ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Art+Antiques Rok 2008 - Rok, na který se bude vzpomínat

Vývoj českého trhu s uměním v roce 2008

Jaký byl rok 2008 z pohledu ředitelů největších aukčních síní? Které obrazy byly nejdražší a co nás čeká v roce letošním?

Nejdražším dílem českých aukcí byl dlouhých šest let obraz Emila Filly Zlaté rybičky u okna vydražený v roce 2000 Galerií Kodl za 8 milionů korun. (Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.) Dosažená cena byla tehdy natolik mimořádná, že řada sběratelů a galeristů jí ještě několik let poté odmítala uvěřit. Do roku 2006 se jen pět obrazů prodalo za více než 5 milionů korun. Ceně Zlatých rybiček se nejblíže dostal obraz Josefa Šímy ML vydražený v roce 2004 za 7,1 milionu korun. Hranice 8 milionů korun padla až v dubnu 2006. V daném roce tuto cenu překonaly hned čtyři obrazy. V roce 2007 jich bylo šest a loni již jedenáct. V žebříčku historicky nejdražších děl českých aukcí by se dnes Zlaté rybičky nevešly ani do první dvacítky.

Přehled nejdražších obrazů roku 2008.

Tento krátký exkurz do minulosti naznačuje, jak dramatickým růstem český trh s uměním v posledních třech letech prošel. Zatímco počet prodaných položek se za posledních pět let zvýšil jen o pětinu, z necelých 10 tisíc v roce 2004 na 11,7 tisíc v roce loňském, finanční objem trhu se ve stejném období více než zdvojnásobil. Loni již sběratelé na aukcích výtvarného umění a starožitností dohromady utratili přes 660 milionů korun.

Nejvýrazněji se růst trhu projevil v nejvyšším cenovém segmentu. Nejen v cenách špičkových děl, ale i v tom, že kvalitních obrazů bylo loni a předloni nabízeno poměrně hodně. 90. léta, kdy docházelo k výprodeji restituovaných sbírek, byla v tomto směru výrazně bohatší. Oproti hubeným rokům z kraje tohoto desetiletí, kdy si zástupci aukčních síní vesměs stěžovali na slabou nabídku, byly poslední dva roky poměrně požehnané.

V meziročním srovnání trh loni povyrostl o téměř 110 milionů korun (necelých 20 procent). V řadě dalších charakteristik jsou si však roky 2007 a 2008 velmi podobné. Shodný byl nejen celkový počet prodaných položek, ale i počet děl vydražených za více než sto tisíc korun. Včetně milionových položek jich bylo 730. V předchozích letech byly rozdíly v této kategorii výraznější. V roce 2006 hranici sta tisíc korun překonalo 540 děl, o rok dřív 360. Tato čísla lze číst nejen jako zprávu o rostoucích cenách, ale i jako ujištění, že přes 90 procent děl se stále prodává za částky do sto tisíc korun. Za více než milion korun bylo loni vydraženo 86 položek.

Oskar Kokoschka: London Chelsea Reach / 1957 / olej na plátně / 75 × 100 cm / cena: 21 450 000 Kč

 

Rekordní Kokoschka

Nejdražším dílem loňského roku se stal obraz Oskara Kokoschky London Chelsea Reach vydražený na únorové aukci společnosti 1. Art Consulting za necelých 21,5 milionu korun. To, že „zvítězilo“ zrovna dílo mezinárodního umění, je do značné charakteristické. Zahraniční autoři se v nabídce českých aukčních síní objevovali i dříve – připomeňme například sochu Hérakla od Emila Bourdella na aukci Dorothea na jaře 2006 –, vždy však šlo o díla, která se na naše území dostala ještě před druhou světovou válkou. Novinkou loňského roku bylo, že aukční síň 1. Art Consulting začala nabízet obrazy bez české provenience, přivezené ze zahraničí až nyní. Vedle Kokoschky šlo například o zátiší od George Braqua (13,6 milionu korun) nebo dvě krajiny Maurice de Vlamincka (4,8 a 3,3 milionu korun).

