S výtvarníkem Daliborem Chatrným vás pojilo životní přátelství, jeho ateliér se nacházel kousek od vašeho pracoviště. Jak jste se prvně seznámili?

O Daliborovi a jeho výjimečném výtvarném projevu jsem dobře věděl, obdivoval jsem ho, ale nějak jsem si nedovolil se k němu vloudit. Naštěstí i on, jak se ukázalo, věděl o mně. Jednou jsem byl na nějaké vernisáži a Dalibor mě oslovil, zda by se u mě v muzeu „u Janáčka“ mohl stavit. A tak se také stalo. Hned bylo jasné, že si máme co říci. A jedno velké přátelství, v mém životě zásadní, bylo na světě.

 

Přátelství s autory je pro celou vaši sbírku zásadní. Podle čeho si ale vybíráte díla, která do sbírky koupíte?

V podstatě jediným kritériem je, zda dílo souzní s mým pohledem na svět. Zní to jako otřepaná fráze, ale je to prostě tak. Můj svět tvoří, vedle Janáčka, kterého zbožňuji a věnuji mu celý svůj profesní život, moje rodina a přátelé, pohříchu či naštěstí především výtvarníci, se kterými si prostě rozumím. Někteří jsou mému vidění světa opravdu blízcí a jejich tvorba je pro mě natolik zásadní, že s jejich díly chci žít a jejich uměleckou cestu napjatě pozoruji.  Takoví autoři jsou s námi doma ve svých dílech v ucelenějších kolekcích, například Dalibor Chatrný, Dezider Tóth či Vendula Chalánková. A jiní, kterých si vážím neméně, jsou zastoupeni třeba jen jedním nebo několika díly, z důvodů prostorových nebo i finančních. Ale také mám přátele, které mám lidsky moc rád, ale z jejich díla se mnou souzní jen část jejich tvorby, a někdy ani to ne. Přesto si život bez nich nedokážu představit. Moji výtvarní kamarádi tvoří několik generací, od již nežijících, jako byl Dalibor či Adriena Šimotová, přes starší jako Dezider Tóth, Honza Merta, Ivan Kafka až po tu mladší, jako je Vendula Chalánková nebo Hanka Svobodová. Mám i pár věcí od autorů, se kterými se blízce nekamarádím nebo je neznám vůbec, ale těch u mě najdete skutečně jen malinko, a většina z nich už ani nežije. Prostě jsme se minuli, ale často se znám alespoň s jejich rodinami či přáteli. Přátelství s výtvarníky mi často pomáhá pochopit jejich myšlení a jeho formování skrze výtvarný jazyk. Prostě tvůrce a jeho poselství, jeho výpověď v tvorbě jsou pro mě stejně důležité, tvoří jednotu. Mám to tak i s mým zlatým Janáčkem. Kundera by se mnou jistě nesouhlasil, je to možná naivní, ale u mě to tak prostě je. 

 

Dalibor Chatrný: Čas Socha (nahoře)

(dole) skulptura od Zbyňka Sekala

 

Dalo by se říci, že portrét sběratele či mecenáše je určitý historický žánr. Portrétoval vás některý z umělců?

No popravdě, svět se ubírá jinými cestami než před sto, dvěma sty lety. Portrét je dnes spíše výjimečnost. Přesto jeden mám. Má manželka Šárka mi jej objednala k padesátinám. Do poslední chvíle jsem nevěděl, proč a kam mě i s dětmi veze v den mých narozenin. Strašili mě náznaky účasti v intenzivním jazykovém kurzu. Opravdu jsem si oddechl, když jsme stanuli přede dveřmi Mariana Pally. Mám jej velice rád a tak jsem byl skutečně potěšen a zároveň pobaven, když mě mistr začal portrétovat, a to v roušce. Bylo to v květnu 2020. Tento až obřadný akt trval několik minut a bylo hotovo. Stal jsem se nesmrtelným na Pallově obraze namalovaném hlínou. A ještě šlo patrně o první rouškovaný portrét. Takže tak je to s mým portrétem. 

 

 

Vyrůstal jste mezi uměním. Domníváte se, že to bylo zásadní pro vaše další směřování v životě? 

To nedovedu říci, jelikož nemám zkušenost, jak by to se mnou vypadalo, kdybych vyrůstal v jiném prostředí. Ale rodinné prostředí člověka v dětství opravdu formuje – buď v pozitivním smyslu, či naopak směrem k opozici. Například mí rodiče nikdy neposlouchali vážnou hudbu a já ji začal mít rád už v šesti letech. A dokonce jsem byl takový darebák, že jsem musel jít nejprve do učení a až poté, v dospělosti, vše dohánět. Ale obrazy na stěnách našeho bytu, návštěvy u všech těch Matalů, Nováků, se kterými se rodiče kamarádili, ve mně vytvořily jakýsi základ. A pak to chtělo ještě nějaký čas, svobodný růst, než zrno zaseté v dětství přineslo úrodu – bytostnou potřebu vnímat výtvarné umění a přátelit se s jeho tvůrci. 

 

Vyvíjel se váš sběratelský záběr?

