ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Art+Antiques Sběratelství jako investice

Je umění opravdu tak dobrou investicí?

Další z debat "O sběratelství z různých stran" se uskuteční v úterý 26. dubna v Topičově salonu v Praze. O umění jako možném investičním nástroji budou spolu diskutovat sběratelé Michael Třeštík, autor knihy Umění sbírat umění, galerista Petr Novotný, majitel galerie Ad astra v Kuřimi a nově otevřené galerie v Praze, a Milan Morávek, viceprezident Asociace starožitníků pro sekci historiků umění, znalců a sběratelů.

Jako vizuál dubnové debaty jsme vybrali obraz Zdeňka Sklenáře, který byl loni na aukci Galerie Pictura vydražen za 960 tisíc korun. Na zadní straně rámu se dochoval přípis původního majitele informující, že obraz získal v roce 1970 od autora za 1100 Kčs. Za tuto částku si před 40 lety šlo jistě koupit řadu zajímavých věcí, učinit výhodnější investici však sotva.

Recenze knihy Michaela Třeštíka od Magdaleny Juříkové (zde). V této souvislosti přetiskujeme rovněž článek z jednoho ze starších čísel Art+Antiques, který je věnován problematice investování do umění.

 

Umění jako investice
Art+Antiques 2008/05

„Tady ten obraz jsem před deseti lety koupil za 60 tisíc dolarů. Dneska bych ho mohl prodat za 600 tisíc. Iluze se stala realitou. A čím reálnější se stává, tím větší je po ní poptávka – kapitalismus ve své nejdokonalejší formě.“

Autorem uvedeného citátu není nikdo jiný než Gordon Gekko. Postava sice fiktivní – antihrdina dvacet let starého filmu Wall Street –, mezi investičními bankéři a burzovními makléři však nesmírně populární. Přesto se umění asi nikdy nestane standardním investičním nástrojem. Ne snad, že by lidé neukládali peníze do obrazů a soch, činit tak jen kvůli zisku je mimořádně riskantní.

Pokušení 140ti násobku

Všichni známe zprávy o mnohamilionových prodejích a fantastických sumách vydělaných na tom či onom autorovi. O čem však již noviny většinou nepíší, je skutečnost, že na každý výhodně prodaný obraz připadají mnoho děl, která již nikdy znovu nedosáhnou ceny, za níž byla pořízena. Milionové položky navíc tvoří pouhý zlomek trhu s uměním. Z přibližně 20 tisíc uměleckých děl nabízených v loňském roce na českých aukcích se jich za více než milion prodalo méně než půl procenta.

A tím úskalí spojená s investováním do umění teprve začínají. I když si odmyslíme problémy s falzy, ochranou proti zlodějům a restaurátorskou péčí, pořád zde zůstávají dva závažné faktory, které investory od umění odrazují. Na jedné straně je to problém, jak objektivně určit cenu uměleckého díla a tedy i jak kalkulovat možné výnosy a rizika, na druhé pak nízká likvidita. Sebekvalitnější obraz se může stát v určitý moment neprodejným a nic vám pak nepomůže, že všichni odborníci se shodnou, že skutečně má cenu, kterou za něj požadujete.

Přestože existuje řada dobrých důvodů, proč do umění neinvestovat, zprávy podobné té o Hirstově „žraloku“, kterého Charles Saatchi v lednu 2005 prodal za 7 milionů liber, 140ti násobek ceny, kterou za něj na začátku 90. let zaplatil, nepřestávají k umění lákat i lidi, kteří by jinak do galerie nikdy nezavítali.

Obrazy versus akcie

Kolem trhu s uměním dnes existuje celý rozvinutý sektor služeb, který má sběratelům, potažmo investorům usnadnit život: firmami na transport uměleckých děl počínaje a analytiky sledujícími cenové trendy konče. Existují investiční fondy zaměřené na umění, stejně jako souhrnné cenové indexy modelované po vzoru těch burzovních.

Jedním z nejčastěji citovaných indexů je tzv. Mei Moses All Art Index, který je vypočítáván z rozdílu v ceně při prvním a opětovném aukčním prodeji. Analytici sledují dostupná aukční data od roku 1875 a podařilo se jim nashromáždit údaje o více než 12 tisících takovýchto prodejů. V posledních dvou letech umění podle Mei Moses Indexu vykazovalo vyšší zhodnocení než akcie, dlouhodobý graf popisující vývoj trhu s uměním za posledních padesát let ale přibližně kopíruje křivku burzovního indexu S&P 500.

