Vladimír Železný mezi obrazy Akce II (Vlna) a Akce I (Vajíčko), foto: Galerie Zlatá husa

Celý dopis má šestadvacet normostran, proto z něj citujeme jen vybrané pasáže. Podstatná část je například věnována vysvětlování významu obrazů Akce I (Vajíčko), Akce II (Vlna) z roku 1956 a Zobrazení pohledu na nějakého svatého z roku 1966. Všechny tři galerie zakoupila v loňském roce (více zde) a zejména první dva jsme loni poměrně podrobně představovali (zde a zde). Akce II (Vlna) nebyla s výjimkou loňské výstavy v Arthouse Hejtmánek v rámci Týdne umění a předvánoční výstavy nových akvizic v Galerii Zlatá husa dosud nikdy vystavena a Akci I (Vajíčko) sám Medek zmiňoval jako stěžejní dílo svého cyklu Nahý v trní z let 1956–57.

Železný se právem pozastavuje nad tím, proč tyto dva obrazy, potažmo celý soubor Akcí (i obraz Akce III (Umění jísti strom) se nachází ve sbírce Galerie Zlatá husa a byl na výstavu zapůjčen), nebyly v expozici výrazněji akcentovány. "Bloudili jsme [spolu s manželkou Konstancií] v tom labyrintu, kterým architekt, snad aby vyhověl požadavku napěchovat do výstavy co nejvíce 'potřebných' obrazů, rozdrobil prostor Valdštejnské jízdárny do systému kójí a průchodů. Podle mého názoru tak znesnadnil nejen komunikaci návštěvníka s obrazy, ale zejména rozhovor obrazů mezi sebou," píše Železný a pokračuje: "Výstava svým přehuštěným uspořádáním, které muselo přijmout mechanické řazení v chronologickém pořadí, pak logicky vůbec nedovolila vystavená díla hierarchizovat a zdůraznit vrcholy Medkova díla. Obrazy tu na návštěvníka hledí spíše 'jako housky na krámě'."

"Instalace výstavy je ale věcí kurátora a jeho týmu, a pocity sběratele, který zapůjčil kolekci, jsou vlastně nepodstatné. A tak jsme nakonec jen pokrčili rameny. Je to jejich problém, ne náš. A bude to problém pro návštěvníky jejich výstavy, ne naší. Ale kvůli všem těm trapným, až dětinským schválnostem, které měly v instalaci vymazat Vajíčko z ohniska pozornosti, bychom jistě naše obrazy z výstavy nestahovali. Odcházeli jsme z toho labyrintu a já si pro sebe tu expozici pojmenoval: 'Výstava, kde všechno je vždy až za rohem'," hodnotí výstavu Železný.
 

Vladimír Železný u obrazu Zobrazení pohledu na nějakého svatého, foto: Galerie Zlatá husa

V souvislosti s obrazem Zobrazení pohledu na nějakého svatého (Nějaký svatý) – pod prvním názvem byl obraz dražen a je reprodukován v katalogu výstavy v Galerii Rudolfinu z roku 2002, pod druhým je uveden v malířově monografii z roku 1970 –, kterým se Medek v roce 1967 prezentoval na putovní výstavě Moderne Kunst aus Prag v Západním Německu, Železný zmiňuje, že pouhých deset dní před začátkem výstavy byl tázán, zda by mu nevadilo, kdyby byl obraz z výstavy vyřazen, což odmítl.

Dává to do souvislosti s tím, že kurátor Karel Srp toto dílo nezařadil do doprovodné publikace: „Nějaký svatý zmizel, ale v katalogu zůstaly desítky a desítky obrazů, zpravidla s popiskem 'Soukromá sbírka', které by si ani začínající student kunsthistorie nebo estetiky nedovolil vůbec srovnávat s majestátem a významem obrazu Nějaký svatý. Jen namátkou vás odkážu na stránky 157 a 158 s obrazy Pohyblivý hrob I a Pohyblivý hrob III, které jsou téměř shodné. A kolem těchto stránek široko daleko spousta průměrných obrazů, všechny jsou samozřejmě zase ze Soukromých sbírek. Bude zajímavé sledovat, které z nich se brzo objeví jako dražená položka na aukcích." 

Poslední kapkou, proč se Vladimír Železný spolu s manželkou rozhodli obrazy z výstavy stáhnout, bylo neuvedení Galerie Zlatá husa jako zapůjčitele obrazu Akce I (Vajíčko) v katalogu. Železný se zdráhá uvěřit, že šlo jen o nevinnou chybu: "Za standardní situace bychom nad opomenutím uvést Galerii Zlatá husa u jednoho obrazu v katalogu mávli rukou a zcela jistě nevyužili právo stáhnout zápůjčky. Souvislá řada okolností, spíše schválností, které jsem výše popsal, nás vedla k opačnému rozhodnutí. Ale pro pochopení celé situace tu ještě musím odvyprávět jeden příběh, který je až anekdotický a nepravděpodobný, a přesto se udál v přítomnosti svědků. Proto si mohu dovolit ho zde uvést."

