ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Art+Antiques Rok 2006 - Rok rekordů

Vývoj českého trhu s uměním v roce 2006

„Loňský rok byl báječný, náš zatím nejlepší. Měli jsme hrozné štěstí,“ pochvaluje si majitel Galerie Art Praha Vladimír Neubert. Ke spokojenosti má dobrý důvod – na třech aukcích pořádaných jeho galerií, která sídlí v malém obchůdku na rohu Staroměstského náměstí, který je od podlahy po strop přeplněn obrazy, sběratelé utratili téměř 98 milionů korun.

Spokojení s dosaženými výsledky jsou i zástupci ostatních velkých aukčních síní. Sběratelé na aukcích umění a starožitností celkem utratili přes 390 milionů korun, což představuje meziroční nárůst tržeb o více než 40 procent. Tato čísla jsou o to zajímavější, že v předchozích letech trh spíše stagnoval. V roce 2005 například povyrostl jen o 4,5 procenta.

Dosažený nárůst tržeb je především výsledkem růstu cen. Počet prodaných položek byl přibližně stejný jako o rok dřív, přibylo však děl dražených za více než sto tisíc korun i milionových položek. Nad sto tisíc korun bylo loni vydraženo 500 děl, o sto padesát víc než v předchozím roce. Za více než milion korun se prodalo 44 obrazů, jedna socha a jedna šatní skříň. V roce 2005 se přes milionovou hranici dostalo 28 děl, v předcházejících letech to bylo vždy kolem 20 položek. Současně výrazně vzrostly ceny, kterých špičkové obrazy dosahují. Zatímco v roce 2005 by vám na koupi deseti nejdražších děl stačilo 40 milionů korun, loni byste potřebovali o 21 milionů víc.

Přehled nejdražších obrazů roku 2006.

Ačkoliv na českém trhu stále působí kolem patnácti aukčních síní, čtyři pětiny z celkových tržeb si mezi sebou rozdělilo jen pět nejsilnějších. Složení této „velké pětky“ je již řadu let neměnné. Vedle již zmiňované Galerie Art Praha do ní patří společnosti 1. Art Consulting, Dorotheum, Galerie Kodl a Vltavín, které pořádají aukce společně, a aukční dům Meissner&Neumann. Z menších aukčních síní si zaslouží pozornost zejména společnost Art CZ (nyní WoxArt), která se specializuje na poválečné umění.

Tržby jsou sice nejvýraznějším, nikoliv však jediným měřítkem úspěchu. Důležité je sledovat též úspěšnost aukcí, tedy kolik procent nabízených položek se prodá, a strukturu prodejů. Vysoké tržby dosažené jen díky dvěma třem extrémně drahým obrazům nejsou až tak skvělou vizitkou. Nedostatek kvalitního zboží je na druhou stranu problémem, se kterým se potýkají všichni. „Samozřejmě, že bych radši pořádal aukce, na kterých bude třeba jen patnáct obrazů, každý za milion, ale takovou kolekci je dnes skoro nemožné dát dohromady,“ říká například Jan Neumann z aukční síně Meissner&Neumann.

Galerie Art Praha

Skutečnost, že Galerii Art Praha se loni hned natřikrát podařilo překonat cenový rekord, který dlouhých šest let držel obraz Emila Filly Zlaté rybičky, vyvolává u některých pozorovatelů pochybnosti, zda nejde jen o umělou manipulaci s cenami. Vladimír Neubert něco takového jednoznačně odmítá: „Žádné manipulace v tom nejsou. To naprosto vylučuji. Je to tolik sledované, že by si to nikdo nedovolil.“

Nebezpečím, proti kterému se aukční síně mohou jen těžko bránit, jsou ale zmařené prodeje, kdy kupec vydražené dílo nakonec odmítne zaplatit. Galerie Art Praha se toto stalo před dvěma lety s obrazem Léda s labutí od Josefa Šímy, který byl s cenou 4,5 milionu korun třetím nejdražším dílem roku 2004. „V každé aukci se stane, že tak tři čtyři věci zapomenou lidi zaplatit. Z těch velkých věcí se ale pamatuji jen na toho Šímu,“ říká na toto téma Neubert. „Mohli bychom to dát k soudu, ale k ničemu by nám to nebylo. Loni bylo naštěstí všechno v pořádku. Ty nejdražší obrazy jsou buď už zaplacené, nebo spláceny podle dohody,“ doplňuje.

