ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Rok 2005 - Kupci by byli, ale zboží chybí

Vývoj českého trhu s uměním v roce 2005

Byl to dobrý rok, shodují se zástupci pěti největších aukčních síní, když mají zhodnotit uplynulou sezónu. Trh mírně povyrostl a prodalo se víc milionových obrazů než kdy před tím. Sběratelé na aukcích dohromady utratili nějakých 275 milionů korun a čtyři pětiny z této částky si mezi sebou rozdělilo pět největších aukčních domů. To není zlé. 

Po chvíli však skoro každý z nich dodá nějaké to „ale“. Nestěžují si, přílišným optimismem však rovněž nehýří. Trh s obrazy mistrů klasické moderny, jenž byl dosud oporou celého českého obchodu s uměním, stagnuje, neboť na prodej je čím dál tím méně kvalitních děl. Hlavní slabinou přestává být malá poptávka, ale stává se jí chabá nabídka. Ačkoliv jedno od druhého samozřejmě těžko oddělit. Kdyby na trh vstoupilo několik nových dravých kupců a ceny šly nahoru, stávající majitelé obrazů by jistě též byli ochotnější prodávat.

Hrnečky jsou jistota

Jak dál, to je teď základní otázka nejen pro malé aukčních síní, které se potácejí na pokraji bytí a nebytí, ale i pro ty větší. I když se jejich tržby stále pohybují nad 30 milionů korun, mnozí galeristé cítí, že by potřebovali své aukce nějak oživit. Jiří Rybář ze společnosti 1. Art Consulting se chce například víc soustředit na poválečné umění, a to nejen na to české, ale i na evropské. „Chceme vždy přicházet s dobrým zbožím. Budu radši nabízet kvalitní obrazy, které budou ještě mokré, než staré, ale blbé,“ prohlašuje Rybář.

Aukční síň Meissner & Neumann sice žádné výrazné změny neplánuje, její nabídka však vždy z velké části stála na starožitnostech. „Když se koukám na modernu, říkám si zaplať pánbůh za naše skleničky a hrnečky,“ konstatuje Jan Neumann. Klasická moderna je podle něj na zenitu, ne-li již mírně za zenitem. Nárůst sběratelského zájmu naopak očekává u starého umění, které bylo v 90. letech zatlačeno do pozadí.

Starožitnostem, konkrétně šperkům by se chtěl začít věnovat také Vladimír Neubert z Galerie Art Praha. „Jinudy cesta asi nevede,“ přemítá. Hned ale dodává: „Zas tak hrozné, jak se někdy líčí, to také není. Je to složitější, ale ne tragické. Mezi lidmi je stále hodně kvalitních obrazů. Možná se prodává méně klasická moderna, ale jiní autoři jdou naopak nahoru.“

Martin Kodl z Galerie Kodl chce i do budoucna zůstat věren umění od poloviny 19. do poloviny 20. století. „Já když vypátrám nějakého Špálu, tak z něj mám radost, protože ho mám rád, a je jedno, že zrovna teď není cenově nahoře,“ tvrdí Kodl. Ani on však neskrývá obavy o to, kde sehnat kvalitní zboží do dalších aukcí. „Radši bych potkal nové obrazy, než nové sběratele,“ obrací tradiční stížnost, kterou bylo možné slýchat z úst obchodníků s uměním v minulých letech.

Někdo to udělat musí

Nejspokojenější je ředitelka aukční síně Dorotheum Mária Gálová:„Loňský rok byl skvělý. Nejlepší, jaký jsme kdy měli.“ Nejde jen o to, že společnost měla nejvyšší tržby ze všech aukčních síní – přes 60 milionů korun –, ale tento výsledek má podle všeho i velice zdravý základ. Nestojí na několika extrémně drahých obrazech, ani na dílech pouze jedné kategorie či z jediného zdroje. Dorotheum pokrývá celé spektrum trhu s uměním a starožitnostmi a díky vazbám a kontaktům své vídeňské matky navíc není závislé jen na českých sběratelích.