"Stalo se vloni v jedné velmi významné pražské soukromé galerii (…) Vtom do galerie vešel dnešní kurátor výstavy Nahý v trní PhDr. Karel Srp a téměř pavlačovým způsobem začal vzrušeně a nahlas vykládat, že to s tím Medkovým Vajíčkem je všechno jinak. A že on to ví, a že pokud to nebylo falzum, pak ta dražba tohoto obrazu v galerii Arthouse Hejtmánek byla jen divadlo, protože ten Železný ten obraz vůbec za těch 57 miliónů nevydražil a v Galerii Zlatá husa ho nemá. Manželka jen lehce vykoukla zpoza rozvěšených obrazů a pronesla: 'Dobrý den. Jen jsem se vám, pane Srpe, chtěla představit. Jsem Konstancie Železná, manželka toho Železného, o kterém právě hovoříte.' Kunsthistorik zrudnul jako kluk, přichycený na švestkách, nebo mám chuť spíše napsat jako nahý hoch v trní, a celý brunátný vyběhl ven z galerie."

"Bohužel ta žárlivá pomluva, podepřená jeho odbornou prestiží, se k nám pak po dlouhé měsíce vytrvale vracela z různých míst a výrazně poškozovala pověst naší sbírky a naší galerie. Vypadali jsme jako podvodníci. Pak jistě pochopíte, proč jsme tak citlivě vnímali skutečnost, že právě jen u tohoto obrazu chyběl v katalogu smlouvou předepsaný odkaz na Galerii Zlatá husa," dodává Železný.
 

Ústřední obraz výstavy - Nahý v trní z roku 1954, foto: NGP

Dál Vladimír Železný pokračuje úvahou, jak by se asi kontext výstavy změnil, kdyby u všech obrazů, zejména u centrálního obrazu Nahý v trní, byli známi jejich majitelé: "Pochopili bychom možná, proč právě tento obraz, a ne jiný byl prominentně umístěn na všechny propagační materiály výstavy a pak na obálku katalogu a jako jediný visel ve vzácném průhledu, který dominoval vstupu na výstavu. Proč se ta tempera stala náhle nejvýznamnějším Medkovým dílem. Možná by bylo zřejmé, proč tolik podobných nebo téměř shodných obrazů bylo natlačeno do poněkud přetížené výstavy, proč se právě tato, ne jiná a mnohem významnější, díla dostala do katalogu… a mohl bych pokračovat. Bude velmi poučné sledovat, která běžná ba okrajová díla Mikuláše Medka, dnes nepochopitelně tolik preferovaná tvůrci výstavy a zejména katalogu, se brzo po výstavě objeví jako dražená položka na aukci."

Na závěr nastoluje otázku, nakolik kurátor naplňoval zájmy a cíle Národní galerie a nakolik hrál nějakou svou vlastní hru: "Znovu a znovu jsme si opakovali tu otázku: Tak proč si vlastně ty obrazy od nás chtěli půjčit? Mohli si přece tyhle svoje hrátky hrát i bez modrých Medků a bez ostatních zapůjčených děl z Galerie Zlatá husa. A pak nám to možná došlo. Ta výstava je asi nešťastně rozpolcena na jedné straně mezi zájmem Medkovy rodiny na skutečné a reprezentativní prezentaci díla jednoho z géniů českého moderního malířství a na straně druhé mezi komerčními nebo nějakými jinými, netušenými zájmy kurátora."

Na samý závěr pak Železný dodává: "Lze tedy jen doufat, že je mylný můj neodbytný pocit, že jedinečná příležitost konečně v celistvosti představit v Národní galerii dílo jednoho z největších géniů našeho moderního malířství byla možná tiše propachtována soukromým komerčním zájmům, byla podřízena vztahům některých osob k jejich obchodním klientům, podřízena námi netušeným žárlivostem, vyplývajícím možná z konkurenčních vztahů v oboru obchodu s uměním."

Stanovisko šéfredaktora ART+ Jana Skřivánka (29. 10. 2020): Komentář Vladimíra Železného jsme zveřejnili bez vyjádření ostatních zúčastněných, neboť v kontextu portálu o trhu s uměním považujeme pohled takto významného sběratele za relevantní, jakkoliv může být jednostranný. Způsob krácení a editování jeho textu nicméně může vyvolávat dojem, že redakce se s názory pana Železného ztotožňuje a vyjadřuje jim podporu, což nebylo naším záměrem. Chybou bylo, že jsme současně nezveřejnili plné znění jeho dopisu (k přečtení ve formátu pdf). Za toto opomenutí se omlouvám. V nejbližších dnech přineseme vyjádření Medkovy rodiny a kurátorů, kteří jednoznačně odmítají, že pojetí výstavy by bylo výsledkem jakýchkoliv komerčních zájmů (zde).