ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Ideální obchodník s uměním

Obchodník s uměním v roce 1936 očima Hugo Feigla

V seriálu historických pohledů do sběratelství a meziválečného obchodu s uměním se tentokrát podíváme, jaký byl ideál obchodníka s výtvarným uměním ve 30. letech 20. století v české metropoli. Přiblíží nám jej úvaha galeristy a výtvarného teoretika Hugo Feigla publikovaná ve XIV. ročníku revue Umělecké besedy Život roku 1935.

Autor následujícího textu, Hugo Feigl (1889 Praha - 1961 New York), byl významný pražský předválečný kritik, publicista, galerista a obchodník, bratr malíře Friedricha Feigla. Živě se zajímal se o staré i moderní umění. Ve své galerii uspořádal na šest desítek výstav soudobých českých, německých a židovských umělců. Více o jeho zajímavé galerijní a obchodní činnosti zde.

Galerista a teoretik Hugo Feigl v roce 1924

Galerista a teoretik Hugo Feigl v roce 1924 /

kresba ze sbírek Židovského muzea Frankfurt am Mein

 

Hugo Feigl, 1936: O obchodnících s uměním

"Poznatek, že každá země má takové obchodníky s uměním, jaké si zasluhuje, nemůže se týkati Československa, neboť Praha nesporně zaujímá v evropské tvorbě umělecké od světové války, co do intensity svých uměleckých snah i co do jejich hodnoty, druhé místo po Paříži. Avšak její obchod s uměním nešel stejným krokem s tímto duševním vzestupem. Zeje stále ještě mezera mezi výtvarníky a obecenstvem, v zemích vysoce vyvinutého uměleckého života, jakou jest Francie a jakou bylo předválečné Německo, dávno již vyplněná činností obchodníků s uměním, kteří svou prozíravostí a nadšením pro umění přivedli na světlo dne talenty až dosud skrytě kvetoucí a nemálo dopomohli novému uměleckému cítění k platnosti. Poměrně krátké trvání našeho samostatného uměleckého života, snad též i po léta trvající hospodářská tíseň, nepřispěly k vzniku t. zv. typu ideálního obchodníka s uměním u nás. 

Mluvíme-li již o typu, budiž zmíněno o dvou typech obchodníků, které hned s počátku vylučuji z této úvahy. Především neběží zde o duševně indiferentního, řádného a solidního obchodníka s uměleckými předměty, který sedí ve svém obchodě, očekávaje zákazníka. Může vyhověti každému přání, neboť má na skladě zboží všechno, nejen klasické, nýbrž i soudobé umění. Najdou se u něho většinou práce konvenčního druhu, pro každý vkus i pro každou potřebu, krásné krajinky, zátiší, nahá ženská těla a náměty vypravující, obrazy pro jídelny a zasedací síně, pro staré mládence a i pro sběratele. Existence tohoto obchodníka s obrazy a sochařskými díly je mimo diskusi. Setkáváme se s ním ve všech velkoměstech, jak v Paříži tak v Londýně, mnichově, Curychu nebo v Benátkách. Jest snad dokonce nutné, aby ukájel krotký a nediferencovaný lidský pud po vlastnictví produktů výtvarného umění a zajisté leckterý sběratel učinili u něho svůj první nákup.

Druhý typ obchodníka s uměním, kterého rovněž z úvahy vylučuji, jest spíše plodem mravního a hospodářského úpadku naší doby, než duševní potřeby určité vrstvy občanstva. Jest to potulný obchodník, o jehož činnosti nedozví se širší veřejnost jinak než ve spojitosti s trestním zákonem, neboť jeho zákazníci jsou ponejvíce obětmi, s jejichž nevědomostí a lehkověrností spekuluje. Neslouží naší cti, nutno-li na tomto místě konstatovati, že zvláště u nás, a to nejen na venkově ale i ve městech tomuto druhu obchodníku se v posledních letech velmi dobře dařilo. Stačí prohlédnouti si mnohé naše soukromé sbírky z poslední doby, abychom si mohli učiniti představu, kolik desítek milionů národního jmění, dík činnosti těchto nesvědomitých živlů, bylo sníženo na nulu. V této spojitosti dalo by se uvésti leccos o spoluvině obecenstva samého, které, ač ve věcech umění mnohdy velmi špatně orientováno, a v otázkách uměleckotechnických nevědomé, si právě v tomto oboru osobuje tolik znalecké autority, na kolik na příklad při koupi auta si netroufá a kterou tu hned rádo přenechá osvědčenému znalci, třeba že se zde často jedná jen o zlomek částky do umění tak ochotně investované.

Vraťme se však k našemu původnímu námětu – k úvaze o „ideálním typu obchodníka s uměním“. Obchodník s uměním, o něhož zde jde, musí míti k svému povolání především nadání, totiž musí býti nadán schopnostmi, vniknouti do podstaty umění a uvědomiti si jeho duševní i formální podmíněnost. To vyžaduje prohloubené kritičnosti, hlavní to výzbroje produktivního obchodníka s uměním, bez níž by mu sotva bylo možno podati správnou diagnosu a odděliti koukol od pšenice. Tyto vlastnosti spolu s obsáhlými znalostmi uměleckohistorickými skýtají mu náležitou autoritu, bez níž se neobejde, chce-li býti hodnocen co kulturní činitel. Aby za takového mohl být pokládán, musí mít též odvahu k přiznání a obhajobě svého přesvědčení. V hodnocení výtvorů nesmí činiti ústupků i kdyby to bylo na úkor jeho vlastní kapsy. Ovšem takovéto počínání vyžaduje mnoho idealismu, který jinak není kategorickým imperativem obchodnictva.

