ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Ročenka 14 - Sběratelství textilií

V Čechách sběratelství textilií v posledních osmdesáti letech spalo. Zatímco ve světě vidíme specializované obchody na staré textilie, u nás je nabízí jen několik málo starožitnictví.

 

Než se začneme zabývat sběratelstvím textilií podrobněji, je potřeba ujasnit, co se vlastně sbírá či sbíralo. V prvé řadě se jedná o národní kroje a jejich části, lidové výšivky typické pro jednotlivé oblasti. Zde se ceny pohybují od několika set do několika tisíců korun a zdaleka nereflektují pracnost výroby a starobylost těchto ručních prací. Kupujícími bývají malá regionální muzea, krajanské spolky ze zámoří z Austrálie a Ameriky a soukromí sběratelé, kteří se zabývají lidovou tvorbou. Právě drobné segmenty výšivek byly v centru zájmu drobných sběratelů u nás na přelomu 19. a 20. století a stále se objevují pozůstatky rodinných sbírek.

Další oblastí zájmu sběratelů jsou kabelky vyšité korálkovou výšivkou. Tato drobná domácí výroba poskytla obživu krajkářkám v 19. století, kdy o paličkování krajek přestal být zájem, zejména v pohraničí, kde bylo k dispozici mnoho vhodného vedlejšího materiálu ze skláren. Kabelky se prodávají podle pracnosti výšivky a stáří v řádech dvou až tří tisíc a jsou oblíbené zejména mezi Němci a Italy. Právě Italové spolu s Francouzi sbírají i různé typy krajek, ať už paličkovaných, nebo šitých, a jemné vyšívané ubrusy, dečky či záclony, kdy jsou ceny podle techniky a velikosti opět od několika set do deseti tisíc. Z barevných výšivek si našly své sběratele takzvané vzorníky, které se začaly vyšívat od 18. století jako ukázka práce, od 19. století jsou datované a často i signované. Obecně můžeme konstatovat, že ceny kvalitních zachovalých výšivek jsou u nás nižší než za našimi hranicemi, kde vědí, že textilie podléhají snadno zkáze a na trhu jich ubývá. Konec konců, v celé Evropě lze aktuálně zaznamenat velký nástup obliby historické, takzvané „vintage“ módy.

Tapiserie

Nejvýznamnějším, a ovšem také finančně nejnáročnějším oborem z okruhu textilních starožitností jsou gobelíny neboli tapiserie, jejichž ceny dokážou vystoupat ze statisíců až do milionů. Jedná se o skutečné starožitnosti, umělecká díla, která se prodávají se značným nárůstem i na aukcích. Jsou tak vzácná, že mají své místo ve sbírkách světových muzeí, v Louvru, v Metropolitním muzeu i ve Vatikánu. Český název gobelín vznikl převzetím z francouzštiny, kde jedna z nejstarších manufaktur vyrábějících tapiserie čili gobelíny měla název Manufacture des Gobelins. Tato originální umělecká díla vznikala za účelem zavěšení na zeď jako textilní obrazy a jsou ručně tkaná na tkalcovských stavech, do kterých je vertikálně nebo horizontálně napnutá osnova. Předlohou pro tkanou tapiserii bývá obraz vytvořený ve velikosti 1:1, který se podkládá pod tapiserii. To bylo patrně důvodem, proč bylo malování předloh přitažlivé pro mnoho slavných malířů. Protože při tkaní docházelo k poškození předlohy, vyráběly se stejné gobelíny v omezeném počtu maximálně tří až čtyř kusů.

Rozmach tkaní nastal ve Francii ve 14. a 15. století, v 16. století pak ve Flandrech a v Nizozemí, v Anglii, Španělsku a v Itálii. Náměty čerpali autoři nejčastěji z Bible či z mytologie a oblíbené byly i různé alegorie. Raphael Santini navrhl pro Sixtinskou kapli gobelíny s výjevy ze života apoštolů Petra a Pavla na objednávku papeže Lva X. v roce 1515, každý z nich byl tkán celý rok v dílnách v Bruselu. Tomu také odpovídala cena, stály třikrát více než slavná Michelangelova výzdoba Sixtinské kaple. Jsou však dodnes pokládány za vrchol renesanční práce. Ve Španělsku maloval náměty Goya a pro gobelíny ve španělské královské sbírce bylo zřízeno královské muzeum, Royal Palace of Grayo de San Ildefonso, kde je vystaveno 8000 metrů gobelínů.