Růst trhu se podle Neuberta odvíjí od toho, že na něj vstoupili noví sběratelé. „Krize po odchodu Vladimíra Žlezného je už překonána. Je tu tak deset dvanáct podnikatelů, kteří jsou ochotní koupit si hezký obraz třeba i za několik milionů. Ale jenom hezký,“ zdůrazňuje. „Vybírají si podle jmen i podle kvality a také, co jim zavadí o srdíčko. Většinou to neberou jako investici, ale spíš jako osobního koníčka.“

Za svůj úspěch galerie vděčí také Jaroslavu Borovičkovi, z jehož sbírky pochází řada špičkových děl, která dražila. Mimo jiné i obrazy Jindřicha Štyrského a Josefa Čapka, které obsadily první dvě příčky v žebříčku nejdražších děl loňského roku. „On i ve svých čtyřiadevadesáti letech je stále čilý a pořád v něm vře krev sběratele. Nepotřebuje nic prodávat, ale nedá mu to a přijde mu, že by měl nakupovat,“ říká o Borovičkovi Neubert. „Kupuje hlavně Karla Černého, svou starou lásku, ale spíš u konkurence. O nás říká, že jsme moc drazí.“

Dorotheum

„Loňský rok byl úžasný. Jednoznačně náš nejúspěšnější,“ zní hodnocení ředitelky aukčního domu Dorotheum, Márie Gálové. Celkové tržby společnosti se při započtení přímého prodeje z obchodu v sousedství Stavovského divadla pohybují kolem 120 milionů korun. Za největší úspěch Gálová považuje, že růst trhu se projevuje nejen v kategorii výtvarného umění, ale i v dalších oblastech: „Dva miliony za skříň nebo pět set tisíc za čajový servis, to jsou velice dobré výsledky. Byly to výjimečné věci a je dobře, že je někdo ocení. U šperků se nám totiž občas stává, že o ně není zájem, byť jde o opravdu špičkovou kvalitu.“

Zvýšená poptávka a rostoucí ceny se prý projevují už i v tom, že přibývá prodávajících. „Kvalitních děl je pořád málo, ale oproti rokům 2000 až 2004 je tu nabídka, jaká tu léta nebyla. Novinkou oproti éře restitucí je, že hnacím motorem je tentokrát poptávka. To je nová situace,“ zdůrazňuje Gálová. Sběratelů, kteří kupují milionové obrazy, ale podle ní pořád není víc jak deset. „Samozřejmě, že se na aukci může objevit někdo, o kom jsme nikdy neslyšeli, a koupit nějaké drahé dílo. Těch, kteří tak činí opravdu systematicky, kteří se k nám vracejí, tady ale víc jak deset nevidím.“

V rostoucí zájem nových elit o sběratelství umění Gálová příliš nevěří: „Spíš si myslím, že se projevuje přebytek finančních prostředků, že lidi hledají, kam investovat. Umění by mělo být samozřejmou součástí každého dobrého investičního portfolia.“ Zatím se ale podle ní jedná hlavně o větší zájem o informace o trhu s uměním, o mapování terénu nežli o to, že by na trh výrazně vstupovali noví investoři.

Pro Dorotheum víc než pro ostatní tuzemské aukční síně je důležitá také zahraniční klientela. Podle Gálové představuje až 40 procent kupujících. „Okolí nás čím dál tím víc vnímá jako partnery, což je dobře. Na druhou stranu od nás ale taky čekají běžné evropské standardy. Vysvětlit třeba Angličanovi, co všechno podle českých zákonů musí udělat, když si chce u nás něco koupit – to si myslí, že jsme se snad zbláznili.“

Galerie Kodl a Vltavín

Dvě společné aukce galerií Kodl a Vltavín v květnu a v prosinci vynesly dohromady přes 50 milionů korun. „Loňský rok byl výborný. Dobře se prodávaly velké i levné věci a celkové sumy jsou šokující. 70 milionů za jediný víkend, to je přeci něco neuvěřitelného,“ připomíná galerista Martin Kodl první prosincový víkend, kdy se v sobotu konala aukce Galerie Art Praha, která vynesla v tu chvíli rekordních 34 milionů korun, a v neděli aukce galerií Kodl a Vltavín, která tuto částkou ještě o 3 milionů korun trumfla. „To je ale celosvětový trend. Ve světě teď taky padá jeden rekord za druhým,“ doplňuje.

Za základ svého úspěchu i úspěchu Galerie Art Praha považuje dobré a dlouho budované kontakty se sběrateli: „Spoustu věcí získávám díky starým rodinným vazbám. Třeba toho velkého Zrzavého, co jsme dražili v prosinci, ještě díky vazbám mého dědy.“ O tom, že jde o reálná čísla Kodl vůbec nepochybuje. „Já panu Neubertovi stoprocentně věřím a mohu mu jedině pogratulovat,“ říká na adresu majitele Galerie Art Praha. „Je to stejné, jako když lidé říkají o mých Zlatých rybičkách, že to bylo jen divadlo. Konkurence se přiostřuje a lidi používají nefér způsoby boje. Nic jiného bych za tím nehledal,“ říká v narážce na Fillův obraz, který na jaře 2000 vydražil za rekordních 7,3 milionu korun (bez aukční provize) a jehož prodej je často zpochybňován. To, že byl obraz v roce 2004 vystaven v Domě U Černé Matky Boží jako zápůjčka jeho galerie, Kodl vysvětluje přáním nového majitele zůstat v anonymitě.