Zahraniční klientela podle Gálové tvoří až padesát procent zákazníků Dorothea. „Jsem schopni jim poskytnout servis, na který jsou zvyklí, a určitou roli hraje jistě i váha našeho jména. Především ale funguje osobní zkušenost, osobní doporučení a my si své klienty skutečně hýčkáme,“ vysvětluje Gálová. Problémem je podle ní nadále česká legislativa, která značně omezuje možnosti vývozu uměleckých památek do zahraničí.

Většina českých aukčních síní stojí a padá s osobou svého majitel. Dorotheum počtem zaměstnanců i svým fungováním více připomíná standardní středně velkou firmu. Podle Gálová má společnost veškerý potenciál k tomu, aby i v budoucnu byla jedničkou českého trhu. „Dobrá konkurence je vždy jenom ku prospěchu věci, protože nás někam posouvá, ale tady stále ještě chybí standardy,“ stěžuje si Gálová. „Možná to bude znít nabubřele, ale asi je to na nás, abychom se je snažili definovat. Kdo jiný, než lídr trh by to měl dělat?“

Gálová má pravdu, že je třeba, aby se aukční síně začaly chovat profesionálněji. Současná stav je dlouhodobě neudržitelný. Jak odborně fundovaný asi může být katalog o několika stech položkách od starých rytin po moderní nábytek, sepsaný za dva týdny dvěma studenty? A to přitom ještě zdaleka není ta nejhorší varianta. Tristní jsou i mnohé odborné posudky vyjadřující se k pravosti. Nedozvíte se z nich víc, než kdy se údajný autor narodil a umřel a že obraz je signován vlevo či vpravo dole. Přesto s nimi většina aukčních síní klidně operuje.

Křeslo plné emocí

Co bylo největším překvapením, co největším úspěchem loňského roku, dá se hovořit o nových sběratelských trendech? Stagnující zájem o klasickou modernu v žádném případě neznamená, že by se obrazy mistrů české avantgardy vůbec neprodávaly. V žebříčku nejdražších děl mají nadále výraznou převahu – mezi osmadvaceti obrazy za více než milion jsou 4 Fillové, 4 Čapkové, 2 Kremličkové, 2 Kupkové, 2 Špálové, po jednom obraze jsou zastoupeni Šíma, Procházka a Justitz. Řada děl od stejný autorů ale kupce vůbec nenalezla. „Cenová hladina je nastavena od roku 2001. To byl vrchol,“ říká Jiří Rybář. „Od té doby ceny nerostou. Že se jeden obraz za rok prodá za šest nebo sedm milionů, to moc neznamená.“

Dění na světovém trhu s uměním nemá na situaci u nás prakticky žádný vliv. I na českých aukcích se nicméně projevil rostoucí zájem o ruské umění. Hned tři obrazy od ruských malířů se prodaly za více než milion korun. „Ruští sběratelé jsou požehnáním. Ti, když něco chtějí, tak se neohlížejí na nic,“ říká Jan Neumann. Vzhledem k historickým okolnostem – Praha byla jedním z center ruské emigrace po roce 1917 – mohou české sbírky dodnes ukrývat řadu vzácných kusů. Dnešní ruští sběratelé a galeristé si jsou toho vědomi a po obrazech svých krajanů v Česku již také cíleně pátrají.

Sběratelů milionových obrazů oproti předloňském roku mnoho nepřibylo. Dost je těch, kteří si i drahé obrazy mohou koupit, těch, co tak skutečně systematicky činí a kteří se aukční síním starají o podstatnou část jejich tržeb, ale o moc víc než deset není.

Pokud jde o úspěchy, jmenují jednotliví galeristé většinou své nejdražší obrazy. Největší překvapení je ale nasnadě – křeslo podobného typu, jaké použil Adolf Loos v pražské Millerově vile, se na listopadové aukci Dorothea prodalo, včetně aukční provize, za rekordních 900 tisíc korun. Jeho dražba přitom začínala na pouhých 20 tisících. „Stačí, když se najdou dva zájemci, kteří danou věc opravdu chtějí, a to se v tomto případě stalo,“ vysvětluje Mária Gálová. „Aukce nejsou jen o rozumnosti, o hodnotě, o investicích, ale také o emocích,“ dodává.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...