ART+, vše o trhu s uměním
Září 2017 1367 

Ročenka 14 - Startovní výstřel

Ohlédnutí

Český aukční trh se dožil věku dospělosti. V roce 2014 mu bylo pětadvacet let. Bylo fascinující být u toho, když nabíral dech. 

EMIL FILLA: ZLATÉ RYBIČKY U OKNA / 1916 olej na plátně / 69 x 54 cm cena: 8 030 000 Kč / Antikva Nova Kodl 4. 6. 2000 EMIL FILLA: ZLATÉ RYBIČKY U OKNA / 1916
olej na plátně / 69 x 54 cm
cena: 8 030 000 Kč / Antikva Nova Kodl 4. 6. 2000

 

Mám před sebou tenkou brožurku v bílých deskách, katalog první novodobé aukce umění a starožitností v Čechách. Dnes už se ani nechce věřit, že sestavit takový katalog a veřejně vydražit pár desítek položek se před pádem minulého režimu rovnalo nebezpečnému, riskantnímu činu.

Před čtvrt stoletím, přesně 22. října 1989, rozjelo několik mužů v Praze umělecký byznys, v němž se dnes točí zhruba miliarda korun ročně. Když pod hlavičkou obchodního družstva Antikva Nova Praga uspořádali v Praze na Žofíně první soukromou aukci umění a starožitností po sedmatřiceti letech, zbývalo do pádu komunistického režimu přesně šestadvacet dní.

V katalogu historické aukce byly 382 položky. Mezi obrazy nechyběla velká jména, Jan Preisler, Otto Gutfreund, Jan Zrzavý, Otakar Nejedlý… Většinou se ale nabízely jejich práce na papíře. Gutfreundova kresba z roku 1927 za 12 tisíc, Zrzavého pastel z roku 1929 za 38 tisíc korun. Ale také skleněný půllitr za 300 nebo dvoje litinové kuchyňské váhy se startovní cenou 1500 a 2000 korun, jaké by dnes možná neuspěly ani v bazaru.  V nabídce byly též sakrální plastiky a podmalby na skle s náboženskými motivy. Zákon o vývozu předmětů kulturní hodnoty ještě neexistoval, neplatila žádná omezení.

„Byly to heroické doby. Nikdo z nás neměl s podnikáním zkušenosti, o nějakém cash flow jsme neměli ponětí. Ceny jsme stanovovali za pochodu,“ prozrazuje Ilja Bouberle, dnes majitel starožitností v centru Prahy a viceprezident Asociace starožitníků ČR. Mezi zakladatele byl tenkrát přizván jako nákupčí.

Popisy u jednotlivých položek v prvním katalogu byly lakonické. „Učili jsme se. Poslední dostupné katalogy byly ze začátku padesátých let, kdy se v aukcích řízených státem rozprodával mobiliář z celých zámků, a v nich byly popisy ještě stručnější,“ vysvětluje Jan Neumann, licitátor první novodobé aukce a dnes prezident Asociace starožitníků.

Z aukce na Žofíně se stala velká událost. Přišlo přes šest set lidí, dražební čísla si vyzvedlo sto třicet zájemců, ale dražilo jich jen pár. K dosaženým cenám se připočítávala desetiprocentní aukční provize. Zprávy o celkové tržbě se různí. Pamětníci, kteří byli u toho v samých začátcích, jako například šperkař Aleš Rozehnal, soudí, že „tržba se víceméně vyrovnala s náklady“. Jiří Majrich, jeden ze čtyř pokladníků na aukci a dnes majitel Podolského vetešnictví, udává čtyři miliony. Dobový tisk uvádí dva miliony korun.

U zrodu firmy Antikva Nova Praga stál právník René Winkler, který zjistil, že ač se veřejné dražby už léta nesmějí provozovat, dosud platí zapomenutý aukční zákon, a tudíž je možné aukci konat. Novou aukční firmu ze známosti „přikryl“ předseda MNV ve středočeské obci Hradištko pod Medníkem František Hřebík. Formálně vznikla jako drobná provozovna tamějšího Národního výboru.