Obchodně i historicky nejcennější jsou kusy z 16. až 18. století, historizující tapiserie z 19. století jsou většinou nižší kvality. Díla vykazují vždy typické znaky uměleckého slohu, v jakém vznikla. Pro potenciální zájemce je důležité, jak byla zachována původní barevnost a zda bylo dílo restaurováno či zmenšeno do rozměrů současných interiérů, neboť původní tapiserie bývaly dlouhé i vysoké několik metrů. Na trhu se však objevují nejčastěji právě díla z 19. století, či dokonce pozdější, strojově tkané kusy. Na českém trhu jich je jen velmi málo, neboť zde v období renesance neexistovala domácí výroba, a naše muzea vlastní díla z Itálie, Francie či Bruselu. Častěji se na našem trhu objevují kusy z počátku 20. století, kdy u nás zahájilo činnost několik významných manufaktur spolupracujících s kvalitními malíři:  gobelínová škola ve Valašském Meziříčí spojená se jmény Schattauer a Schwaiger, gobelínová manufaktura v Rožnově pod Radhoštěm pod vedením Aloise Jaroňka a dílny v Jindřichově Hradci s Marií Teinitzerovou, která stála při zrodu družstva Artěl a v roce 1910 založila vlastní dílny, kde realizovala návrhy Františka Kysely. Vrcholem spolupráce těchto dvou umělců byl cyklus Řemesla, který získal cenu na Světové výstavě v Paříži 1925. V Jindřichově Hradci se často vyráběla monumentální díla, zatímco ve Valašském Meziříčí se tkaly kusy velikosti soudobých obrazů.

Krajky

Cennou komoditou byly po celá staletí krajky. V některých oblastech se jejich výroba udržela až do současnosti, a například v Benátkách, Bruselu či Bruggách nabízejí ručně vyráběné starožitné i nové krajky mnohé obchody. První renesanční krajky byly patrně šité a až záhy paličkované. O pravé šité krajce hovoříme tehdy, kdy její stehy pracují bez závislosti na podkladové látce a tvoří různé druhy motivů – „punto di aria“. Na vynález krajky si dělají nároky Itálie, Španělsko a Nizozemí. V Itálii vznikaly první tištěné vzorníky, např. v Benátkách z roku 1530 „Esaplario dei lavori“. Tištěné vzorníky v majetku kosmopolitní šlechty a církve nepochybně přispívaly k šíření této techniky. Výroba krajek v Benátkách byla známa vysokou kvalitou a byla spíše ateliérovou záležitostí, práce organizovaná manufakturní formou se zde neuplatnila.

V oblasti dnešního Beneluxu byly krajkářské Flandry jedním ze sedmnácti krajů, pro paličkované krajky zhotovené v této oblasti se přesto ustálilo označení „flanderské krajky“. Zhotovovaly se z jemných nití, které se spřádaly nejčastěji ze sedmi vláken ve speciálních podzemních místnostech manufaktur. Nákladnost krajek dokumentuje, že matka Marie Terezie si zakoupila krajkové šaty za cenu, kterou by stál v té době dům v nejmodernější čtvrti Bruselu.

Francouzská krajka je spojena s ministrem financí Colbertem, který vedl politiku podpory národní produkce a roku 1665 založil Královskou manufakturu krajek. Pečlivě budoval ve Francii textilní manufaktury a údajně prohlásil, že móda je pro Francii totéž, co zlaté doly v Peru pro Španělsko. V současné době se zájem o starožitné krajky zase oživil, i když ceny zdaleka nejsou na úrovni jako v dávných dobách a mnoho starožitných krajek nabízených v obchodech je až z 19. století, kdy se již vyráběly strojově.

autorka je I. viceprezidentskou Asociace starožitníků

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...