ART+, vše o trhu s uměním
Září 2017 1367 

Starožitnosti potřebujeme

Ročenka 10 - Rozhovor s prezidentkou Asociace starožitníků

Další debata z cyklu o sběratelství z různých stran bude věnována sběratelství starožitností. K této problematice se budou vyjadřovat starožitník Michal Jankovský, který zaměřuje převážně na užité umění z přelomu 19. a 20. století, Jan Neumann, jednatel aukčního domu Meissner-Neumann, který je co do počtu prodaných položek největším českým aukčním domem obchodujícím se starožitnostmi, a prezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková. Debata se koná v úterý 20. září od 18.00 hodin v Topičově salonu na Národní třídě v Praze.

Jako upoutávku na chystanou debatu přetiskujeme rozhovor se Simonou Šustkovou, který byl letos v únoru publikován v Ročence ART+. 

 

ČtyřI roční období – zIma / Míšeň, kolem 1745

autor návrhu Johann Joachim Kandler / porcelán

malovaný, glazovaný, zlacený / výška 14 cm

cena: 72 450 Kč / Meissner-Neumann 28. 3. 2009

Starožitnosti potřebujeme

Trh s uměním nejsou jen aukce, ale také galerie a starožitnosti. Všude na světě se dnes tito tradiční obchodníci s uměním potýkají s odlivem zákazníků, neboť současnému životnímu stylu konvenuje spíše marketingový styl aukcí. Podle prezidentky Asociace starožitníků Simony Šustkové ale rozhodně nejde o úpadek zájmu o starožitnosti jako takové.


Jaký byl rok 2010 z pohledu obchodníka se starožitnostmi?
Před rokem a půl jsme byli na konferenci starožitníku v Paříži, kde byli lidi z Ameriky, z Německa, z Francie, z Anglie, a v podstatě všichni se shodli, že krize na ně nějakým způsobem dolehla. Obzvlášť tragické to bylo v Americe, kde se zavíraly obchody, rušily se aukce a veletrhy. My tehdy, v červnu 2009, nevěděli, co na to říci. Žádnou změnu jsme nepozorovali. Rok 2009 probíhal celkem dobře. Od léta 2010 ale cítíme, že k určitému oslabení trhu dochází. Řekla bych, že podzim byl celkově o něco horší než jiné roky. A není to jen z mého pohledu, podobně mluví i kolegové. Stejně jako v jiných oblastech, krize k nám dolehla později.

Znamená to, že lidé nevidí starožitnosti jako investici?
Myslím, že to není nedůvěrou ke starožitnostem jako k investici. Jde spíš o vyjádření těžkostí, v nichž se řada lidí nachází. Jsou finančně zajištění a generují peníze, ale dělají si rezervy a jsou váhaví. Nejsou tak lehkomyslní jako dřív. Také je možné, že se už trh nasytil. Je to omezený okruh lidí. Mladší generace starožitnosti tolik nenakupuje a ta původní už je trochu nasycená. Levnější věci, sběratelské záležitosti, textilie, hračky se pořád prodávají, ale některé věci ve vyšším cenovém segmentu nám tu zůstávají. Bohatá klientela se soustřeďuje na aukce, sběratelé zůstali.

Dají se kupci nějak rozdělit? Sběratelé, lidé, kteří si zařizují byt…
Předměty dekoračního charakteru moc nejdou. Starožitnosti v interiéru u nás stále ještě nejsou oceňované. Lidí, kteří by si koupili jen jednu věc, aby měli hezký byt, je málo. To spíš někoho nalákám, že začne něco sbírat. Spíš je potřeba vychovávat sběratele než někoho, kdo si nahodile chce dekorovat byt.

Tento trend platí i v zahraničí?
Je to naše specialita. Lidé na Západě mají ke starožitnostem daleko příznivější vztah než my. U nás byla kontinuita přerušena. V padesátých letech to bylo pokládáno za drek a spousta věcí se vyhodila. Generace mých rodičů vyrostla v tom, že tyto věci nemají velký smysl, a to se přeneslo i na moji generaci. Čtyřicátníci jsou tím ještě dost poznamenaní. Na Západě je trend, že si lidé váží toho, že mají třeba starožitný nábytek, používají staré věci dohromady s novými.

Nejde o obecnější problém, který souvisí se současným spotřebním přístupem k životu? Že v něm pro starožitnosti přestává být místo?
Já si myslím, že se to zase zlomí. A děje se to. Souvisí to s potřebou hledání kořenů. Někde v lidech to je. I když vypadají jako roboti bez emocí, v určitý moment dospějí do bodu, kdy se začnou rozhlížet a hledat něco víc. Máme to v sobě. Lidé kolem pětatřiceti, čtyřiceti začnou hledat určitou podstatu a často se stane, že si vytipují něco ze starožitností nebo umění.