Jako znalec byl přizván mimo jiné sběratel obrazů Pavel Kodl a k němu se později připojil i jeho syn Martin, dnes majitel úspěšné aukční Galerie Kodl. Ten vzpomíná: „Otec tam měl dělat poradce, ale nechtěl, bál se, že to špatně skončí, že tu partu zavřou. A nebýt sedmnáctého listopadu, určitě by to tak dopadlo. Byl jsem z toho tak na nervy, že jsem po zhruba deseti vydražených položkách vyšel na terasu Žofína, abych se uklidnil. Se mnou tam stál Jiří Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla, další z přizvaných znalců, a ten na tom byl stejně jako já. Říkal, že v sále nevydrží, protože musí pořád myslet na to, že skončíme ve vězení.“

Za co? Za to, že se odvážili vytvořit soukromou konkurenci jediné legální socialistické firmě Klenoty, oborovému podniku Starožitnosti. Obavy měli i z lidí kolem estébáckého Dřevozpracujícího podniku, který paradoxně obchodoval se starožitnostmi a provozoval obchod v Mostecké ulici v Praze na Malé Straně. „Ale režim už byl naštěstí v agónii a papaláši měli úplně jiné starosti,“ glosuje dnes atmosféru oněch časů Jan Neumann.

František Kupka: Ocel pije / 1927
 olej na plátně / 46,5 x 55 cm
 cena: 5 200 000 Kč / Antikva Nova Kodl 30. 11. 2003 František Kupka: Ocel pije / 1927

olej na plátně / 46,5 x 55 cm

cena: 5 200 000 Kč / Antikva Nova Kodl 30. 11. 2003

 

První žebříček

První soukromá aukce měla odezvu a trh s uměním se dal do pohybu. Byl to startovní výstřel, začátek dlouhé cesty, mezník, po němž ožil především obchod s obrazy českých autorů.

Tolik věcí se najednou dělo poprvé! Vznikla Aukční síň Nuselská 19 Jiřího Tichého a rozjel se konkurenční boj dvou soukromých aukčních firem, v oboru něco dosud nevídaného. V roce 1991 pak byla založena Asociace starožitníků.  Už v roce 1992 si v Praze otevřela pobočku první světová síň, vídeňské Dorotheum, i když aukce tu začala pořádat až o pět let později. A v listopadu 1993 se v paláci U Hybernů v centru Prahy konal první veletrh starožitností Antik. Na rozdíl od zahraničních zvyklostí na něm mohly vystavovat i aukční síně. Jeden případ s Antikem spojený se stal impulsem ke vzniku trhu s uměním jako novinářského oboru u nás.

Tisková agentura tehdy vydala zprávu, že se na veletrhu nabízí k prodeji kulturní památka, cenný barokní oltář. Představa, že se „kšeftuje“ s něčím takovým, byla tenkrát jednoznačně pociťována jako skandální, a tudíž zvedla novináře ze židlí. Šéfredaktor Hospodářských novin mi přikázal, ať tam běžím a drzého prodejce pořádně „zmáčknu“. O trhu s uměním jsme dosud nikdy nepsali a myslím, že ani neslyšeli. Neměli jsme ponětí, do čeho jdeme.  

Oltář svatého Kříže ze zámku ve východočeském Uhrově je krásná pozdně barokní řezbářská práce z nepolychromovaného dřeva, dílo Ignáce Rohrbacha z doby kolem roku 1735. Dnes je k vidění ve stálé expozici Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. Na veletrhu se neprodal a galerie ho koupila v roce 1996 od restituentů.

V sále U Hybernů byl oltář působivě instalovaný a nasvícený. „Prodejce“, Jan Neumann z firmy Antikva Nova Praga, mluvil o tom, že je normální, když sbírky zanikají a jiné vznikají, když „zboží“ cirkuluje. Že i památky se mohou prodávat, pokud je noví majitelé nelegálně nevyvezou. Nepřesvědčil, ale zasel pochybnost, jestli bychom se trhu s uměním neměli začít věnovat.

V roce 1993 si v Praze otevřela kancelář světová síň Sotheby’s. Pořád ještě tu bylo pole neorané. Zástupkyně Sotheby’s v Česku, Katharina Podewils, musela například vysvětlovat, že nesignované grafiky, které se tady draží, by v Londýně zásadně neprodávali. Nebo že ne každý Monet je nutně pravý a ne každý soudní znalec je uznávaná kapacita.

