Herbert a Dorothy Vogel v roce 1975 v newyorské Clocktower,

v pozadí kresba Philipa Pearlsteina

 

Příběh manželů Vogelových se zdá být skoro pohádkový. Je téměř učebnicovým příkladem moderního osvíceného sběratelství: bez zásadních finančních prostředků, pouze na základě znalostí a kontaktů, jeho aktéři dokázali vytvořit jednu z nejdůležitějších kolekcí amerického konceptuálního umění, získat si respekt tvůrců i institucí. Finanční prostředky na nákup získávali celá léta Herbert Vogel (1922 - 2012) a jeho žena Dorothy (*1935) pouze ze svých civilních povolání poštovního úředníka a knihovnice.

V počátcích své kariéry se Herbert sám pokoušel o vlastní tvorbu, v 50. letech také navštěvoval kursy z dějin umění na newyorské univerzitě, kde tehdy přednášeli mimo jiné Erwin Panofsky nebo Max Friedländer. Po svatbě v roce 1962 Herbert svou vášní pro současné umění "nakazil" i o 13 let mladší Dorothy. Zpočátku oba zkoušeli malovat, víkendy trávili bloumáním po newyorských galeriích. Od poloviny 60. let se plně soustředili na poznávání a sbírání soudobého umění.

Ložnice manželů Vogelových v roce 1975 (autoři děl jsou Leo Valledor, Gary Stephan, Richard Tuttle,

Robert Mangold, Alan Saret, Ron Gorchov, Joseph Kosuth, Vito Acconci, Joseph Beuys, Peter Hutchinson)

 

Během pěti desetiletí do své sbírky získali více než 4000 uměleckých předmětů, především kreseb a dalších prací na papíře, které jsou základem kolekce. Jednolivé autory však mají často zastoupeny v širokém spektru médií, v nichž se umělecky projevovali. Předmětem akvizic nebylo jen to, co dnes označujeme za "minimal and conceptual art", ale také umělecké přístupy vycházející z abstraktního expresionismu, post-minimalismu nebo figurace. Dnes tak jde o jednu z nejvýznamnějších světových kolekcí současného umění.

Vogel 50x50

Jednou z prvních akvizic Herberta Vogela ještě před svatbou byla například malba od Giuseppi Napoliho, zasnoubení manželé oslavili výběrem keramické vázy z dílny Pabla Picassa. Prvním nákupem po svatbě pak byla socha od Johna Chamberlaina, který vytvářel skulptury z částí havarovaných aut. O ty nebyl v té době na trhu právě velký zájem. Ostatně sbírání Vogelových bývá často v médiích doplňováno přívlastkem netypické nebo netradiční.

Vogelovi však především poskytovali morální a v rámci svých možností také finanční podporu začínajícím neznámým tvůrcům jako byli Robert Barry, Sol LeWitt, Edda Renouf nebo Richard Tuttle, z nichž se později staly mezinárodně uznávané hvězdy. Všichni jmenovaní byli jejich blízkými přáteli. V 70. letech, kdy už byla "Vogels Collection" hojně vystavována a reflektována odborným tiskem, došli uznání právě pro včasnou prozíravou pozornost, jakou těmto umělcům věnovali.

Objekt Johna Chamberlaina z roku 1962 obsahující rozdrcenou karoserii auta a dřevo,

věnovaný do sbírek Národní galerie ve Washingtonu

 

V roce 1992 uzavřeli Vogelovi dohodu s Národní galerií ve Washingtonu. Od té doby bylo do její správy převedeno na 1100 položek: maleb, kreseb, objektů, fotografií, tisků a autorských knih. Tehdy, před dvaceti lety, čítala sbírka asi na 2400 prací, dnes se počet artefaktů blíží dvojnásobku. Její velká část má být podle dohody převedena do dalších veřejných amerických sbírek. Projekt nazvaný Vogel 50x50 počítá s převedením vždy padesáti prací ze sbírky do padesáti různých amerických států. Výběr artefaktů a jejich destinací není náhodný, manželé se na něm osobně podíleli. Celkem tak bylo nebo bude umístěno 2500 prací od 177 autorů. To je, přiznejme si, nejen mecenášská velkorysost, ale také ta nejlepší marketingová strategie, jak samotnou sbírku zviditelnit a společensky utvrdit její statut.