Růst trhu podle něj není pouhým náhodným výkyvem, ale trendem, který nějakou dobu vydrží. „Objevili se noví sběratelé a díky většímu stupni medializace se sběratelství dostává mnohem více do povědomí. V 90. letech by řadu bohatých lidí ani nenapadlo, že by mohli sbírat umění, dnes už je to jiné,“ říká. „Kolik je tu kupců, co kupují milionové obrazy, je těžko říct. Člověk už trochu ztrácí přehled. Někteří lidé jsou už tak kapitálově silní, že si klidně koupí obraz za milion za dva jen proto, že se jim líbí. Někdo se objeví, koupí pár věcí a pak zase zmizí.“

1. Art Consulting

S výsledky je spokojen i Jiří Rybář, majitel společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha, na jejíchž aukcích sběratelé v loňském roce utratili necelých 45 milionů korun. „Slušelo by nám mít ještě pár hodně drahých obrazů, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli žádný obraz přes tři miliony – žádný takový, který by mohl jít až takhle vysoko, se k nám nedostal –, jde podle mě o velmi slušný výsledek,“ říká Rybář a dodává, že důležitý pro něj není jen celkový obrat, ale také snaha držet určitou kvalitu. „Narozdíl od některých jiných společností nenabízíme co dům dá, ale provádíme poměrně přísný výběr,“ zdůrazňuje.

Růst trhu má podle Rybáře solidní základ a oživení se podle něj dá vysledovat již od konce roku 2005. „Špičkové věci jdou nahoru rychleji, ale průměr se taky pomalu zvedá. Český trh s uměním funguje, je stabilní a nemá nečekané výkyvy nebo propadáky. Pokud nenastane nějaká hospodářská krize, ke které nejsou vůbec náznaky, nevidím důvod, proč by tento trend neměl pokračovat i v dalších letech.“

Společnost vedle živých aukcí, které pořádá třikrát do roka, draží umělecká díla také po internetu. Podle Rybáře má tato služba 1700 registrovaných uživatelů a společnost prostřednictvím internetu prodá na 3500 děl ročně v celkové ceně kolem jednoho milionu korun. Vedle grafik a prací na papíře, jejichž ceny se pohybují v řádu stokorun, se v nabídce objevují i obrazy za desetitisíce. V půlce ledna to byl například obraz Pravoslava Kotíka Ateliér, jehož aktuální cena byla necelých 80 tisíc korun. „Internet hodně preferuji, protože si tímto způsobem vychováváme nové kupce. Je to taková sběratelská přípravka, první praktické osahání toho, jak aukce fungují,“ vysvětluje Rybář.

Meissner & Neumann

Z připojeného přehledu tržeb vyplývá, že společnost Meissner&Neumann jako jediná z velké pětky zaznamenala v meziročním srovnání pokles. V uváděné částce 38 milionů korun však není započten výsledek z mimořádné aukce mincí, kterou společnost pořádala v prosinci a která jí vynesla dalších 10 milionů korun. Jan Neumann tudíž rok 2006 rovněž hodnotí jako úspěšný. Přiznává, že společnost před dvěma lety poškodila roztržka mezi Petrem Meissnerem a dědici Jindřicha Waldese, je to však podle něj již uzavřená záležitost. „Nepomohlo to, ale je to za námi,“ říká Neumann a zdůrazňuje, že šlo o problém jeho někdejšího obchodního partnera, nikoliv samotné aukční síně.

Za signifikantní pro vývoj trhu Neumann považuje rostoucí ceny poválečného umění a skutečnost, že se mění struktura nabídky: „Začíná se rodit sekundární trh. Objevují se lidé, kteří mají velké sbírky a snaží se je vytříbit. Hodně věcí se sem také dováží ze zahraničí. Nejen česká moderna, ale i staré umění, starožitnosti, mince, nábytek, všechno.“ Právě na staré umění, které bylo dlouho spíše na okraji sběratelského zájmu, se chce Neumann do budoucna ještě výrazněji orientovat. „Investovat do umění, to není záležitost dvou nebo pěti let, to je na generaci a staří mistři jsou jistota,“ říká Neumann.