Dá se i v oblasti starožitností hovořit o střídání mód?
Rozhodně. Když jsme začínali, byla velmi módní secese, nábytek, rámy, šperky. Dnes je secese na ústupu. Není z módy, ale je sběratelsky méně zajímavá. Všichni teď vyhledávají art deco. Na aukcích se zase ve velkém začali prodávat mařákovci…

Čím si vysvětlujete popularitu aukcí, která je ve srovnání s Německem nebo Francií neúměrná?
Je to určitou neznalostí věci. Lidé se teprve učí sbírat a kupovat a aukční síně jsou lepší v marketingu. Už jen to, že ke každé aukci je katalog, kde je vše popsané, jim dodává patinu větší důvěryhodnosti než kamenným obchodům, kde cedulky na předmětech nejsou. Kdyby se zákazník dal do řeči se zaměstnanci, tak by se dověděl daleko víc než z aukčního katalogu, ale to je jiná věc. Lidé mají strach, že budou vypadat hloupě, tak dávají raději přednost anonymitě aukcí.

V čem jsou naopak výhody kamenných obchodů?
Výhody jsou v tom, že obchody jsou daleko pružnější. Před aukcí se dělá výběr, shromažďujete zboží, připravujete katalog… A celou tu dobu to všechno leží někde ve skladu. Obchod naopak denně mění zboží. Pokud si lidé vytipují obchodníka, kterému věří, a sami si dokážou udělat představu, co hledají, tak je pro ně kamenný obchod určitě výhodnější. Zboží se denně doplňuje a sběratelských věcí se objevuje daleko víc. Kamenné obchody mají velkou výhodu i v tom, že dávají člověku možnost koupi si v klidu rozmyslet, všechno si ověřit či se poradit s někým třetím. Na aukci je vše velmi impulzivní. Máte předaukční výstavu, která trvá maximálně týden, a atmosféra samotné aukce vás může tlačit někam, kam ani nechcete.

V červnu Asociace hostila výroční konferenci mezinárodního sdružení starožitníků CINOA. V čem pro vás byla tato akce důležitá?
Konferenci každý rok dělá jiná země a pořadatelství je věcí prestiže. Je to společenská záležitost, ale zároveň je to pro nás velice důležité i z hlediska budování vazeb a získávání informací. Není to jen formální setkání, lidé tam celý den pracují. CINOA má pracovní skupinu, která se schází každý měsíc a snaží se průběžně mapovat trh na celém světě, aby se především velcí obchodníci mohli připravit na to, co bude. Díky konferencím se dostaneme k informacím, ke kterým bychom jinak neměli přístup. Nasloucháme, protože, jak je vidno, všechny ty věci se k nám časem také dostanou.

Je vaše zkušenost a zkušenost zahraničích obchodníků kompatibilní?
Je to jiný svět. Dělají obchod na zcela jiné úrovni, než jsme zvyklí u nás. V Anglii je třeba specialista na miniatury z let 1820 až 1850 a ještě dělá jenom tři autory. U nás takováto specializace není možná. V zahraničí je povolání starožitník svým způsobem dědičná profese. Lidé tam mají vystudovaných pět škol, celý život přednášejí a současně mají obchod. Je tam daleko užší spojení obchodníků a znalců v rámci galerií a muzeí. Navzájem si důvěřují a spolupracují. Teď už se to trochu zlepšuje i u nás, ale dlouho tu existovala skupina kunsthistoriků a skupina obchodníků, mezi nimiž byla velká bariéra. Kunsthistorici pokládali obchodníky za kšeftaře, diletanty a podvodníky. Obchodníci zase vnímali kunsthistoriky jako potížisty, kteří jimi nespravedlivě opovrhují. Obchodníci toho o předmětu svého zájmu často vědí strašně moc, protože jdou s kůží na trh a vkládají do starožitností vlastní peníze. Kunsthistorici naproti tomu nic neriskují a můžou beztrestně říkat, co chtějí. Dřív se málokdo za máloco skutečně postavil a když jsme potřebovali s někým něco konzultovat, neměli jsme téměř na koho se obrátit. Takhle rozdělené to na Západě není. Tam jdou obchodníci i experti z muzeí ruku v ruce.

