Třicet let svobodného trhu s uměním

Veletrh Antique 14. - 17. 11. 2019

Třicet let svobodného trhu s uměním, to je podtitul letošního podzimního vydání veletrhu Antique, který připomene jak důležité historické události, tak současné problémy obchodníků s uměním. K tomuto výročí přinášíme rozhovor se čtyřmi z organizátorů první novodobé aukce výtvarného umění.   

Letoší podzimní, již 44. vydání veletrhu Antique, bude hodně vzpomínkové. Připomene fakt, že ke znovuobnovení trhu s uměním u nás došlo právě před třiceti lety. Asociace starožitníků tak kromě aukce konané první soukromou provozovnou Antikva Nova Praga zdůrazní i další milníky důležité pro rozvoj tohoto odvětví: vznik prvních aukčních síní a galerií, založení Asociace starožitníků v roce 1991, otevření pobočky vídeňského Dorothea v Praze v roce 1992 nebo konání prvního veletrhu Antique v paláci U Hybernů v listopadu 1993 (více zde).

Veletrh bude ale zároveň uplynulých třicet let bilancovat: upozorní na nové legislativní regulace trhu s uměním (zejména v souvislosti s nařízeními GDPR a tzv. AML zákona, tedy zákona proti praní špinavých peněz), které ho dnes opět velmi svazují, uvalují na drobné obchodníky neadekvátní a v jejich podmínkách velmi špatně realizovatelné povinnosti, které se pro mnoho z nich již staly likvidačními. Této problematice bude v rámci doprovodných programů věnována odborná diskuse.  

První novodobá soukromá aukce výtvarného umění, která odstartovala porevoluční rozvoj na trhu s uměním, se konala ještě před listopadovými událostmi roku 1989. Článek jí věnovaný jsme přinesli přesně 30 let po jejím konání, 22. října (více zde). Nyní jsme vyzpovídali čtyři z jejích tehdejších organizátorů. Co byl jejich nejintenzivnější zážitek, jak vůbec na aukci vzpomínají, jaká byla v rámci organizace jejich náplň práce, jak se vlastně zrodil nápad aukci uspořádat...? Na naše otázky odpovídali Jan Neumann, prezident Asociace starožitníků (JN), Martin Kodl, majitel Galerie Kodl (MK), Ilja Bouberle, viceprezident Asociace starožitníků (IB) a Jiří Majrich, majitel Podolského vetešnictví (JM).
 

 

 

Když si na aukci vzpomenete, co se Vám vybaví jako první? Nějaký okamžik, pocit, vjem, který se Vám vryl hluboko do paměti....

JN: Když jsem viděl ty proudící davy na tehdejší Žofín, měl jsem intenzivní pocit, že jsme rozjeli něco, co se utrhlo ze řetězu a že nás možná i zavřou. Dnes to vypadá možná úsměvně, ale byl říjen 1989, o listopadu nikdo nic netušil.

MK: Byl to nesmírně silný zážitek. Asi nikdy nezapomenu, jak nám, mladým klukům, tleskal zaplněný sál plný sběratelských osobností a fandů umění.

IB: Nadšení a euforie z něčeho nového. Vše se řešilo za pochodu. Poškodil se jeden obraz a do pár hodin byl zrestaurován, vstřícnost správce žofínského paláce.

JM: Ten zásadní okamžik, na který si vzpomenu vždy, když jedu kolem Žofína, je vlastní zahájení aukce. Atmosféra na krájení, plný sál, zhasla světla a já si sedl ke koncertnímu křídlu (upozorňuji, že nejsem klavírista, i když jsem hudební vzdělání utrpěl), pod jeden reflektor, a zahrál úvodní melodii z filmu Podraz. A pak tam napochodoval dr. Winkler a pravil: Vážení přátelé, právě zazněla melodie z filmu Podraz. Ale to je přesně to, co na Vás spáchat nechceme.

 

Co bylo v rámci aukce a jejích příprav Vaším úkolem a jak na to vzpomínáte?