Opětovné prodeje se na první pohled zdají být nejspolehlivějším indikátorem trhu, zvolená metodologie má však řadu nedostatků. Na jedné straně trh podceňuje – největších zisků lze dosáhnout při prvním aukčním prodeji díla pořízeného přímo od umělce –, na straně druhé, a to je vážnější problém, nezohledňuje náklady spojené s „držením“ uměleckého díla, jež jsou ve srovnání s akciemi mnohem vyšší, a ignoruje neúspěšné pokusy o opětovný prodej.

Jedno procento

Jedním z mála dobře zdokumentovaných příkladů investičního chování na trhu s uměním jsou výsledky Penzijního fondu britských železničářů (BRPF), který v polovině 70. let investoval do umění přes 40 milionů liber. Správci fondu nakupovali umělecká díla všeho druhu, od středověkých památek po modernu. Při konečném zúčtování v roce 1999 fond dosáhl výsledku 170 milionů liber, což představuje přibližně 11procentní roční zhodnocení po dobu pětadvaceti let. To sice není špatný výsledek, jednoznačný argument ve prospěch investování do umění však také ne. Hlavní burzovní indexy vykázaly ve stejném období vyšší růst.

Odborný internetový portál Artnet navíc uvádí, že BRPF vydělal na pouhém jednom procentu z 2500 děl svého portfolia. Například díla francouzských impresionistů, která fondu přinesla největší zisky, se také správcům fondu podařilo prodat přesně v tu pravou chvíli – na konci 80. let, kdy trh s uměním dosahoval rekordních výšek právě díky zájmu japonských sběratelů o impresionismus. O pár let později by již výnosy fondu v této kategorii byly výrazně nižší.

Analýzu Artnetu jde číst nejen jako kritiku strategie fondu, ale i jako pobídku pro další investory. Jestliže fond vydělal na pouhém jednom procentu svého portfolia, jakých výnosů by se asi člověk dočkal, kdyby dokázal investovat právě a jen do onoho „jednoho procenta“ děl přinášejících zisk?!

Medvědí kůže

Fondy investující do umění nejsou výmyslem posledních desetiletí, jak by se mohlo zdát. První známý fond tohoto typu vznikl již před více než sto lety. Fond nazvaný La Peau de l’Ours (Medvědí kůže) založil roku 1904 pařížský finančník André Level, který přesvědčil dvanáct přátel, aby společně investovali do moderního umění. Každý do fondu vložil 250 franků a za ně nakoupili přes sto obrazů a kreseb mladých umělců, Picassa, Brauqa a Matisse.

Po deseti letech, 2. března 1914, fond uspořádal aukci, na které všechna díla prodal. Výsledek předčil očekávání. Některé obrazy se prodaly za více než desetinásobek a zakladatelé fondu inkasovali čtyřnásobek vložených prostředků. Část zisku, konkrétně 20 procent, pak věnovali umělcům, na jejichž dílech vydělali.

Podíl místo obrazu

Pokusů zopakovat úspěch Levelova fondu bylo v posledních dvaceti letech hned několik. Většina ale kvůli malému zájmu investorů skončila ještě dřív než začala. Vytvořit vlastní fondy investující do umění chtěly na konci 80. let dokonce i banky ABN Amro a JP Morgan Chase. Hlavní překážkou, se kterou se fondy musejí vyrovnávat, není ani tak nedůvěra investorů k umění, ale naopak jejich přílišná láska k němu. Ti, které by myšlenka fondů mohla zajímat, raději kupují umění sami za sebe. Existuje-li totiž něco, co rizika spojená s investováním do umění kompenzuje, je to estetické potěšení, které dílo investorovi či sběrateli poskytuje. Mít doma obraz, který jsem si sám vybral, je přece jen něco jiného, než vlastnit podíl v investičním fondu.

Jedním z fondů, které se skutečně vznikly, je čtyři roky starý londýnský Fine Art Fund, vedený někdejším zaměstnancem Christie‘s Philipem Hoffmanem. I jeho fond ale dokázal přilákat jen desetinu z plánovaných 300 milionů dolarů. Fond je strukturován jako private equity s desetiletým investičním horizontem. Informace o tom, jaká díla fond vlastní, jsou neveřejné. Agentuře Reuters Hoffman před dvěma lety prozradil pouze tolik, že fond investoval 30 procent prostředků do starého umění, 30 procent do umění od 60. let do současnosti a 25 do impresionistů. Své portfolio fond navíc průběžně obměňuje. První fond je nyní uzavřen, druhý zůstává otevřen do letošního května. Spolupodílníkem se můžete stát, pokud investujete aspoň čtvrt milionu dolarů.

