ART+, vše o trhu s uměním
Květen 2017 1337 

Realismus v tušové malbě

Arcimboldo 31. 5. 2015

Titulním dílem nedělní aukce galerie Arcimboldo je portrét starce od Jianga Zhaohe (Ťianga Čao-che). Podle sinoložky Lucie Olivové jde o jednoho z největších čínských malířů 20. století: „Je tvůrcem osobitého díla, ve kterém se snoubí čínská tradiční technika a evropský realismus“.

Jiang Zhaohe (1904–1986) se narodil v Luzhou v provincii Sichuan v rodině učitele. Už v jedenácti letech ztratil rodinné zázemí, uměl však portrétovat a živil se prodejem vlastních obrázků. Po čase si našetřil peníze na cestu do vzdálené Šanghaje, kde se pak protloukal stejným způsobem. Byl samouk, v metropolitní Šanghaji navštěvoval knihkupectví s reprodukcemi evropského malířství a podle nich se učil.

 

Koncem 20. let se etabloval. Od léta 1928 vedl malířský kurs na Ústřední univerzitě v tehdejším hlavním městě Nankingu a jeho obraz Rikša byl přijat na prestižní výstavu čínského malířství v roce 1929. Pak zažil zklamání, stipendium do Francie mu bylo zamítnuto s tím, že s tak vynikající technikou už nepotřebuje studovat. Od 30. let vyučoval opět v Šanghaji na soukromé, poměrně progresivní akademii, vedené malířem Liu Haisu.

 

V té době byl již žádaným portrétistou osobností z vysokých vojenských kruhů. Tato díla maloval olejovými barvami, avšak jeho hlavním zájmem se staly postavy z nejchudších vrstev, malované čínskou tuší a barvami. S velkým citem zobrazoval jednu nebo dvě postavy v životní velikosti, realisticky předváděl jejich nuzotu, případně tělesnou deformaci. Obdařoval je však duchovním výrazem, jakousi čistotou a jímající tklivostí. Obraz starého muže, nabízený v aukci, se řadí k tomuto zásadnímu směru jeho tvorby.

 

 Jiang Zhaohe: Starý muž / 1940
Jiang Zhaohe: Starý muž / 1940
tuš na papíře / 107 x 57 cm
Arcimboldo / vyv. cena 1 700 000 Kč

 

V roce 1935 uspořádal Jiang Zhaohe výstavu v Pekingu (tehdy zvaného Beiping) a setrval tam po zbytek života. Dával soukromé hodiny, později také učil kresbu a figurální malbu na přední Státní pekingské akademii. Jak známo, od léta 1937 až do konce války byl Peking, a zanedlouho celá východní Čína, obsazen Japonci. Život v Pekingu byl však poměrně stabilní a tamější výtvarná scéna se rozvíjela.

 

A právě tehdy vytvořil Jiang Zhaohe své mistrovské dílo, Běžence. Byl to obří „svitek“ o rozměrech 2 x 26 metrů, na kterém v strnulém pohybu prochází průvod zbědovaných osob v životní velikosti. Údajně ho maloval na japonskou zakázku, jako dílo válečné propagandy. Co však vytvořil, je pacifistický manifest, působivé obvinění z útrap, které okupace a válka přinesla nevinným lidem. Obraz byl dokončen a vystaven v roce 1943 a způsobil takovou senzaci, že ještě téhož dne výstavu zavřeli.

 

Jiang Zhaohe ho opět vystavil v roce 1944 ve francouzské koncesi v Šanghaji, po týdnu však byl zabaven japonskou policií a ztracen. Až v roce 1953 byla zhruba polovina v poškozeném stavu objevena v šanghajském skladu, druhá polovina je dochována pouze ve fotografiích. Byl vystaven v roce 1957 a posléze v roce 1994. Je majetkem Národní galerie moderního čínského umění v Pekingu (NAMOC).

 

Brzy po válce se Jiang Zhaohe oženil s kaligrafkou a malířkou Xiao Qiong a narodily se jim dvě děti. Štěstí, které prožíval v rodinném kruhu, doprovázel přes deset let oficiální postup v kariéře. V roce 1947 se stal jedním z pěti profesorů na Státní pekingské akademii (od roku 1950 Ústřední akademie výtvarných umění), v roce 1954 byl přijat do prestižního Svazu čínských výtvarníků.

 

V jeho díle tehdy nastává obrat. Ve společnosti, kde byli teoreticky všichni šťastní, se nehodilo zobrazovat lidskou bídu, a tak Jiang Zhaohe maluje známé historické postavy, například básníky (Qu Yuan, Li Qingzhao, Cao Xueqin) nebo své děti, případně jiné portréty současníků. Tyto oslavné a radostné náměty z něho učinili protagonistu nového socialistického umění, ale z postav se vytratila ona hluboká empatie, tak typická pro jeho vrcholnou tvorbu. Zvýšenou péči v tomto období věnoval výuce na akademii, kde vychoval řadu oddaných studentů.

 

Byl jedním z těch, kdo se přidali ke kritice poměrů za kampaně „Sta květů“ a od roku 1958 byl stíhán. Koncem 50. let těžce onemocněl. Také za kulturní revoluce (1966–76) byl perzekuován a přežil s podlomeným zdravím. Po rehabilitaci v 80. letech už neměl fyzické síly, aby tvořil.

 

Jeho dcera a syn dnes pečují o pozoruhodný umělecký odkaz svého otce, založili nadaci a výtvarnou školu a dokázali zorganizovat velkou retrospektivu v Národním historickém muzeu v Pekingu v listopadu 2014.

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...