Zaujalo, nebo naopak odradilo vás něco ze zkušeností zahraničních kolegů?
Velmi zajímavé jsou analýzy, které pro CINOA dělá ekonomka Clare McAndrews, a také diskuze s kolegy v obecnější rovině. V podstatě se každý ve svém teritoriu potýkáme s velmi obdobnými problémy. Například autorské poplatky jsou teď v řadě zemí velké téma. U nás třeba řešíme, mají-li se dávat jenom z částky, nebo i z provize, jestli s DPH, nebo bez ní. Nejsou to velké částky, ale nakumuluje se to a nejsou to peníze, které by se někde daly jen tak ušetřit. Zvlášť ne dnes, kdy všichni bojují o existenci. Pak je určitá nevyjasněnost, kam jdou ty peníze dál, jestli je dědici dostávají, nebo ne. Všem se nám to zajídá. Nicméně v Německu je to také a ještě víc než u nás. V jednotlivých regionech jsou věci horší i lepší. Trh s uměním je v každé zemi dost specifický. Zcela jiné zákony mají Italové nebo Francouzi, a to nejen pro vývoz, ale i v oblasti lokálních daní.

Starožitnický veletrh se loni poprvé konal na Novoměstské radnici místo v Mánesu. Jak tento přesun dopadl?
Nechtěli jsme pryč, ale bylo nám řečeno, že Mánes se bude rekonstruovat. Radnice je pro nás zatím trochu nezvyk, ale starožitnosti v ní krásně vyniknou. Veletrh funguje trochu jako aukce, v tom smyslu, že dokáže najednou přitáhnout větší množství lidí. Většina obchodníků je ráda, že se dvakrát za rok koná. Jarní veletrh dopadl velmi dobře, z obchodního i z organizačního hlediska. Řešili jsme jen drobné technické nedostatky. Na podzim už jsme to měli vyzkoušené, takže produkčně to bylo snazší. Obchodně byl ale podzimní Antique možná trochu slabší než jaro, ne však výrazně. V kamenných obchodech to šlo od léta hůř, a tak všichni čekali na veletrh. Očekávání se ale úplně nesplnila.

Co to znamená, o jakých částkách zde mluvíme?
Žádné přesné statistiky nemáme, ale víme, kolik přišlo obchodníků, vidíme, co mají v expozicích a co všechno zmizelo. Někteří mi to teď už i sami řeknou, ale trvalo to. Polovina lidí ale o prodejích nechce mluvit vůbec. Všichni obchodníci dohromady na veletrhu udělají obrat kolem třiceti milionů, minimálně. To není vůbec málo. Aukce sice vykazují vyšší obraty, ale tam jde o obrazy. Ve starožitnostech takto vysokých čísel nedosahuje nikdo. Ceny užitého umění jsou celosvětově nižší, a proto v absolutním objemu představuje menší část trhu s uměním. Na druhou stranu, za cenu jednoho obrazu pořídíte hodnotnou sbírku secesního skla nebo kolekci míšeňského porcelánu. 

Asociace starožitníků Kamenné obchody se starožitnostmi fungují v podstatě v každém větším městě. Simona Šustková, sama též spolumajitelka pražského starožitnictví Alma Antique, odhaduje, že živnostenské oprávnění na „obchod s kulturními památkami a předměty kulturní hodnoty“ má kolem 500 právnických a fyzických osob. Asociace starožitníků sdružuje 350 členů, vedle obchodníků jsou jimi také jednotlivci a specializované firmy příbuzných oborů, jako jsou restaurátoři a umělečtí řemeslníci. Jednotlivé firmy se liší šíří a úrovní nabízeného zboží, specializace podle období či typu starožitností však není příliš rozšířená. Celkový obrat v tomto segmentu trhu Simona Šustková odhaduje na 90 až 100 milionů korun ročně. Asociace starožitníků pořádá od roku 1998 dvakrát ročně v Praze veletrh Antique, kterého se pokaždé účastní kolem 60 vystavovatelů. Průměrná návštěvnost je kolem 8 tisíc lidí. Od loňského roku se veletrh koná v Novoměstské radnici na Karlově náměstí, vždy v květnu a v listopadu. Jarní veletrh letos proběhne v termínu 19. až 22. května. Asociace též organizuje tzv. Rudolfinskou akademii, vzdělávací kurzy v oboru určené obchodníkům i sběratelům. Základní kurz je dvouletý, přičemž výuka probíhá formou dvou čtyřhodinových přednášek každý měsíc. Akademii každoročně absolvuje kolem 50 studentů, nejen budoucích starožitníků, ale i lidí, pro které jsou umění a starožitnosti celoživotním koníčkem. Asociace starožitníků je členem Mezinárodní konfederace obchodníků s uměleckými díly CINOA, která sdružuje 32 asociací z Evropy, Spojených států a Austrálie. Výroční mezinárodní konference CINOA se v roce 2010 uskutečnila v Praze.

 

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...