Art banking

Investiční přistup k umění asociuje také sousloví art banking, poradenství v oblasti umění, které své privátní klientele nabízí řada světových bank. Pracovníci art bankingu jsou však mezi prvními, kdo se proti chápání umění jen jako investice ohrazují. „Nenabízíme investiční poradenství v klasickém slova smyslu, protože u umění nikdo nemůže předpovídat vývoj se stejnou přesností jako v případě akcií,“ citoval například před časem časopis Prestige ředitele art bankingu švýcarské banky UBS, Karla Schweizera. UBS Art Banking, který letos slaví deset let svého fungování, byl loni časopisem Euromoney vyhodnocen jako nejlepší ve své kategorii na světě.

Na českém trhu art banking zatím nabízí pouze UniCredit Bank, která tuto službu představila na konci loňského roku. „Samozřejmě, že naši klienti kupují umění i s myšlenkou, že jde o vhodně uložené prostředky, ale převažuje u nich spíše sběratelský přístup,“ říká na téma investování do umění vystudovaná historička umění Marina Votrubová, která má novou službu na starost. I klienta s ryze investorským pohledem na umění by se podle vlastních slov snažila přesvědčit, aby kupoval především díla, ke kterým má nějaký citový vztah.

Podobně se vyjadřuje i Claudia Rajlichová, Češka pracující ve Schweizerově týmu v UBS v Basileji. „Obecně vzato, považujeme umění za objekt, který by měl být kupován spíše kvůli své emocionální nežli finanční hodnotě. Většina našich klientu si také chce zakoupená díla ponechat, a ne je při první příležitosti se ziskem prodat,“ odpovídá na otázku, zda by klienty banky charakterizovala spíše jako investory nebo sběratele.

V roli zprostředkovatele

Smysl art bankingu obě bankéřky vidí v zajištění nezávislého poradenství a co možná nejširšího sběratelského servisu. Žádná z bank tuto službu také nenabízí samostatně, jde vždy o jakýsi bonusový doplněk pro klienty privátního bankovnictví. „Art banking plní roli zprostředkovatele mezi klientem, jeho osobním poradcem a externími spolupracovníky,“ vysvětluje Rajlichová. „Mnoho klientů oceňuje náš zodpovědný přístup k trhu s uměním a vnímá jako výhodu, že i jejich starosti v této oblasti jsou řešeny podle nejvyšších profesionálních standardů. Umění může bance přilákat nové klienty, stejně jako pomoci udržet spokojenost těch stávajících,“ dodává.

UBS i UniCredit se proto také neomezují jen na samotné poradenství, ale snaží se budovat vazby na svět umění na vícero úrovních. UBS je například hlavním partnerem veletrhu Art Basel a sponzoruje širokou škálu doprovodných programů pořádaných londýnskou galerií Tate Modern pod hlavičkou UBS Openings. UniCredit je zase nejaktivnějším českým sponzorem v oblasti výtvarného umění. „Pro klienty také pořádáme tzv. cesty za uměním, komentované prohlídky vybraných výstav a galerií, které jsou mimořádně oblíbené,“ doplňuje Votrubová.

Co kupovat?

Konkrétní doporučení, jaká díla kupovat, pokud chcete vydělat, od pracovníků art bankingu nečekejte. „To není moje primární role,“ ohrazuje se Votrubová. „Já mohu klientovi pomoci získat potřebné informace, o tam jak se trh v různých svých segmentech vyvíjí, ale konečné rozhodnutí je vždy na něm. Když ale někde vidím dílo, o kterém si myslím, že by některého z našich klientů mohlo zajímat, samozřejmě ho na ně upozorním.“

Pokud jde o investiční fondy, jako je výše zmiňovaný Fine Art Fund, jsou obě bankéřky shodně dosti skeptické. „Investice do fondů silně nedoporučujeme, protože u žádného z těch, které jsme analyzovali, jsme nebyli spokojeni s jeho strukturou. Důvodem jsou značné operační náklady, nedostatek kontroly i nebezpečí konfliktu zájmů,“ vypočítává některé problémy Rajlichová. „Investovat a nevědět do čeho mi přijde jako ochuzení se,“ dodává na téma fondů Votrubová. „Umění přeci přináší i jiné zisky než jen finanční.“
 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...