je zachycen. Nedá se s tím úplně utéci. Někteří galeristé a majitelé aukčních síní tvrdí, že nám utíka hromada umění na Buštěhradě. To není pravda. Může to být nějaká náhoda, ale rozhodně ne ze segmentu, který sledujeme. 

Předaukční výstava Prague Auctions

 

Zmínili jste boj o uznání, jak fungují vaše vztahy s aukčními síněmi a galeriemi dnes?
Mračí se na nás a mračit se budou, ale respektují nás a to je podstatné. Je to asi jako s placením daní. Někdo to považuje za samozřejmou záležitost, která svědčí o jeho velikosti, a někdo to považuje za aušus. Některé galerie hlásí pravidelně, některé nehlásí. Když zjistíme prodej, tak je do toho musíme tlačit. Máme terénní pracovníky, kteří pobíhají po galeriích a zaznamenají vystavená díla s cenami. Máme unikátní databázi všech těchto obrazů. Když víme, že se nějaký obraz prodával tam a tam a pak se objeví úplně jinde, tak je jasné, že udělal kolečko. Objevuje se to čím dál tím víc. Umění se stává investičním nástrojem. Máme i případ, kdy se obraz prodal v lednu v Ostravě, pak v květnu v Brně a nakonec skončil na aukci v Praze.

K samotnému zákonu droit de suite. V čem je jeho smysl?
Málokdo to ví, ale do obecného občanského zákoníku bylo právo na spravedlivé vypořádání zahrnuto už v roce 1923. Česká republika měla tuto úpravu jako jedna z prvních zemí na světě. Ale nemělo to pravidla. Vše bylo postaveno na vágních slovech. Droit de suite považujeme za velice spravedlivý institut. Vychází ze základní myšlenky, že malíř v nouzi prodá obraz za flašku. Ten se stane předmětem prodeje a dosáhne takové hodnoty, že už z něj hodně lidí dobře žije. Proto je dobře, že z toho ti autoři něco dostávají. Také je dobře, že z toho po dobu trvání autorského práva dostávají také dědicové. Často jsou to synové a dcery člověka, který žil v bídě a něco velikého vytvořil. V normálním životě něco vybudujete a odkážete to dětem, dál už to hodnotou neroste. Ale tohle roste. Základní myšlenka zákona je tedy správná a spravedlivá. Dnes už takovýto zákon nefunguje jen v Americe.

A v Číně. A v Anglii funguje omezeně.
Ano, v Anglii mají do roku 2012 výjimku, že se zákon vztahuje jen na žijící autory, nikoli na dědice. Stejně tak je to v Rakousku, na Maltě a v Nizozemí.

Námitka obchodníků s uměním je, že to poškozuje trh a že z tohoto uspořádání neprofitují umělci, ale maximálně jejich dědicové.
Když někdo zasadí strom, tak za padesát nebo třicet let z toho dědicové sbírají jablka. Něco z toho mají, tady ne. Dřív to bylo tak, že umělec prodal své dílo a pak už mohl jen zpovzdálí sledovat, jakých částek dosahuje při opětovných prodejích a kolik lidí se na to nabaluje – aukční síně, obchodníci, investoři. Náběh ceny umění je velmi dlouhý a pozvolný. Aktivní, využitelný čas života autora na to většinou nestačí. Angličané se bojí, že se od nich všechno kvůli autorské odměně odveze do Ameriky. Myslím, že to není pravda. Jen pojištění přepravy obrazu je vyšší než autorská odměna. U nás jsme nezaznamenali, že by někdo vyvezl třeba do Anglie české umělce a tam je prodal, jen aby z toho nemusel platit autorský poplatek.

Kolik máte registrovaných autorů, kterým vyplácíte peníze?
Máme registrovaných zhruba tři sta padesát autorů. Neregistrujeme autory jenom proto, aby byli registrovaní. Většinou pro ně něco vybereme, pak je seženeme a oni se zaregistrují. Převážná část registrovaných je také vyplácená.

Na svých internetových stránkách uvádíte sedm tisíc umělců, na které by se právo na spravedlivé vypořádání mohlo vztahovat. znamená to, že se obchoduje jen s jednou dvacetinou autorů?
Ten seznam je služba galeristům a veřejnosti. Když bude mít někdo obraz s podpisem, může se podívat na seznam, který obsahuje jména umělců, kteří by mohli něco znamenat. Z těch sedmi tisíc ale šest tisíc sedm set nikdy neprodá obraz za víc než pět tisíc. V tom je ten problém. Seznam slouží spíš jako vodítko.

Jak probíhá vypořádání s autorem, pro kterého vyberete nějaké peníze?
Do konce ledna máme od galerií a aukčních síní dostat hlášení. Z galerií, které je neodevzdají, to vymáháme ještě další měsíc nebo dva. To pak zkontrolujeme s výsledkovými listinami a našimi informacemi. Uděláme dodatečné dotazy k případným nenahlášeným věcem. Oni nám k tomu dávají vysvětlení. Ta pak osobně konzultujeme, a když je to hotové, tak vystavíme vyúčtování, které jsou povinní zaplatit. Jakmile nám zaplatí, což bývá většinou do dubna, tak peníze hned posíláme autorům.