JN: Před aukcí jsem spolu s kolegy popisoval a oceňoval položky pro aukci, při aukci samotné jsem fungoval jako licitátor, tedy ten co tam přede všemi stojí, má to kladívko a počítá příhozy.

MK: Měl jsem na starosti sekci obrazů, což v té době byla ta nejméně důležitá a ekonomicky minoritní část aukce. Vzpomínám si především na obrovský chaos, který během příprav panoval. Nikdo z nás tehdy ani přesně nevěděl jak se aukce dělá. Nakonec jsme to ale "dali".

IB: V rámci firmy jsem byl jedním ze čtyř nákupčích, naším úkolem bylo sehnat zboží do aukce, stěhovat tam a po skončení aukce odvézt neprodané předměty, v průběhu aukce jsem byl pokladníkem a po zaplacení věcí vydával "Osvědčení o nabytí věci v aukci". Vše se platilo hotově v korunách. Platební karty v té době prakticky neexistovaly.

JM: Na Žofíně jsem měl na starosti, tak jako všichni, všechno. A při vlastní aukci jsem byl pokladníkem. Společně s Jiřím Pavlem, tedy synem spisovatele Oty Pavla, jsme měli na starosti prodejnu na Pzeňské ulici. Jirku přivedl jeho strýc, bratr Oty Pavla, Jiří Pavel, již v té době soudní znalec na výtvarné umění a pracovník podniku Klenoty.
 

 

Takto o aukci informovalo Rudé právo 23. října 1989

 

Jak a kdy vznikl nápad aukci uspořádat a jak dlouho trvalo, než k její realizaci došlo?

JN: Nápad vznikl v hlavě nesběratele, právníka Reného Winklera, který správně kalkuloval, že trh se starožitnostmi a výtvarným uměním, to jsou peníze. Velké peníze, na které se dá díky změnám v tehdejší legislativě dosáhnout. Cesta od nápadu k realizaci trvala déle než rok.

MK: Nápad vznikl zhruba rok před konáním aukce. Přišel s ním za mnou můj dobrý kamarád, který ovšem později svět umění opustil a a stal se miliardářem ve zcela jiném odvětví.

IB: Firma Antikva Nova vznikla primárně jako aukční společnost a po jejím založení první aukce následovala po přibližně čtyřech měsících. Byl to společný nápad několika lidí v čele s doktorem práv Reném Winklerem, který někde objevil, že zákon o aukcích, které se již skoro třicet let nekonaly, je stále platný. Pod patronací MNV Hradištko bylo možné takovou firmu založit a provozovat.

JM: Do celé záležitosti mě nalákal František Moravec, jeden z těch, kteří ji iniciovali a se kterým jsem se po léta znal. Hledali dalšího do party.

 

Odkud díla pocházela a jak se získávala? Co jste osobně považoval za nejkvalitnější draženou věc?

JN: Díla pro aukci se získávala od soukromých majitelů a to nebylo v této době nic jednoduchého. Hodně nám pomohl svými kontakty pan Jiří Pavel, soudní znalec v oboru a bratr známého spisovatele Oty Pavla. Za nejzajímavější jsem (tehdy) považoval položku 228 katalogu, dva oleje od A. E. Bayarda prodané za 80 000 korun. Dnes úsměvná částka, ovšem tehdy za tyto peníze byl nový osobní automobil.

MK: Obrazy pocházely z privátních sbírek. Nejkvalitnější nabídka to rozhodně nebyla. Prodávalo se hlavně 18. a 19. století, moderna byla úplně upozaděná, o kubismus, surrealismus nebo abstrakci neměl takřka nikdo zájem.

IB: Některé zboží bylo od známých něco od fyzických osob, vše prohlédla v té době fungující komise muzeí s přednostním právem na odkup.