Příběh manželů Vogelových úzce spojený s obdivem k současnému umění. Iniciačním motivem většiny akvizic, tedy alespoň v počátcích, nebylo "budování sbírky", ale spíše snaha najít ta umělecká díla, s nimiž by chtěli manželé sdílet svůj životní prostor. Podle deníku Washington Post byly zásadními kritérii při výběru díla jeho nízká cena a velikost (tak, aby se dalo odvést metrem či taxíkem a aby pasovalo do jejich nevelkého bytu). O finančních podmínkách nákupu Vogelovi nikdy nemluvili. Až do uzavření dohody s Národní galerií za celá léta z kolekce neodprodali jediné dílo.

Dřevěná koláž Giuseppi Napoliho věnovaná do sbírek

Memphis Brooks Museum of Art

 

Český kontext?

Je zřejmé, že samotní umělci, často blízcí přátelé, si byli vědomi finančních možností akvizitorů a práce poskytovali za "nestandardních" podmínek. To je situace, kterou známe v té době i z českého prostředí, jehož sběratelské klima bylo jinak radikálně odlišné. Vytváření řady dnes ceněných sbírek v 60., 70. a 80. letech vycházelo obdobně nikoliv primárně z finančních možností akvizitora, ale především z jeho kontaktů s umělci a důvěry, kterou u nich dokázal získat.

Brněnský galerista a sběratel Josef Chloupek například vzpomíná, nakolik obtížné bylo v první polovině 70. let, v počátcích sbírání, dokud ještě neměl v této specifické komunitě vytvořené "jméno", získat díla Vladimíra Janouška nebo Václava Boštíka. Přitom šlo o režimem potlačované tvůrce, jejichž možnosti oficiálně vystavovat byly velmi omezené. "Přesto o jejich díla byl zájem, měli vybudované své renomé a práce neprodávali jen tak někomu. Dokud mě neznali, nechtěli se o prodeji vůbec bavit," říká Chloupek.

Manželé s americkou malířkou Eddou Renouf v roce 1982

 

Na Vogelově příkladu se tak znovu ukazuje, že omezené finanční zdroje v kombinaci s opravdovým sběratelským zapálením a zájmem o současné umění, mohou být kombinací vstupních faktorů vedoucích ve svém důsledku ke vzniku jedinečně koncepčně uceleného, kvalitativně vytříbeného a ve svých jednotlivostech i vytvořeném celku ojedinělého souboru. I z českého prostředí známe příklady, kdy se sběratelům, kteří neprošli důkladným umělecko-historickým školením, právě na základě omezených materiálních možností, specializovaného znalectví a opravdového zaujetí podařilo vytvořit zcela ojedinělé kolekce (zde).

Zde ovšem hovoříme o sbírání v původním slova smyslu, tedy ne-investičním. To je dnes oproti minulosti díky rostoucí úloze a vyzrávání domácího uměleckého trhu poněkud znevýhodněno. Na významu stále více nabývají nákupy, v nichž investiční kritéria hrají podstatnou roli. Lze dokonce tvrdit, že nikdy v minulosti nebyl v našich podmínkách finanční hodnotě uměleckého díla přikládán takový význam jako dnes.

Za podobně zajímavými sběratelskými příběhy ovšem nemusíme cestovat za oceán. Do významných soukromých sbírek lze nahlédnout i za našimi hranicemi, v Berlíně. O tamní Boros Collections umístěné v bývalém nacistickém bunkru, v němž se za bývalé DDR skladovaly kubánské pomeranče, i záměrech jejího majitele Christiana Borose, více zde.