ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Art+Antiques Zrání Antonína Slavíčka

Galerie Kodl 27. 11. 2016, Arthouse Hejtmánek 1. 12. 2016

Pokud můžeme některého z českých malířů vedle Václava Radimského označit za impresionistu, pak je to Antonín Slavíček. Zatímco Radimského obrazy se objevují téměř na každé dražbě a překonaly již hranici pěti milionů korun, Slavíček na aukční potvrzení svého ojedinělého talentu stále čeká.

Antonín Slavíček: Březový háj, kolem 1895
Antonín Slavíček: Cesta ve Hvězdě, kolem 1895, olej na plátně, 56,5 x 75,5 cm,
vyvolávací cena: 2 000 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 1. 12. 2016

 

Antonín Slavíček se narodil na jaře roku 1870 jakožto čtvrté dítě do pražské rodiny správce vysokých škol technických. Jako chlapec velmi dobře kreslil, a proto mu otec na gymnáziu platil hodiny u Emila J. Lauffera, malíře historických žánrů. Už v patnácti letech otiskla Zlatá Praha tři jeho kresby, které jsou dnes v grafické sbírce Národní galerie. Mladík tehdy trávil veškerý volný čas ve Staré Bolestavi u svého strýce, děkana tamní farnosti. Právě za strýcova přispění odešel v šestnácti letech do Mnichova na půlroční studijní cestu, která ho přivedla k práci s olejovými barvami.

Po návratu nastupuje spolu s F. Kavánem, V. Březinou nebo B. Dvořákem na pražskou Akademii, kam tentýž rok přišel jako pedagog z Vídně Julius Mařák. Slavíček kvůli své neklidné, výbušné a neustále hledající povaze však studia opakovaně přerušoval. Jednou se rozhodl z nešťastné lásky vstoupit do kláštera, jindy skončil kvůli neshodám se svým profesorem. Mařáka si však Slavíček umělecky vážil. Že tato náklonnost byla oboustranná, dokládá i skutečnost, že se za něj Mařák zaručil, když rodina jeho nevěsty nechtěla svolit ke sňatku s existenčně nezajištěným malířem.

Slavíčkova manželka Bohumila (Míla) byla sirotkem z velkého statku a z věna si manželé zanedlouho pořídili nový domov v Dobrovského ulici na Letné. Dům měl starou zahradu do dvora, kde pěstovali růže, čilimník nebo malířovy oblíbené pivoňky a kosatce. Zde Slavíček se svou ženou a třemi dětmi žil, chodil v tmavém baretu na dlouhé procházky s milovaným bernardýnem, náruživě kouřil dýmku, hrál odpolední šachy s Baťkou Dvořákem a především maloval.

V době svého sňatku v roce 1895 byl Slavíček ještě žákem akademie a bezprostředně po svatbě odjel s Mílou z Prahy na Okoř, kde tehdy v plenéru pracovala Mařákova krajinářská škola. Dalších pět let střídavě tvořil ve Veltrusích, v jihočeské Bechyni, v Luhačovicích, a jak poznamenal už jeho pozdější souputník z S. V. U. Mánes Miloš Jiránek, tato léta obsahují v zárodku celé malířovo dílo.

Na Slavíčkovo umělecké koncipování na akademii však neměla vliv pouze barevně tlumená, realistická Mařákova krajinomalba. Záhy na něj velmi silně začal působit příklad barbizonců, transformovaný Antonínem Chittussim (svoji jedinou návštěvu Francie Slavíček uskutečnil až o deset let později). Zároveň se čím dál víc prosazoval luminismus jeho „starého“ mnichovského přítele Josefa Schussera, který v sousedním ateliéru Vojtěcha Hynaise zkoumal zachycování přirozeného světla v přírodě často při dopadu na lidskou figuru, pomocí dělených barevných skvrn.

Antonín Slavíček: Na lavičce, 1899
Antonín Slavíček: Na lavičce, 1899, syntonos na lepence, 66 x 79 cm,
vyvolávací cena: 3 000 000 Kč, Galerie Kodl, 27. 11. 2016

 

Právě tato rezidua, přetavená mimořádným Slavíčkovým espritem a provedená dokonale zvládnutou štětcovou fakturou, se mezi sebou v různé intenzitě projevují ve dvou raných dílech, která nabídne podzimní aukční sezona. Arthouse Hejtmánek bude první prosincový den licitovat starší z nich, Cestu vě Hvězdě, jež dle expertizy Petra Wittlicha spadá do poloviny 90. let. Tento olej je námětově shodný s autorovým mladším, rozměrnějším obrazem zachycujícím listnatý lesní interiér v oboře, který ve své době vyvolával všeobecný obdiv (dnes v Národní galerii).