„Zkoušíme to,“ vysvětluje majitel této společnosti Jiří Rybář „Ne, že bych tady cítil výraznou poptávku po zahraničním umění, ale v roce 2007 jsme si na Kupkovi vyzkoušeli, že český trh je připraven i na dvacetimilionové obrazy. Když mi známý nabídl Kokoschku, řekl jsem si, proč to nezkusit.“ Ačkoliv byl obraz London Chelsea Reach prodán za vyvolávací cenu, šlo o umělcův nový celosvětový aukční rekord. Nutno však dodat, že srovnatelné dílo se na trhu řadu let neobjevilo a že rekordu v celosvětových žebříčcích napomohl i vysoký kurz koruny vůči dolaru. O tom, že prodávající mohl být s cenou spokojen, nicméně není pochyb.

Loni byl podle dostupných informací nabízen pouze jeden další Kokoschkův olej – skupinový dětský portrét Davis Children z roku 1958. Dobou vzniku i rozměry dílo srovnatelné, námětově však mnohem méně atraktivní. V červnu byl za 280 tisíc eur neúspěšně nabízen na veletrhu Art Basel. V listopadu se pak na aukci vídeňského Dorothea prodal za 250 tisíc eur, což je o něco více než třetina ceny obrazu London Chelsea Reach.

Čerstvé zboží ze světa

Vysoké ceny zahraničního umění na tuzemských aukcích na jedné straně svědčí o finanční síle a sebevědomí českých sběratelů, na druhé mohou občas vyvolávat pochybnosti o jejich informovanosti. Nezískali by podobná díla v zahraničí za lepší ceny? Jiří Rybář trvá na tom, že o žádném z obrazů, které nabízel, toto neplatí. Nepřímo se proti této námitce ohrazuje i Jan Neumann z aukční síně Meissner-Neumann: „Souvisí to s nasyceností trhu a je naprosto normální, že nabídka se přesouvá tam, kde je poptávka.“ V kategorii starožitností je podle něj běžné, že věc, která je v jedné evropské zemi prakticky neprodejná, se jinde prodá skvěle.

Tento model však může fungovat jen tehdy, když aukční síň svým zákazníkům dokáže nabízet „čerstvé zboží“. Tedy díla získaná přímo ze sbírek nebo od zprostředkovatelů, nikoliv jen věci, které o pár měsíců dřív prošly některou zahraniční aukční síní. Jiří Rybář tvrdí, že díky úspěšným prodejům Kokoschky a Braqua se mu nyní sami začínají ozývat zahraniční obchodníci a že prostřednictvím jednoho ze svých spolupracovníků získal přístup přímo k několika významným zahraničním sběratelům.

Že by se nabídka zahraničního umění na českých aukcích mohla dál rozšiřovat, však není příliš pravděpodobné. „Myslím, že to narazí na otázku cen,“ prohlašuje na toto téma galerista Martin Kodl. „Nebudete schopen sehnat zajímavé obrazy za takové ceny jako francouzský galerista, a tak kupci půjdou radši za ním. Za první republiky tu byli obchodníci, kteří nakupovali obrazy v Paříži a vozili je sem, ale tehdy byla Francie strašně daleko. Dneska je 10 vteřin po internetu.“

Zatímco dovoz zahraničního umění je novinkou, díla českých autorů se ze světa vracejí již řadu let. Zahraniční provenienci z loňských milionových položek měly nejen obrazy Josefa Šímy a Toyen z 50. a 60. let, ale například i díla Václava Boštíka a Zdeňka Sýkory. I díla prošlá uměleckým obchodem v Londýně a v Paříži mohou v Česku dosahovat výrazně lepších cen. Příkladem je obraz Koupající se dívky od Otakara Nejedlého, který byl v květnu 2008 v Praze prodán za 3,3 milionů korun. O půl roku dříve byl na aukci Christie’s v Londýně vydražen za necelých 20 tisíc liber, v přepočtu tehdy platným kurzem za 730 tisíc korun.

