ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Art+Antiques Rok 2007 - Rok spokojených

Vývoj českého trhu s uměním v roce 2007

Když licitátor na květnové aukci brněnské společnosti 1. Art Consulting přiklepl obraz Františka Kupky Abstraktní kompozice za tehdy rekordních 13,4 milionu korun (bez aukční provize), zavládla v sále pražského Žofína na chvilku povznesená nálada. Jiří Rybář, majitel aukční síně, který do té doby seděl stranou a s telefonem u ucha přihazoval za jednoho z nepřítomných dražitelů, vylezl na pódium včele sálu a pozdravil publikum poněkud patetickým: „Přátelé, dostali jsme se do Evropy.“

Titulní strana Lidových novin z 21. 5. 2007

 

Byť od tohoto okamžiku uplynulo jen pár měsíců, zdá se, jako by to bylo mnohem déle. Ne, že by hranice 10 milionů korun již nic neznamenala, ale zatímco loni v květnu šlo o krok do neznáma, o zkoušku, zda je český trh připraven na takto drahé obrazy, dnes již víme, že je. Otázka nezní, zda, ale který další obraz se prodá za takto rekordní cenu. Když se začátkem října jiný Kupkův obraz na aukci téže aukční síně prodal za víc než 23 milionů korun*, Jiří Rybář již zůstal sedět na svém místě mezi ostatními telefonisty. „To víte, že jsem z dražby toho prvního Kupky byl víc nervózní,“ vypráví s odstupem. „Ten kupec se sice byl v galerii podívat předem a když odcházel, říkal: ‚Uvidíme se na Žofíně‘, ale stejně jsem nevěděl, jak to dopadne. A pak jste to sám viděl – ještě při deseti milionech bylo nahoře čtyři nebo pět rukou.“

Dva Kupkovy obrazy, které nyní vedou žebříček nejdražších děl českých aukcí, nejsou jediným důvodem Rybářovy spokojenosti. Na třech aukcích společnosti 1. Art Consulting loni sběratelé dohromady utratili 120 milionů korun. Aukce Galerie Art Praha sice vynesly ještě o 6,5 milionu korun víc, Rybářova společnost však zaznamenala výraznější nárůst v meziročním srovnání. „My jsme vždycky měli dobré výsledky, ale chyběly nám takové ty největší špeky,“ vysvětluje Rybář. „Když jsem viděl, co se děje, že se píše jen a jen o rekordech, tak mě to tak nakoplo, že jsme si nějaké ty špeky taky sehnali.“

Přehled nejdražších obrazů roku 2007 (zde)

Poprvé přes půl miliardy

Uplynulý rok si shodně pochvaluje všech pět největších tuzemských aukčních síní. „Nevím o nikom, kdo by si mohl dovolit říct, že není spokojen. Ekonomická situace je tak příznivá, že se můžeme jen tiše radovat a přát si, aby vydržela,“ říká například ředitelka pražského Dorothea Mária Gálová. „Mám radost z toho, k jakým cenám se teď české obrazy dostávají,“ hodnotí uplynulý rok Martin Kodl, majitel Galerie Kodl. „Myslím, že jsme k tomu jako galerie také přispěli, ale hlavně mám pocit, že roste celkový zájem o umění – o aukcích se píše, konají se výstavy, vycházejí monografie... Člověk by neměl být nikdy spokojený, ale musím říct, že jako galerista spokojený jsem.“

Celkový obrat českých aukčních síní loni poprvé přesáhl částku půl miliardy korun. V meziročním srovnání to představuje nárůst o 42 procent, oproti roku 2005 se roční objem trhu víc jak zdvojnásobil. V loňském roce se prodalo přibližně o patnáct procent víc položek než v roce 2006, nárůst v objemu prostředků, které sběratelé na aukcích utratili, se však odvíjí hlavně od růstu cen. Výmluvné je srovnání toho, kolik peněz by člověk potřeboval ke koupi deseti nejdražších děl vydražených v daném roce. V roce 2005 by mu stačilo 40 milionů, v roce 2006 by potřeboval 60 milionů a loni již víc než 100 milionů korun.

