ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Art+Antiques Proměny sběratelství 1650–1939

Abychom ocenili knihu Lubomíra Slavíčka o sběratelství, nemusíme být nutně sami sběrateli. Stačí se podívat do prosklené vitríny doma v obýváku, a hned se dostáváme do patřičných souvislostí: Nepřipomíná snad soubor rodinného porcelánu a suvenýrů z cest kabinet kuriozit?

Kniha „Sobě, umění, přátelům“ vzešla ze Slavíčkova celoživotního zájmu o sběratelství, v němž sehrálo roli jeho dlouholeté působení v Národní galerii. Nad Sbírkou starého umění si Slavíček uvědomoval její bohatství i nenahraditelné ztráty, způsobené rozprodáváním původních barokních sbírek, které se ve své práci snaží rekonstruovat.

Titul publikace je odvozen od hesla lipského sběratele Winklera, který rád sdílel potěšení ze své sbírky s druhými. Název zároveň odráží model, který se Slavíček v knize snaží naznačit. Jde o vývoj od soukromých sbírek barokních šlechticů po institucionalizované sbírky 20. století, které navštěvujeme dodnes. 

K pramenům

Slavíček mapuje fenomén sběratelství mezi lety 1650 a 1939, tedy v období baroka, osvícenství a obrození a v první polovině 20. století. Neklade si ovšem nárok na úplnost, což naznačuje už skromným podtitulem „kapitoly z dějin“. Šest z těchto třinácti kapitol je věnováno baroku a výbor se důsledně snaží o rovnováhu mezi českým a moravským prostředím. To se projevuje například paralelními kapitolami o brněnské a pražské scéně začátku 20. století. 

Slavíčkova publikace je nejen velmi erudovaná, ale vzhledem k typu použitých pramenů také zábavná. Historické dokumenty totiž svědčí o osobním zaujetí sběratelů a zadavatelů výtvarných děl, které je srozumitelné i s odstupem staletí. Když si například Humprecht Jan Černín v roce 1663 objednává obraz Saturna požírajícího své děti, vyžaduje, aby jeho vzhled byl melancholický a jeho manželka co nejsvůdnější.  

Johann Michael Bretschneider: Pohled do barokní obrazárny / kolem 1700 / Jaroměřice nad Rokytnou

V duchu podnětů, které přinesly dějiny mentalit, Slavíček hojně čerpá z inventářů pozůstalostí a z dobových aukčních katalogů nebo průvodců. Dále používá nesmírně cenné prameny, jako jsou ilustrované sbírkové inventáře nebo vlastní literární díla sběratelů, ať už jde o deníky, korespondenci, cestopisy nebo odborná pojednání (Karel Eusebius z Liechtensteina). Zvláštní pozornost Slavíček věnuje knihovnám, které vypovídají o tom, co jejich majitelé v dané době četli, nebo co se alespoň slušelo číst. 

Slavíčkovu publikaci lze pomyslně rozdělit na dvě části. První se týká období mezi lety 1650 a 1800, druhá pokrývá devatenácté a počátek dvacátého století. 

Obrazárna jako nutnost

Pobělohorská doba, v níž kniha začíná, je z hlediska sběratelství bodem zlomu. Zatímco v pozdní renesanci a manýrismu, které v našem prostředí zastupuje hlavně sbírka císaře Rudolfa II., převládala snaha vytvořit obraz světa v jeho nekonečné rozmanitosti, v 17. století začaly postupně vznikat specializované kolekce soustředěné na aktuální výtvarné umění. Obě tendence však dlouho žily – a možná dosud spokojeně žijí – vedle sebe.

Kapitolám o jednotlivých barokních šlechtických sbírkách (Černínové, Nosticové, Thunové, Liechtensteinové) předchází objevná studie o zrození aristokratického sběratelství v 17. a 18. století. Slavíček v ní odkrývá svět povinných kavalírských cest do Itálie, na nichž mladí šlechtici sbírali inspiraci pro svou stavitelskou a sběratelskou činnost. 

Z dobových spisů se dozvídáme také o typech barokních sbírek. Patří sem pokladnice, kunstkomory a kabinety rarit, přírodnin a starožitností, galerie, studia a muzea. Některé z nich předjímají veřejné instituce, jež vzniknou na přelomu 18. a 19. století. 