Alois Kalvoda vylíčil svůj bezprostřední dojem z této práce následovně: „Co mě tehdy nejvíce upoutalo, byl originelní způsob Slavíčkovy techniky. Jeho obraz vznikal z mlžin jako film na projekčním plátně. Postupně se rozjasňoval a nabýval určitosti, promyšleně kladenými barevnými skvrnami. Nabýval žádoucího účinu podzimní nádhery, vybarveného lesa, v němž každý tón mluvil za list svého určitého druhu a volně visel v prostoru, neutlačen jiným a tvoře na ploše obrazu lahodný gobelín, a vůně podzimního lesa, tak podobný míse různého ovoce.“

Smyslovost popisovaná Kalvodou naplno rezonuje také v druhém obraze, který nabízí Galerie Kodl jen o pár dní dříve. Na rozdíl od Cesty ve Hvězdě, kterou majitelé podle informací aukční síně teprve nedávno náhodně objevili ve dvojité stěně starožitné skříně, byl karton Na lavičce ze sbírky plzeňského právníka Matouše Mandla opakovaně vystavován a je zaznamenán také v soupisech. Zachycuje Slavíčkovu mladou ženu u okořského potoka v roce 1899, ve šťastné době, kdy manželé očekávali narození prvního syna Jana, který jako jediný z dětí bude v otcově profesi pokračovat.

Pro Slavíčka bylo tehdy stále důležitější zprostředkovat zážitek z neopakovatelného, konkrétního okamžiku, jenž je intenzivní, ale pomíjivý. Proto mnohdy (stejně jako např. Antonín Hudeček) opouštěl olej a pracoval se syntonosem, tedy typem temperové barvy, která mu poskytla barevně konstantní, transparentní a vzdušně mihotavý ráz. Kontury objektů pod světelnými paprsky povolují, kmeny stromů, jednotlivé předměty i postava sedící Míly se vzájemně na ploše prolínají.

Antonín Slavíček: Chalupa na Okoři, 1895–99, 
Antonín Slavíček: Chalupa na Okoři, 1895–99, tempera na lepence, 50 x 66 cm, 
cena: 3 840 000 Kč, Galerie Kodl 29. 11. 2015

 

Jakkoli jsou dražené obrazy rozdílné, na obou definuje jednotlivé plány Slavíčkova typická ubíhající diagonála v podobě cesty nebo vodního toku. Také se v nich projevuje pro 90. léta charakteristická, kolem centrálního prostoru sevřená kompozice. Malíř okolním stromovím scény neproniknutelně uzavírá, což koresponduje jednak se středoevropským tématem osamocení a nejistoty končícího století, ale také s vlivem klasické ruské literatury, které se dlouhodobě věnoval. Příznačná je i stále častější aplikace odstínů fialové, jež tehdy byla ztotožňována s dekadentně náladovou, melancholickou atmosférou fin de siècle.

Slavíčkův tvůrčí proces ovšem nikterak nostalgický nebyl. Politik a novinář Jan Herben, v jehož domě v Hostišově často pobýval, jeho výtvarný postup později popisuje: „Slavíček, když maloval, dělal dojem, jako by se s někým neviditelným rval, jako by něco trhal. Přiskakoval k plátnu a odskakoval, bil do něj a vše v takovém chvatu, jako by šlo o život. Naši hoši, kteří mu směli být na blízku, vypravovali, že pan Slavíček někdy i křičí a kleje a že neví, co se kolem něho děje.“

Co se týká obchodního zájmu za Slavíčkova života, jeho obrazy se hromadně vracely z prodejních skupinových výstav. Malíř byl proto nucen vydělávat si výukou, přičemž jeho soukromé hodiny navštěvovala například Růžena Zátková, výtvarnice později působící v okruhu Tommasa Marinettiho, nebo malířka Božena Jelínková-Jirásková, dcera spisovatele Aloise Jiráska. Dnešní situace je samozřejmě zcela jiná a aukční trh a potažmo malířův cenový strop jsou dlouhodobě limitovány omezenou nabídkou Slavíčkových kvalitních děl, o těch raných nemluvě. Právě v nich se ale nejzřetelněji zpřítomňoval jeho intenzivně prožívaný duchovní svět.

Ve svých čtyřiadvaceti letech v dopise píše: „Ne že bych přírodu měl Bohem – ale že nemůže být pojmu Boha dokonalejšího než ona zvláštní harmonie, která v tom momentu, kdy všechno chápe a cítí, stává se asi nejvyšším kultem. Snad to není ještě cíl, ale chtěl bych, aby se bralo všechno umění v podobných chvílích zásadami podobnými. Jsem si jist, že hledáním člověk najde – ne-li hned, později.“  

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...