JM: Obchod byl otevřen jako galerie s uměleckými kopiemi a do oboru starožitností sklouzl až následně. Lidé měli pocit, že prodej jejich věcí transparentím způsobem, tedy ve veřejné aukci, je lepší a přinese jim lepší podmínky než podpultové prodeje ve Starožitnostech, v podniku Klenoty. A tak o zboží nebyla nouze.

 

Kdo díla oceňoval a na jakém základě byly ceny nastaveny?

JN: To bylo dost náročné. Scházeli jsme se v nově vzniklé provozovně na Plzeňské ulici a o ceně, případně ceně vyvolávací, diskutovali. Někdy to bylo dost rušné.

MK: Oceňovat díla bylo velmi složité, neexistovalo žádné srovnání. Navíc kromě pár znalců a sběratelů obrazům nikdo nerozuměl. Mně radil můj táta.

IB: Ceny byly stanoveny dle zákona ve dvou třetinách ceny obecné, samozřejmě na základě zkušeností spolupracujích odborníků a dostupné literatury, případně porovnáním cen v prodejnách podniku Klenoty a Saturn.

JM: Spolupracovali jsme v té době se skupinou externích znalců, které zboží přijímali do aukčního prodeje. Pan Pavel Kodl, otec Martina Kodla, Jiří Podlesný, Aleš Rozehnal, Jiří Pavel starší a další. V té době s námi jako externista začal spolupracovat i Jan Neumann, to byl velmi důležitý člověk - licitátor.

 

licitátor Jan Neumann

 

licitátor Jan Neumann, 22. 10. 1989

 

Jak se stalo, že k povolení aukce vůbec došlo, jak byl tento proces složitý?

JN: Doktor Winkler byl tehdy právníkem na ministerstvu obchodu, pokud se dobře pamatuji, a věděl že byly povoleny takzvané drobné provozovny. Jezdil se rekreovat do Hradištka pod Medníkem, kde se výborně znal s místním předsedou MNV... no, a tak vznikla v Praze drobná provozovna tohoto Místního národního výboru, a to byla aukční síň Antikva Nova Praga.

MK: Dodnes vůbec nechápu, jak nám mohl aukci někdo povolit. Celou tuhle situaci považuju za zázrak.

IB: Povolení byla získána od státních orgánů poměrně snadno na základě platného, byť nevyužívaného tehdejšího zákona.

JM: Pánové, kteří stáli u zrodu toho podniku, byli právník René Wikler a František Moravec. První z nich pracoval na nějakém ministerstvu a věděl jak, druhý byl zaměstnán v Klenotech a věděl co. 

 

Jen prodané obrazy stály necelého půl milionu korun, což ovšem tehdy byla spousta peněz, celkový obrat aukce byl pak ještě o dost vyšší. Jaký vlastně mělo obchodní družstvo Antikva Nova Praga z této aukce reálný zisk? Účtovalo si provizi nebo jak to tenkrát fungovalo?

JN: Nějaký zisk určitě aukční síň měla, číslo vám už ale nedokážu říci. Tehdy to bylo dost tvrdé, provize byla 10 % od prodávajícího, jinak nic. Provize od kupujícího, tedy takzvaný aukční nadtržek, to přišlo až o hodně později.

MK: Do ekonomiky jsem neviděl, vlastně mě ani nezajímala. Vím jen, že žádná přirážka se nepřipočítávala. Ale také náklady byly minimální. Všichni jsme aukci chystali s nadšením a finance nás příliš nezajímaly.

IB: Provize byla 10 %, žádná aukční přirážka! Doprava za cenu pohonných hmot, odměna zúčastněných pracovníků za aukci 180,- Kčs. Byla to spíše radost z toho, že děláme něco, co nás baví.

 

Počítali jste tehdy, po skončení aukce, s uspořádáním další?

JN: Tehdy nás zaskočil ten obrovský zájem, velký sál na Žofíně byl zaplněný do posledního místa, přišly stovky lidí. Československá televize, novináři. V dalším týdnu vyšly obsáhlé články ve všech důležitých denících, včetně tehdejší přílohy Rudého práva, Haló sobota. Za necelý měsíc po 17. listopadu jsem pravidelně jezdil svým žigulíkem přes zaplněné Václavské náměstí do ztichlého Smíchova připravovat další, prosincovou aukci...

