Typ obrazárny vzniká v polovině 17. století , vytlačuje do té doby typický typ kunstkomory – místnosti, shromažďující veškeré vědění a umění té doby (kunstkomora obsahovala umělecké předměty, ale i astronomické přístroje, vycpaniny, mapy a přírodní kuriozity).

Nejproslulejší raně barokní obrazárnou byla bruselská sbírka arcivévody Leopolda Viléma, která byla zaměřena na soudobé italské a holandské malířství. Správcem sbírky byl David II. Teniers, sám malíř žánrových obrazů.

Zájem o umění patřil ke ctnostem barokního šlechtice, pořídit si uměleckou sbírku bylo součástí reprezentace. Přehled o světovém umění získal mladý šlechtic během tzv. kavalírských cest. Součástí této zahraniční „cesty na zkušenou“ bylo procházení měst v doprovodu architektů, styk a obchodníky s uměním a návštěvy v ateliérech umělců.

Nejvýznamnější české sbírky té doby byly obrazárna Ferdinanda III. na Pražském hradě, sbírka Humprechta Jana Černína a sbírka Františka Antonína Berky z Dubé. Ne všichni šlechtici se však o umění zajímali. Někteří netoužili po tom, získat si pověst znalce umění a sbírky budovali pouze z reprezentačních důvodů. Takový byl například kníže Jan Adolf ze Schwarzenbergu, který, ač patřil k nejvyšší šlechtě a měl přístup do proslulé obrazárny arcivévody Leopolda Viléma, se v případě své sbírky spokojil s nákupem kopií.

Pro šlechtické sbírky nastávala kritická situace po smrti jejich majitele nebo po vymření rodu. Tento osud postihl například sbírku hraběte Felixe Vršovce, z jejího prodeje se dochoval i prodejní katalog. Kromě aukčního prodeje, který nebyl zaveden ve všech zemích, šlo díla nabízet i formou loterie.

Lubomír Slavíček: Sobě, umění, přátelům – Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 / Barrister & Principal, Brno 2008, 376 stran, 495 Kč