Růst cen nezůstává omezen jen na nejvyšší segment trhu. Přibývá nejen milionových obrazů, ale i položek dražených za více než sto tisíc korun. Zatímco v roce 2006 se za více než milion prodalo 46 děl – vedle obrazů šlo ještě o skříň, sochu a zlatou minci –, loni již bylo 72 takovýchto děl (kompletní seznam na str. 24-26). Počet stotisícových položek zároveň vzrostl z necelých 500 na 660. V letech 2003 až 2005 se přitom jejich počet držel kolem 350. Jak říká Jan Neumann z aukční síně Meissner & Neumann: „Přibývá sběratelů, kteří si mohou koupit obraz ne za sto tisíc, ale třeba za 1,5 milionu korun.“

Noví a mladší kupci

Martin Kodl je ještě optimističtější: „I na ty nejdražší věci se objevují noví lidé, které mnohdy vůbec neznáme. Odhaduji, že je tu tak 20 sběratelů, kteří kupují milionové obrazy víceméně pravidelně, 500, kteří tak činí občas, a tisíce dalších, kteří by na to měli, ale kteří umění zatím nesbírají.“ Mária Gálová, která je ve svých odhadech tradičně nejstřízlivější, soudí, že vážných sběratelů, kteří mají i na ty nejdražší obrazy, o moc víc jak deset nebude, jak ale vzápětí dodává: „I jeden nový kupec je hned vidět. Stačí, aby se v sále sešli dva sběratelé, kteří nějakou věc hodně chtějí, a i desetitisícová položka se může vyšplhat přes milion.“

Všichni zástupci oslovených aukčních síní se shodují, že zájem o umění a starožitnosti roste. „Rozšiřuje se skupina lidí, kteří kupují, a posouvá se také jejich věková kategorie, přibývá mladších lidí,“ říká Gálová. Jan Neumann dává k dobrému příklad z poslední aukce společnosti: „Na naší prosincové aukci byli dva mladí páni, kteří se velice točili kolem japonského samurajského meče, který jsem nabízeli. Když jsem se s nimi dal do řeči, jeden z nich povídá: ‚Chtěl jsem si koupit motorku, tak ještě chvilku počkám.‘ Ten meč nakonec vydražil za 184 tisíc korun.“

Podle Jiřího Rybáře vzniká celá nová vrstva sběratelů z řad manažerů na střední úrovni vedení velkých firem: „Je jim kolem třiceti čtyřiceti, už mají své domy a auta a radši než další auto si koupí obraz za několik set tisíc. Chtějí žít plnohodnotný život a stejně jako je to obvyklé jinde ve světě, si začínají nacházet cestu k umění.“ Podobně to vidí Robert Hédervári z Galerie Vltavín: „Luxus už nemusí být jen čtvrté Ferrari, ale i obraz.“

Stále stejná jména

Co se týče jmen, která figurují v seznamu nejdražších položek, mnoho překvapení zde nenajdeme. Rostou ceny, okruh vyhledávaných autorů se však příliš nemění. „Vezměte si třeba Zrzavého – stával kolem milionu a teď se dostal přes dva tři miliony. Kdyby čas oponou trhnul a pan Železný měl dnes sto milionů na nákup, tak by koupil tak desetinu toho, co koupil. A tenkrát jsme ho považovali za zjevení,“ říká k cenovému vývoji Vladimír Neubert z Galerie Art Praha.

Mezi nejdražšími díly stále převažuje klasická moderna, doplněná jen pár obrazy starých mistrů a umění 19. století. A mezi nimi pro zpestření také několik málo děl zahraničního umění. Loni na předních místech krajina Maurice de Vlamincka a dvojice akvarelů Pabla Picassa. Hned 8 obrazy je v seznamu milionových položek zastoupen Jan Zrzavý, 4 díly Emil Filla. Alfons Mucha, Josef Čapek, Antonín Procházka, Václav Špála, Otakar Kubín, Karel Černý a Mikuláš Medek mají shodně po 3 obrazech. „České umění je pořád malý rybník. Kdybych já měl peníze na nákup těch deseti nejdražších obrazů, tak bych kupoval jinak,“ říká k tomu Jan Neumann.

Novinkou je relativně početný soubor poválečného umění. Vedle zmiňovaných tří obrazů Mikuláše Medka se přes milion dostala ještě díla Aleše Veselého, Karla Malicha, Václava Boštíka, Josefa Vyletěla a dva obrazy Zdeňka Sýkory. „Boštík už asi dosáhl cenového stropu, u Sýkory se možná takovéto ceny daly čekat, Šimotová se zatím prodává hlavně privátně. Přes tři miliony za Aleše Veselého, to je ale bomba,“ komentuje některé prodeje Robert Hédervári. Zdá se, že český trh začíná srovnávat krok se světem, kde se již posledních deset patnáct let významná díla poválečného umění prodávají za ceny srovnatelné s klasickou modernou.