Ale jistě, že ano. Asi v osmnácti jsem se zamiloval do ilustrací, a to z období od konce 19. století do druhé republiky. Měl jsem rád knihy, a to i z pohledu knižní kultury, typografie a výtvarného projevu. Ale moc mě to neuspokojovalo. Skutečnou potřebu vnímat současné umění v širším kontextu mě naučil až kamarád nade všechny, můj mentor Dalibor Chatrný. Na první dílko, které jsem si pořídil sám, si už nevzpomínám, ale pamatuji si, jak jsem asi ve dvaceti letech prodal starou škodovku, abych si koupil akvarel od Jaroslava Krále. Mám jej dodnes a je krásný.

 

Ve vaší kolekci se nachází i návrh opony pro Národní divadlo v Brně od Dalibora Chatrného. To je poměrně unikátní předmět. Jaká je jeho historie?

Kdysi jsem o soutěžích na oponu Janáčkova divadla napsal studii. Soutěže byly vyhlášeny v letech 1959 a 1963, přičemž Brno bylo město, kde byl ideologický pohled daleko striktnější, než v již pomalu se uvolňující Praze. Právě druhé soutěže se účastnil i Dalibor. Vytvořil dva návrhy, z nichž jeden dokonce získal druhou cenu. První cena připadla pochopitelně návrhu figurativnímu. Nakonec se Janáčkovo divadlo žádné slavnostní opony nedočkalo. Daliborův návrh byl v podstatě abstraktní, byla to struktura, ale při delším a důkladném pozorování bylo vidět, že strukturu tvoří tisíce drobných postav. Prostě paráda. Dalibor měl ten návrh ještě pořád doma (druhý zničil) a tak jsem se dotázal, zda bych si ho nemohl koupit. A on, že jo. Dodnes si pamatuji, jak jsem jej nakládal do auta na Botanické ulici a Dalibor se díval z podkrovního okna svého pokoje. Patrně se s ním těžko loučil. Ale potom jej viděl u nás, kdykoliv přišel. Mimochodem, podařilo se mi realizovat tuto oponu alespoň tiskem jako obří billboard – 15 x 12 metrů. Používala se pár let, a když se Janáčkovo divadlo opravovalo, opona se ztratila.

 

Obraz od Pavla Hayeka ze série stromů

 

Kromě svého povolání janáčkologa působíte i jako kurátor výstav v Památníku Leoše Janáčka. Vaše vlastní sbírka se nachází u vás doma. Podrobujete i ji nějakým kurátorským zásahům? 

Po pravdě, kurátor v Památníku Leoše Janáčka, to zní vznešeně, ale ve skutečnosti tam realizuji drobné výstavy, které jsou, dle mě kvalitní a opět souzní s mým hodnotovým nazíráním. A doma? S novým dílem přichází většinou i změna instalace. To mám moc rád. Víte, když jsou díla umístěna delší dobu beze změny, mám pocit, že je trošku přestáváte vnímat. Jsou už jakousi samozřejmostí. Když vše změníte, dáte je do nových souvislostí – vše znovu ožije! Je to až zázrak, jak se v sousedství s dalšími díly dotváří jejich vyznění a rozšiřuje se jejich sdělení. 

 

Existuje autor, jehož dílo byste měl rád ve své sbírce, ale z jakéhokoliv důvodu se tak zatím nestalo, nebo to třeba není vůbec možné?

Mám strašně rád Zdeňka Sýkoru – ty věci se dotýkají samé podstaty tvoření. Ale Zdeňka jsem poznal již jako starého pána, velmi slavného, a tehdy jsem na obraz od něj nemohl ani pomyslet. Dostal jsem ale krásné grafiky. Ale zase je pro mě důležitější, že jsem jej osobně poznal a rozuměli jsme si. A jeho žena a spolupracovnice Lenka patří dodnes k našim blízkým rodinným přátelům, je to fajn kamarádka. Dokonce mi svým bystrým okem připomínkuje muzikologické texty. Prostě to je pro mě důležitější, tuto zkušenost vám nikdo nevezme. Věci nemusíte vždy vlastnit. Je fajn, že prostě jsou. 

 

Ovlivňuje umění a sbírka vaše děti, mají k němu vztah?

Berou to samozřejmě a myslím, že ji mají rádi. Když jsme naši Annu po narození poprvé vzali ven, bylo to rovnou na Daliborovu výstavu. Jako malé děti nad tím asi moc nepřemýšlely, ale přirozeně se u nich otevřely cesty k vnímání výtvarného projevu. Jsou přirozeně otevření, nemusím jim vysvětlovat, proč je Tóthův kýbl s uhlím a turistickou značkou uměním. Dnes už jsou téměř dospělí, a když jsem jednou zaslechl jejich komentář nějakých věcí z naší sbírky, adresovaný spolužákům, byl jsem překvapen jejich pohledem, který byl překvapivě přesný. Letos s námi poprvé jeli na bienále do Benátek, a byla to s nimi radost.

 

(Vlevo) obraz Roberta Hliněnského,

Dezider Tóth: Zastávka (vpravo)

 

Co pro vás život s uměním znamená?

Nutnost. Bez něho si nedovedu život představit. Ale pozor, život s uměním jaksi v duchovní rovině, ne majetnické. Vím, že stačí velmi málo, a všechno materiální může vzít za své. Byl by to doma smutný život bez umění, ale byl by. Ovšem bez radosti z vnímání umění obecně, a to nejenom toho výtvarného, bych asi pošel.