MK: Samozřejmě, další aukce jsme měli v plánu. Ale myslím si, že pokud by nepřišly listopadové události, další aukce by se nekonaly a my bychom byli rádi, kdyby nás nezavřeli.

IB: Již v průběhu se počítalo s dalšími aukcemi, které měly být dvakrát až čtyřikrát ročně. Bylo to poučné pro další rozvoj společnosti a nastartovalo to trh s užitným uměním a především trh s obrazy,  aukce aktivovala řadu sběratelů odkázaných v té době na prodejny Starožitností, obchodovat soukromě se oficiálně nesmělo. Neprodané věci z aukce nás nasměrovali k otevření poaukčního prodeje a následně k prodeji a nákupu za hotové i do komisního zprostředkovatelského prodeje.

 

 

Jací se na aukci sešli lidé? Byl to spíše okruh kamarádů a známých? Z koho se vlastně skládala ta menšina dražitelů?

JN: Jako licitátor jsem si z pódia všiml několika známých herců a hereček, byli tam i někteří kunsthistorici, ale také tehdejší pražští veksláci, zkrátka průřez celou tehdejší společností.

MK: Na aukci se sešla různorodá společnost. Staří sběratelé a srdcaři, které jsem znal z domova, kde se scházeli a s otcem si hodiny povídali o umění. Také tam byli obchodníci, kteří uměli věci vyvézt do zahraničí, a ti nejvíce nakupovali. Podstatnou částí návštěvníků aukce byli desítky tajných policistů. Špiclovali, zapisovali a vyzvídali mezi přítomnými hosty.

IB: Na aukci přišli především zvědaví lidé, kamarádi i pozvané osobnosti kulturního a společenského života. Zástupci tisku. Přišlo i pár jedinců s taškou všeho možného s tím že "Kde si mohou zboží vystavit a prodávat". Dražitelů s dražebními čísly bylo poskrovnu.

 

Kdybyste měl říci jednou větou nebo souslovím, v čem byla tehdejší aukce odlišná od těch současných?

JN: Tehdejší aukce byly více společenskou událostí, dnes je to mnohem více o obchodu.

MK: Vzpoura, rebélie a tichý protest proti režimu.

IB: Nebe a dudy. Dnes informační dálnice internetu, odborných publikací, možnost dražit přes telefon a internet. Zcela odlišná legislativa GDPR, AML, omezení pro politicky angažované osoby, DPH, EET... 

 

Dobové fotografie poskytla Galerie Kodl, děkujeme.

 

 


Související články

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

Rozhovor se sběratelkou Terezou Porybnou

Tereza Porybná působila v letech 2013 až 2019 jako ředitelka Českého centra v Londýně a v letech 2014-2016 byla prezidentkou sdružení Evropských kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Spolu se Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou stojí za pr...

25. března 2024
Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Rozhovor se sběratelem Jaroslavem Pulicarem

Jaroslav Pulicar je známým fotografem, který se rovněž rád obklopuje uměním. Od roku 2009 proto provozuje Galerii 34, která se nachází přímo v jeho brněnském bytě. Byt/galerie, kde prezentuje další fotografy, je přístupná během vernisáže a po domluvě...

29. ledna 2024
Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Ceny střeleckých medailí vyskočily v posledních letech na dvojnásobek

Rozhovor se sběratelem Daliborem Jandou

Numismatice se zpěvák Dalibor Janda věnuje již řadu let. Ve své sbírce má mimo jiné řadu střeleckých medailí a mincí. V loňském roce dokonce vydal publikaci o rakouských stříbrných střeleckých medailích a mincích. „Neustále mi vadilo, že neexistuje k...

4. ledna 2024
Zobrazit všechny

Další články


<