Štítek galerie Hugo Feigla

Typický štítek díla prošlého Galerií Hugo Feigla dodnes najdeme na řadě uměleckých děl

 

Podrobně vzato, požadujeme na obchodníkovi s uměním nejen schopnosti výtvarného kritika, ale i schopnosti ředitele galerie. Není to příliš mnoho? Snad nikoliv, uvědomíme-li si, že vedle způsobilosti vědecké musí i ředitel galerie míti jistý smysl obchodní, má-li řádně spravovati svůj úřad. Na rozdíl od obchodníka není ovšem hmotně zainteresován, avšak jeho nákupy musí býti správné a vyhovovati podmínkám inteligentního nákupu, což vyžaduje přesné informovanosti o uměleckém trhu a jistoty v hodnocení nabízených děl. Tím nemá býti tvrzeno, že ideální obchodník s uměním by mohl býti dobrým ředitelem galerie, rovněž jako nemá toto srovnání býti považováno za snižování úřadu ředitele galerie. Jisto však jest, že existence dobrého obchodníka s uměním může býti řediteli galerie velkou podporou v uskutečnění jeho záměrů. Ba dokonce ještě více neboť ho v mnoha ohledech doplňuje. Zatím, co na řediteli galerie jest, aby se svým vkusem a osobními sklony zůstal v pozadí za kulturním statkem, jejž spravuje, může a má ideální obchodník všem svým podnikům vtisknout pečeť své osobnosti. Každý jednotlivý obraz, který převzal do svého obchodu, převzal i do svého ručení, do ručení vůči sobě samému a vůči všem. Tak může objeviti mladé talenty a dopomoci jim k uznání a státi se v říši umění své zemi tím, čím jsme ho shora nazvali "produktivním obchodníkem s uměním". Tuto funkci může vykonati ovšem jen tehdy, je-li obdařen schopností ostrého kritického postřehu, je-li správným diagnostikem čili kritikem umění.

Nezdráhám se tvrditi, že, s hlediska tak zvaně lidského, ideální obchodník s uměním vykonává tuto uměleckou kritiku, kterou jeho povolání na něm vyžaduje, za mnohem nepříznivějších okolností, než výtvarný kritik z povolání. Je něco jiného formulovati své na výstavě získané poznatky takřka za kulisami, u psacího stolu, a něco jiného býti nucen utvořiti a podati svůj úsudek à tempo, a to ještě za přítomnosti autora, pro něhož negativní úsudek může býti velkým zklamáním, snad dokonce i něčím horším. Jakou odpovědnost klade na sebe svědomitý a patřičnou autoritou vybavený obchodník s uměním, podá-li verbis expressis svůj úsudek a nechce příliš ublížiti duši umělcově, který jej žádá o propagandu svých děl!

Dosud byla řeč o poměru obchodníka s uměním k výtvarníkům. Jeho poměr k zákazníku jest poněkud jednodušší. v této relaci může činnost obchodníka státi se kulturně produktivní, vykonává-li vůči zákaznictvu funkci vychovatelskou. Zajisté jest především na odborných časopisech, aby správně informovaly a poučovaly obecenstvo, toužící po umění, ale co je platno, když valná část čtenářů těchto revuí takřka za zády redakčního kruhu podléhá líbivému půvabu duchaprázdných a duševně nijak neobohacujících výtvorů! Zde má jako poslední a korektní instance do vkusu a volby kupujících vrstev zasáhnouti obchodník. Přes všechny s tím případně spojené hmotné nevýhody musí poptávkám po líbivém a bezcenném zboží nekompromisně čeliti a zájem obecenstva připoutati na hodnotná díla a tím právě na pravé a v podstatě národní umění.

Ideální obchodník, a jen něho zde běží, nemůže – pokládaje nákup obrazu za záležitost takřka intimní, jež by se zpravidla měla odehráti v ústraní bez svědků – nemíti zájem na tom, aby koupí započatý duševní vztah mezi dílem a vlastníkem nezůstal takřka jednostranným, to jest, aby v kupujícím vzbudila tvorba hluboké pochopení pro snahy všeho soudobého vážného umění. Jest valnou měrou v jeho moci, aby na jedné straně předvedl zákazníkovi ta díla, která obstojí před jeho vlastní duševní odpovědností a na druhé straně, aby v určité míře zabránil slepé sháňce po výhradně známých již jménech. Tím teprve stává se jeho podnik živým a pokrokovým.

Úkol zde vylíčeného typu „ideálního“ obchodníka s uměním není snadný. Ony dvě složky jeho bytosti: idealismus a materialismus, které jsou jedna na druhé závislé, se navzájem stále potírají. Nemůže si dopřáti, aby holdoval výhradně prvnímu, nemá-li jeho působení pozbýti na vždy svého reálného podkladu a nesmí sloužiti v převaze materialismu, nechce-li přijíti do rozporu s podstatou své funkce. Zájmy umělců se s jeho zájmy kryjí. Nemůže se umělcům dobře dařiti, naráží-li snahy ideálního obchodníka na nepřekonatelné hráze hospodářské bídy.

Příliš dlouho postihuje krise oba, umělce a obchodníka s ním. Co dělat? Není jiného východiska, než obrnit se trpělivostí, vyčkati lepších časů a pak i vzniku ideálního obchodníka s uměním u nás."

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...