Společnost Meissner&Neumann se může chlubit nejvyšší úspěšností. Průměrná prodejnost se loni pohybovala kolem 50 procent, v případě jejích aukcí to však bylo přes 70 procent. Společnost proto bývá obviňována, že používá skryté limity – pokud cena na sále nedosáhne určité výše, vrací se položka prodávajícímu, ve výsledkové listině je však falešně uváděna jako prodaná. Neumann rezolutně odmítá, že by se k takovýmto praktikám uchyloval. Vysoká úspěšnost je podle něj dána tím, že drží vyvolávací ceny hodně nízko. Společnost také draží mnohem více položek v nižších cenových relacích. Průměrná prodejní cena na aukcích Meissner&Neumann tak vychází na 15 tisíc korun, v Dorotheu to loni bylo o padesát tisíc korun víc.

Art CZ (nyní WoxArt)

Společnost Art CZ loni své tržby z aukcí zdvojnásobila, z 8,6 milionu korun v roce 2005 na 17,3 milionu korun v roce loňském. Co do počtu vydražených položek přitom prodala jen o třetinu víc děl než o rok dřív. „Byl to náš dosud nejlepší rok, jsem rozhodně spokojen,“ říká spolumajitel společnosti Ondřej Sýkora. Hned ale dodává: „Aukce nás neživí, mimo ně prodáme ještě jednou tolik. Budujeme jednu velkou sbírku a 99 procent špičkových věcí jde do ní. Na aukce se ty nejlepší vůbec nedostanou.“

Současné umění, na něž se společnost specializuje, podle Sýkory sbírá jiný okruh lidí, než kteří nakupují u ostatních aukčních síní. „Co vím, tak většina našich klientů na žádné jiné aukce nechodí. Jsou to mladší lidé, kolem pětatřiceti čtyřiceti let. Doktoři, právníci, architekti – zajímavé profese,“ charakterizuje své zákazníky. „Vedle toho samozřejmě přicházejí také sběratelé, kteří pochopili, že v moderně už není moc co vybírat,“ dodává.

Společnost začínala nabídkou děl přímo z ateliérů jednotlivých umělců, nyní však již podle Sýkory tvoří tato díla méně než polovičku dražených položek. „Sběratelé jsou často ochotni dát nižší vyvolávací cenu než samotní umělci. Pořád je to pro nás ale určitá pojistka. Vím, že když nebudeme mít nic jiného, můžeme katalog doplnit z ateliérů a pořád to budou kvalitní věci,“ prohlašuje.

Za největší úspěch loňského roku považuje dražbu obrazu Line č. 100 od Zdeňka Sýkory, za který Petr Kellner zaplatil 2,7 milionu korun. „Těch špičkových výtvarníků, kteří by měli být na této úrovni, je minimálně dalších pět,“ dodává Sýkora.

 

Falza mají ti druzí

Nejskeptičtější názor na čistotu českého aukčního trhu má Ondřej Sýkora ze společnosti WoxArt: „Je to tu pořád stejná džungle jako na začátku 90. let. Posun nevidím bohužel žádný. Nejde jen o falza, která jsou pořád problém, ale i o nejrůznější kšefty a podvody, které se dějí v zákulisí a které sběratelé nemají jak rozklíčovat. Naší výhodou je, že u současného umění tohle všechno odpadá.“

„Falza jsou velký problém. Vyskytují se bohužel i tam, kdy by se to stávat nemělo. A to v takovém rozsahu, že to nemůže být náhoda. Dál o tom nebudu mluvit,“ reaguje galerista Martin Kodl. „Když si to dokážu ošetřit já, proč ne ostatní?“

„Některé věci mě čím dál tím víc štvou, ale bohužel nevím, jak je změnit,“ odpovídá na otázku po čistotě trhu ředitelka Dorothea Mária Gálová. „Můžu mít určitá podezření, ale nemám, jak je dokázat. Víc k tomu nemůžu říct.“

„Je to každodenní boj,“ říká Jiří Rybář z aukční síně 1. Art Consulting. „K nám už tolik nechodí, ale falza se pořád objevují. Nedokážu říct, jestli je to proto, že tomu kolegové nerozumí, nebo se nechají uchlácholit nejrůznějšími báchorkami. Co já už všechno slyšel – babička stále modelem... Jak někdo s něčím takovým začne, rovnou ho posílám pryč.“

Majitel Galerie Art Praha Vladimír Neubert to takto černě nevidí: „Není to tak strašné, jak se říká. Sběratelé jsou už poučení. Jsou aukční síně, které falza mají, ale nikdo si netroufne prodávat je záměrně. My se to snažíme řešit tak, že každý významnější obraz necháváme posoudit znalcem, který se na příslušného autora specializuje. Dřív jsme měli pana profesora Dvořáka na všechno, ale teď už ho používáme jen na něco.“

Za principielní problém českého trhu falza nepovažuje ani Jan Neumann ze společnosti Meissner&Neumann, byť připouští, že „podezřelé věci“ se pořád objevují. Pokud jde o umělé manipulace s cenami, omezuje se pouze na zcela neadresné: „Jsou věci, kterým věřím, a věci, které pouze registruji.“

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...