Podle Martina Kodla dnes na trhu operuje několik desítek obchodníků s obrazy, kteří se snaží vydělávat na vyhledávání a dovozu českých děl ze zahraničí. Zdaleka ale není pravidlem, že vše se prodá. Na jedné z prosincových aukcí byl například neúspěšně nabízen Kupkův akvarel vydražený v dubnu na aukci pařížského domu Tajan. Rozdíl mezi cenou v Paříži a v Praze byl téměř 150 tisíc korun. Zisk prodávajícího v případě prodeje za vyvolávací cenu by přitom byl jen kolem 30 tisíc korun (přibližně 12 % z vložených prostředků), nepočítaje náklady spojené s dopravou díla do Česka.

Opětovné prodeje

Další novinkou loňského roku, byl poměrně velký počet opětovných prodejů. Častěji než v minulých letech byla nabízena díla, která za sebou již měla nějakou aukční historii. „Někdo se možná nechal zlákat růstem ekonomiky, ale spíš myslím, že šlo o běžné tříbení sbírek,“ komentuje to Martin Kodl. „Většinou na tom ale dost vydělali, 50 až 100 procent během čtyř pěti let,“ dodává.

Nejvýraznějším, byť ne zrovna typickým příkladem byl prodej obrazů ze sbírky amerického sběratele Petera Schwartze. K opětovnému prodeji se odhodlal po neobvykle krátké době – Fillův obraz Zátiší s artyčokem a mandolínou měl například ve sbírce jen půldruhého roku. Podle oficiálního vyjádření se k tomuto kroku rozhodl kvůli zákazu Ministerstva kultury obrazy vyvézt ze země. Zajímavost celé kauzy ještě zvyšovalo, že některé z nabízených děl patřily mezi nejdražší obrazy let 2006 a 2007. Právě Peter Schwartz několika rekordními nákupy v druhé polovině roku 2006 výraznou měrou přispěl k rozhýbání trhu.

Některé z obrazů původní cenu překonaly, jiné mírně tratily (podrobněji v AA 2008/10). „V součtu na tom ale určitě vydělal,“ říká Vladimír Neubert, majitel Galerie Art Praha, která obrazy napoprvé i napodruhé dražila. Připouští však, že Schwartzovi galerie poskytla zvýhodněné podmínky, neúčtovala mu standardní provizi. Takový postup není u hodně drahých obrazů a klientů, na kterých aukčním síním zvlášť záleží, ničím neobvyklým. Pokud by ale člověk věc pojímal jako čistě obchodní transakci a nemohl počítat s takto prominentním zacházením, byl by opětovný prodej po pouhých dvou třech letech ztrátový.

Poválečné umění

Žebříčku nejdražších děl loni opět dominovaly práce mistrů české avantgardy. Dál však rostla důležitost poválečného umění. Čtvrtinu z celkového počtu milionových položek tvoří díla vytvořená po roce 1950. Pro srovnání: V roce 2006 se za více než milion korun prodaly jen tři obrazy z poválečného období.

Nejdráže se v této kategorii loni prodal obraz Buditelka něhy, dílo Toyen z roku 1957, a to za necelých 6,5 milionu korun. Na druhém místě se umístil Václav Boštík, jehož Kompozice ve žluté z roku 1990 se v únoru prodala za rekordních 4,8 milionu korun. Mezi milionovými položkami najdeme celkem 7 Boštíkových obrazů, tedy stejně jako děl Emila Filly a Jana Zrzavého. Po 6 obrazech jsou zastoupeni Josef Šíma a Václav Špála.

Jednotlivá díla poválečného umění se objevovala na aukcích vždy, v posledních letech se však nabízené kolekce rozšiřují a zkvalitňují. Nejdále zatím došla společnost Dorotheum, která v říjnu uspořádala kurátorsky připravenou aukci zaměřenou výhradně na umění let 1950 až 1990 (podrobněji v AA 2008/12). „Myslím, že nové sbírky, které vznikají a budou vznikat, budou zaměřené spíše tímto směrem. Umění druhé poloviny 20. století víc odpovídá zájmu mladších sběratelů a nabídka je zde pořád obrovská,“ říká ředitelka Dorothea Mária Gálová.