Po barokních obrazových sbírkách věnuje Slavíček pozornost osvícenským kolekcím, u nichž se projevuje soudobý zájem o přírodní vědy. Typická pražská osvícenská sbírka, jejímž majitelem byl František de Paul Hartig, obsahovala v pořadí důležitosti přírodniny, fyzikální přístroje, knihovnu, grafiky a obrazy. Zatímco v manýristických souborech bylo umění propojeno s přírodními objekty, osvícenství takzvaná artificialia a naturalia rozděluje podle systému kategorií, které mění „skladiště haraburdí“ v uspořádaný mikrokosmos.

Antonín František Hampisch: Ideální pohled do obrazové sbírky Libštejnských z Kolovrat / NG v Praze 

První veřejná galerie

Za další zlom ve vývoji českého a moravského sběratelství lze označit rok 1800, respektive přelom 18. a 19. století. V 90. letech ruší císař Josef II. církevní řády a řada aristokratických rodů se dostává do finanční tísně. Důsledkem je masový rozvoz a rozprodávání církevních a šlechtických sbírek. 

Na tuto neblahou skutečnost upozorňuje Společnost vlasteneckých přátel umění. Jejím cílem je „zachování zbytků skvělé umělecké epochy, které se zde ještě dochovaly, a probuzení opravdového vkusu. Toho má být dosaženo pomocí veřejné galerie a kreslířské školy.“ Společnost vzniká roku 1796 a je na ní dobře vidět kontinuita domácího sběratelského vývoje. U jejího zrodu totiž kromě měšťanské elity stojí vlastenecky smýšlející šlechtici, Nosticové a Kolovratové. 

Prostory zmíněné veřejné galerii, která dostane název Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění a je přímou předchůdkyní dnešní Národní galerie, poskytne roku 1796 ve svém paláci hrabě Černín. Z plánované kreslířské školy, která zahájila svou činnost v roce 1800, se později stane Akademie výtvarných umění. V roce 1818 je v Praze založeno Národní muzeum a v Brně Františkovo muzeum s vlastní obrazárnou. 

Kromě vzniku těchto zásadních institucí Slavíček popisuje pochopitelně také charakteristické rysy měšťanského sběratelství 19. století. Jeho protagonisty se stávají vzdělanci (pedagogové, lékaři, právníci) a oblibě se těší zejména cenově dostupná grafika. 

Obraz v moderním interiéru

Zajímavá situace nastává ve 20. století s příchodem moderního umění a architektury. „Patří do moderního interiéru vůbec obrazy?“ ptá se jedna z čtenářsky nejpřístupnějších kapitol Slavíčkova díla, která pojednává o brněnském mecenášství ve 20. a 30. letech. „Naše obydlí nemá již býti muzeem, divadlem, kostelem či reprezentačním sálem. Čím intenzivněji žijeme, tím prostší se stávají naše zdi,“ hlásal skoro zenově německý teoretik architektury Adolf Behne. Slavíček bedlivě sleduje polemiku, která se na téma novodobého obrazoborectví odehrála na stránkách časopisu Bytová kultura a která skončila většinovým názorem, že „v kulturním moderním bytě umění býti může, smí, ba i má“. 

Když se podařilo překonat nedůvěřivý a bezradný poměr obecenstva k modernímu malířství, začaly se byty podnikatelů plnit obrazy Osmy, Tvrdošíjných i soudobých protagonistů moderního umění. Důležitou roli přitom hrál vliv, který na novopečené sběratele měli odborní poradci, jakými byli Vincenc Kramář nebo Antonín Matějček. Příkladnou proměnou v tomto ohledu prošla sbírka Armanda Grosze, který zpočátku shromažďoval obligátní díla starých holandských mistrů a nakonec skončil u fauvistů. 

Kniha „Sobě, umění, přátelům“ končí ve 30. letech, kdy se řada především židovských sbírek dostává do rukou nepřátel. Mezi první oběti patří právě Armand Grosz, Jindřich Waldes nebo Oskar Federer. To už je ovšem jiná kapitola…  

Lubomír Slavíček: Sobě, umění, přátelům – Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 / Barrister & Principal, Brno 2008, 376 stran, 495 Kč

Původně publikováno v Art+Antiques 2008/06

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...