Staré problémy s novým uměním

I neduhy české trhu s uměním zůstávají víceméně stejné. Jednak je to jeho přílišná uzavřenost a zahleděnost do sebe. Což se týká jak skutečnosti, že se draží jen minimum děl zahraničních autorů, tak problémů s vývozy. „U autorsky doložených obrazů by mělo být snazší je vyvést. Ta díla, i když budou v zahraničních sbírkách, se přece neztratí a naopak nám budou dělat ve světě reklamu,“ soudí Martin Kodl. S tím, že ceny české avantgardy jsou již dnes až přehnané, rozhodně nesouhlasí. „Český kubismus je světový a ceny jsou pořád nízko. Problém není kvalita těch děl, ale že o nich svět neví. Kdyby se v Paříží uskutečnila výstava kubismus kolem roku 1925, což není až tak nemožné, tak se Filla posune ještě někam úplně jinam,“ říká Kodl.

Přetrvávajícím problémem jsou také falza, byť doby, kdy se prodávaly zjevné padělky opatřené pouze posudkem nějakého neznámého soudního znalce bez jakékoliv odbornosti, jsou již pryč. Sběratelé jsou dnes v tomto směru výrazně opatrnější a poučenější. Stejně jako na Západě se postupně prosazuje model, že na určitého autora je třeba mít vyjádření konkrétního odborníka, jinak je obraz neprodejný. Bohužel ani to nedává kupujícím absolutní jistotu. V poslední době se stalo, že i respektovaní odborníci potvrdili pravost několika velice podezřelých děl.

To, že nás falza trápí víc, než jinde ve světě, se odvíjí i od toho, že trh s uměním zde čtyřicet let neexistoval. Většina obrazů – pokud zrovna nejde o restituovaná díla – postrádá ověřitelnou provenienci, jež je jinak jedním z důležitých nástrojů autentizace. Pravost je tak možné ověřovat výhradně prostřednictvím technologických rozborů a odborných posudků, které ale ne vždy mohou dospět k zcela průkazným závěrům. „Jako negativum vidím, že restaurátoři se občas pletou do řemesla historikům umění,“ říká na toto téma Vladimír Neubert. „Technologické průzkumy jsou určitě důležité – sami za ně platíme statisíce ročně –, ale nejde na ně spoléhat jako na jedinou metodu, která odpoví na všechny otázky.“

Mýlil by se také ten, kdo by spoléhal na to, že se falšuje jen starší umění. Jak rostou ceny, přibývá i padělků poválečného umění. „Falzum Boštíka se mi poprvé dostalo do ruky už asi dva tři roky před jeho smrtí,“ vypráví Robert Hédervári. „Vezl jsem mu ho tenkrát ukázat a jemu se docela líbilo. Říkal, že ten člověk docela pochopil, o co se snaží. Že by to trochu dodělal, a pak to klidně podepsal.“

Investiční příležitost

Zástupci největších aukčních síní jsou přesvědčeni, že trh s uměním poroste i v tomto roce. Jak česká společnost bohatne, přibývá lidí, kteří mají volné finanční prostředky na nákup umění, i lidí, kteří umění vnímají především jako zajímavou investiční příležitost. „Sběratelů-investorů rozhodně přibývá. Umění sice třeba ani zvlášť nerozumí, nemají na to čas, ale mají na to své lidi a umí si nechat si poradit,“ říká Robert Hédervári. I kupcem Kupkovy Abstraktní kompozice měla být koneckonců nejmenovaná investiční skupina. „Nikde před tím, ani po tom od nás nic nekoupili, ale u Kupky si nejspíš spočítali, že jde o dobrý obchod,“ říká Jiří Rybář.

Martin Kodl má ale přece jen jednu obavu: „Bojím se, že ty věci, které mě zajímají, tedy druhá polovina 19. a první polovina 20. století, nebudou. Mizí totiž ve sbírkách, ze kterých se zpátky na trh hned tak nedostanou.“ Něco na tom jistě bude, z hlediska trhu s uměním jako celku to ale nemusí být nutně problém. S jistou nadsázkou by se dokonce dalo říct, že čím dříve se tak stane, tím dříve se rozhýbe trh se současným uměním.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...