Dařilo se také galerii WoxArt, která se na poválečné a současné umění specializuje. Na dvou jejích aukcích sběratelé utratili přes 34 milionů korun, což z ní dělá šestou nejúspěšnější společnost na trhu. Rostoucí ceny děl autorů z generace 60. a 70. let nejsou ničím neobvyklým a nečekaným. Pozastavovat by se možná dalo spíš nad tím, že nerostou rychleji a že i špičkové kusy se často prodávají za vyvolávací ceny. Velkým překvapením loňského roku byl ale prodej obrazu Základ od šestapadesátiletého Jana Merty, za který dal galerista Zdeněk Sklenář na únorové aukci společnosti Sýpka víc jak 800 tisíc korun. Nutno dodat, že tento úspěch žádný další Mertův obraz zatím nezopakoval.

Žádné velké drama

Loňský rok hodnotí zástupci pěti největších aukčních síní vesměs pozitivně. „Každou chvíli se mě nějaký novinář ptá na ekonomickou krizi, ale co na to mám říct,“ krčí rameny Mária Gálová. „Ať vezmu nás, nebo celou scénu, loňský rok byl dosud nejlepší. Buďme za něj rádi.“ Podobně hovoří i ostatní. Že by se mohli dostat kvůli krizi do problémů, neočekávají, na druhou stranu nikdo nevěří, že letošní výsledky překonají loňské. Na léta 2007-08 se nejspíš nějaký čas bude vzpomínat jako na zlatou éru prosperity a chvíli potrvá, než trh znovu nabere srovnatelnou dynamiku. „Nemůže být pořád dobře,“ dodává Gálová.

„Já nevěřím, že se krize na trhu s uměním nějak dramaticky projeví,“ prohlašuje Jiří Rybář. „Vezměte si, kdo tady sbírá umění: Jednak jsou to rentiéři a lidé, kteří mají své byznysy – neříkám, že nemohou být krizí postiženi, ale většinou jsou dobře zajištěni, takže nečekám, že by se najednou nahonem museli zbavovat svých sbírek. Pak jsou to sběratelé, pro které se jedná o součást rodinné tradice. Prodávají Fillu po tatínkovi a kupují třeba Malicha. Ti určitě nepřestanou sbírat. Třetí skupinu tvoří lidé, kteří kupují věci kolem 50 až 100 tisíc – ta hranice se ale stále zvyšuje – a snaží se s tím třeba také obchodovat. Ti také nikam nezmizí.“

Nemůže ale nastat situace, kdy trh s uměním zamrzne, protože prodávající se budou držet zpátky a vyčkávat na vhodnější dobu? „Je pravda, že jeden dlouholetý klient chtěl prodat Foltýna, pak si to ale rozmyslel: Ona je ta krize, tak já ještě počkám…,“ připouští Jiří Rybář. „Trh s uměním poběží dál, ale nebude tolik překvapivých prodejů, že by něco ze dvou tří milionů vylétlo na deset,“ doplňuje Martin Kodl. „Právě tyhle nečekané prodeje nejvíce ovlivňují rozhodování lidí zvažujících prodej. Není problém obrazy prodat, ale sehnat je,“ dodává.

„Tržby se tak o 20 – 30 procent sníží, ale jinak se nic hrozného dít nebude,“ předpovídá Vladimír Neubert. „Vždycky budou lidé, kteří budou potřebovat peníze na dům nebo na auto, a tak prodají obraz po babičce, a proti tomu bohatí kupci, kteří už vědí, že umění je dobrou investicí. Obraz může ztratit na ceně, ale nikdy nezbankrotuje jako akcie,“ zdůrazňuje. Stoicky hodnotí situaci také Jan Neumann: „Krize se zatím nijak neprojevila, ale i kdyby: Sbírky vznikají a zanikají, to patří k věci. A pokud jde o nás jako aukční síň – já vždycky říkám, že když nejdou hrnečky, tak jdou hmoždíře a když nejdou hmoždíře, tak jde něco jiného.“

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...