Kolik ročně v průměru vyberete – ve výroční zprávě za rok 2008 uvádíte částku 16,6 milionu korun – a jak velký díl zůstává nedohledán, že se vám nepodaří kontaktovat autora nebo dědice?
Ta částka je v posledních letech každý rok přibližně podobná. V roce 2008 jsme víc vyplatili, než vybrali, neboť jsme vypláceli autory i za minulé roky. Z vybraných peněz máme srážku dvacet procent, což nám jakž takž stačí na život. Samozřejmě nám zůstávají nedohledaní autoři. To jsou peníze, které se ukládají do rezervního fondu. Na ty se nesahá a leží tam do doby, dokud se nerozhodne o jejich použití.

Rozvojový fond, který by je měl rozdělovat, tedy ještě nevznikl?
Ne, všechno je na rezervním fondu. Řekli jsme si, že tříletá lhůta promlčení autorských nároků je velmi krátká. I dnes, když už je něco promlčené, vyplácíme dědicům a autorům, kteří se dodatečně přihlásí. Někdy dohledáme jen část dědiců a pak vyplácíme jen dědický podíl. A to se stává. Jinak by nevyplacené peníze po třech letech od chvíle, kdy je vybereme, měly být převáděny do rozvojového fondu. Ten zatím teprve připravujeme. Na poslední členské schůzi jsme se dohodli na pravidlech jeho fungování a teď čekáme na připomínky Ministerstva kultury. Neměly by být významné, protože jsme to předem dost konzultovali. Významná částka je deponována jako možná odúmrť ve prospěch státu. Verifikace je ale obtížná, doklady zejména po povodních v roce 2002 čekají na rozmrazení.

Jaký je záměr rozvojového fondu?
Udělali jsme anketu mezi všemi členy našeho sdružení, kterých je asi šedesát, a obeslali jsme všechny zastupované autory. Někteří mají čtyři dědice, takže to bylo asi pět set dotazníků. Dostali jsme zpět poměrně dost odpovědí. Mimo jiné tam byla otázka, jak naložit s rozvojovým fon- dem. Padesát procent lidí by chtělo, aby ty peníze sloužily na podporu umělců v nouzi. Další skupina chtěla, aby šly na boj proti falzům, to teď diskutujeme s galeristy. Poslední nápad byl na podporu mladých umělců. Zhruba v tom poměru je fond rozvržen. Padesát procent by se mělo využít na sociální podporu umělců a jejich rodinných příslušníků v nouzi, dvacet pět procent by mělo jít na potírání falz a dalších dvacet pět procent na mladé umělce. 

Předaukční výstava

  

 

Droit de suite
Tzv. právo na slušné vypořádání umělcům a jejich dědicům dává nárok na provizi z opětovných prodejů jejich děl. Do české legislativy bylo začleněno zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském. Paragraf 24 tohoto zákona uzákoňuje právo na odměnu při opětném prodeji uměleckých děl, pokud cena přesáhne částku 1 500 eur. Do ceny 50 tisíc eur činí tato odměna 4 % z prodejní ceny, při vyšších cenách se postupně snižuje až na 0,25 % z ceny nad 500 tisíc eur. Celková výše odměny však nesmí přesáhnout 12,5 tisíc eur. Právo na odměnu přechází po smrti autora na jeho dědice a zaniká až po uplynutí 70 let od smrti autora.

Odměny na základě licence Ministerstva kultury vybírá občanské sdružení Gestor – ochranný svaz autorský. Podle výroční zprávy za rok 2008 sdružení v tomto roce na odměnách vybralo necelých 16,6 milionu korun a autorům a dědicům vyplatilo celkem 10,6 milionu korun. Na vlastní provoz může sdružení podle usnesení členské schůze vynakládat maximálně 20 % z vybrané částky. Odměny, o které se autoři nepřihlásí do 3 let od chvíle, kdy byly Gestorem vybrány, mají být převáděny do Rozvojového a podpůrčího fondu a následně využity ve prospěch rozvoje umění.

Plátcem odměny jsou podle zákona prodávající a obchodník společně a nerozdílně. Zákon uvádí, že odměna se vypočítává z kupní ceny. Výklad tohoto pojmu je předmětem soudních sporů mezi Gestorem a některými aukčními síněmi. Konečná cena, kterou kupující v aukční síni zaplatí, se skládá z kladívkové ceny (částka, za kterou je dílo v aukci přiklepnuto), provize aukční síně a DPH z této provize. Rozdíl mezi kladívkovou a konečnou cenou bývá 15 až 20 %. Podle Gestora se má autorská odměna počítat z konečné ceny, snížené pouze o příslušnou DPH. Aukční síně argumentují, že provize je poplatkem za jejich služby, takže při výpočtu odměny je třeba vycházet z kladívkové ceny.


Související články

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

Rozhovor se sběratelkou Terezou Porybnou

Tereza Porybná působila v letech 2013 až 2019 jako ředitelka Českého centra v Londýně a v letech 2014-2016 byla prezidentkou sdružení Evropských kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Spolu se Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou stojí za pr...

25. března 2024
Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Rozhovor se sběratelem Jaroslavem Pulicarem

Jaroslav Pulicar je známým fotografem, který se rovněž rád obklopuje uměním. Od roku 2009 proto provozuje Galerii 34, která se nachází přímo v jeho brněnském bytě. Byt/galerie, kde prezentuje další fotografy, je přístupná během vernisáže a po domluvě...

29. ledna 2024
Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Rozhovor se sběratelem Daliborem Jandou

Numismatice se zpěvák Dalibor Janda věnuje již řadu let. Ve své sbírce má mimo jiné řadu střeleckých medailí a mincí. V loňském roce dokonce vydal publikaci o rakouských stříbrných střeleckých medailích a mincích. „Neustále mi vadilo, že neexistuje k...

4. ledna 2024
Zobrazit všechny

Další články


<