V novinách jsme v roce 1994 zavedli jednou týdně rubriku, později celostranu trhu s uměním. Nebylo na co navázat, museli jsme se rychle učit a budovat všechno od začátku. V zahraničním tisku jsem objevila žebříčky Top Ten a zavedla je tady, poprvé za rok 1995. Nejdražším obrazem roku bylo tenkrát Kuchyňské zátiší Emila Filly (1923), vydražené v síni Nuselská 19 za 2,09 milionu korun.

Psát o novém oboru v zemi, kde kolovala falza a některé nové síně kvůli prestiži vykazovaly i dvojnásobně vyšší prodeje, než jaké odpovídaly skutečnosti, nebylo jednoduché. Navíc jsme občas museli bojovat o místo na slunci, čelit předsudku, že trh s uměním je menšinový, nevyplatí se, nikoho nezajímá…

Stálo to za to

Zákon o vývozu předmětů kulturní hodnoty z roku 1994 vytyčil mantinely. A zkraje roku 1996 už nám nastavovali zrcadlo zástupci tří velkých světových aukčních síní, naposledy přibyla Christie’s. Euforická éra aukcí z velkých restitucí, která vydržela až do roku 2002 a víckrát se nemá šanci zopakovat, byla za dveřmi.

Bylo krásné zažít všechno to budování, hledání a objevování. Sledovat, jak český trh s uměním překonává dětské nemoci – i když některé tak docela nepřekonal dodnes –, jak sílí a kultivuje se. Být u toho, když po útlumu po vyčerpání restitucí přicházel nový vzestup.

Loni jsem v Hamburku navštívila Katharinu Podewils, dnes provdanou Sayn-Wittgenstein, která tam vede pobočku síně Sotheby’s. Potkaly jsme se přesně dvacet let poté, co ani ne třicetiletá začala působit v Praze. „Byly to pionýrské doby,“ vzpomínala. „Dnes si říkám, jaké jsem měla štěstí, že jsem z toho vyšla se zdravou kůží. Ničeho rozhodně nelituju. Bylo to úplně jiné než dnes, ale fascinující.“

Pod to bych se podepsala. Dnes, kdy tu působí čtrnáct relevantních aukčních síní, mě mrzí snad jen to, že tak málo lidí draží osobně. Bývalo skvělé vidět architekta Michaela Třeštíka  bojovat o velkou vázu od Jaroslava Horejce nebo o některou z Janákových kubistických dóz. Potkávat ředitele pojišťovny Kooperativa Vladimíra Mráze, který osobně budoval sbírku českého umění pro svou instituci. Nebo sledovat souboje Vladimíra Železného se zástupkyní amerických sběratelů, manželů Hascoeových. Ale to vzal čas…

Top ten 1995

1/ briliant, 15,95 karátu, 2,09 mil. Kč

2/ Emil Filla: Kuchyňské zátiší, (1923), 1,1 mil. Kč

3/ Emil Filla: Zátiší, (1925), 968 000 Kč

4/ Josef Čapek: Skalka u Oravského Podzámku, 738 100 Kč

5/ Jakub Schikaneder: Palackého most v podvečer, 555 500 Kč

6/ Emil Filla: Zátiší s rybou, (1927), 522 170 Kč

7/ Antonín Slavíček: Motiv z Hvězdy, 422 180 Kč

8/ Emil Filla: Zátiší, (1936), 411 070 Kč

9/10 Václav Špála: Vltava u Kralup, (1923), 377 740 Kč

9/10 Beneš Knüpfer: U moře, 377 740 Kč

Za 10 nejdražších položek roku kupci utratili 7 562 500 korun. Nejvýše se cenily obrazy z období meziválečné avantgardy, zejména práce Emila Filly. Za nejvyšší ceny se prodalo výhradně české umění. Všechny příčky obsadila síň Nuselská 19, s výjimkou 6. místa, které připadlo síni Antikva Nova Praga. Ceny jsou uvedeny včetně desetiprocentní aukční přirážky.

autorka je dlouholetou redaktorkou Hospodářských novin

Zdroj: HN

TOYEN: RŮŽOVÝ SPEKTR / 1934
olej na plátně / 98 x 63 cm
cena: 3 685 500 Kč / Antikva Nova Kodl 1. 12. 2002

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...