ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2021 1765 

Art+Antiques Paní Helferová a její dobrodružné cesty

Adolf Loos Apartment and Gallery 18. 4. 2021

Podobizna hraběnky Pauliny Nosticové od Jaroslava Čermáka je na první pohled celkem nenápadný obraz. Standardní oficiální portrét z první poloviny 19. století, dalo by se říct. Ve skutečnosti jde o dílo mimořádné kulturně-historické hodnoty, které by ideálně mělo koupit Národní muzeum.

Jaroslav Čermák: Hraběnka Paulina Nosticová, 1846
Jaroslav Čermák: Hraběnka Paulina Nosticová, 1846,
olej na plátně, 76,5 × 61,5 cm,
vyvolávací cena: 350 000 Kč  (+ 21% provize),
Adolf Loos Apartment and Gallery 18. 4. 2021

 

 

Obraz je zajímavý jak svou pozicí v kontextu Čermákova díla, tak zejména osobností portrétované dámy. Malba je signována a datována v levém dolním rohu přípisem vyrytým rukojetí štětce přímo v barevné vrstvě: "J. Čzermak nach Schrotzberg 1842, 1846." Dvojí dataci vysvětluje formulace "podle Schrotzberga". Obraz malíř, kterému v roce 1846 bylo teprve patnáct let, podle všeho vytvořil podle o čtyři roky starší malby od významného vídeňského portrétisty Franze Schrotzberga. Předlohu obrazu bohužel neznáme, víme však, že v roce 1842 Schrotzberg podnikl cestu po Německu a že portrétovaná v té době pobývala v Berlíně. Nejen že se pohybovala v kruzích, z nichž se rekrutovala Schrotzbergova klientela, ale malíře mohla zaujmout i svým dobrodružným osudem.

Obraz je zmiňován v Čermákově monografii od Věry Soukupové z roku 1981, není však bohužel zřejmý pramen, z kterého autorka čerpala. "Jaroslavovy malířské základy nepochybně ovlivnil jeho nevlastní strýc Karel Ignác Veselý, který sám maloval. V jeho lineckém ateliéru vznikly malířsky slibné portréty obou jeho dětí; s velkou podobiznou hraběnky Nosticové (podle miniatury J. Schrotzberga (sic!)) z roku 1846 jsou výrazným projevem Jaroslavova malířského talentu," píše Soukupová. Nabízený obraz je tak nejstarším, nebo jedním z nejstarších Čermákových dochovaných děl. Na pražskou akademii byl přijat až v následujícím roce, i tak byl jedním z jejích nejmladších studentů.

Zpět ale k osobě portrétované, která v době vzniku Schrotzbergovy předlohy ještě nebyla hraběnkou Nosticovou, tou se stala až v červenci 1844. V roce 1842 byla vdovou po pražském lékaři Johannu Wilhelmu Helferovi, která se po sedmi letech strávených na Středním východě, v Indii a v Barmě vrátila do rodného Pruska. Nutno však dodat, že původem svého prvního manžela výrazně převyšovala. Jako baronka Des Granges patřila k pruské aristokracii a dětství prožila na rodinném zámku Zinnitz na půl cesty mezi Berlínem a Drážďany. Ostatně s tehdy dvacetiletým medikem a nadšeným přírodovědcem Helferem se poprvé setkala v roce 1830 v dostavníku na cestě z Berlína do Drážďan a jak píše ve svých pamětech, "naše rozdílné postavení a rodinné zázemí by jinak sotva umožnily, abychom se seznámili".
 

Paměti Pauliny Nosticové, Lipsko 1873
První vydání paměté Pauliny Nosticové, Lipsko 1873

 

 

V červnu 1834 se v Drážďanech konala svatba a na jaře následujícího roku se novomanželé vydali přes Vídeň a Terst do Smyrny na západním pobřeží dnešního Turecka. Jejich cílem bylo procestovat celou Asii. "'Opravdu?' vykřikl, 'skutečně bys opustila svou rodnou zem a následovala mě na drsné cesty?' 'Proč ne?' odpověděla jsem. 'Víš přeci, že mám cestování stejně ráda jako ty. A mnohem raději budu poznávat svět, než bych byla pohřbena zde v monotonnosti každodenního života,'" líčí osudné rozhodnutí vydat se společně na cesty Paulina ve svých dvousvazkových pamětech, které vyšly v sedmdesátých letech 19. století v Lipsku a v Londýně. Zatímco v němčině se jmenují Putování Johanna Wilhelma Helfera po Středním východě a Indii, v angličtině to jsou Cesty lékaře a paní Helferových po Sýrii, Mezopotámii, Barmě a dalších zemích.

Ze Smyrny Helferovi cestovali přes Bejrút do Aleppa a pak dál na východ. V Bireciku nedaleko dnešní syrsko-turecké hranice se přidali k početné anglické expedici plukovníka Chesneyho, která zde budovala dva parníky, aby prověřila možnost splavnosti Eufratu. Helfer jako lékař byl pro ně vítanou posilou. Parní kotle byly dopravovány lodí z Anglie a k jejich přepravě do tureckého vnitrozemí pak bylo potřeba sto tažných volů. Lodě byly spuštěny na vodu v březnu 1836. Do 2400 km vzdálené Basry při ústí Eufratu do Perského zálivu expedice dorazila v polovině června. Odtud pak Helferovi pokračovali lodí do Kalkaty. Zde se jich ujali přátelé plukovníka Chesneyho a uvedli je do tamní koloniální společnosti. Helferovy přírodovědecké vědomosti zaujaly dokonce generálního guvernéra Lorda Aucklanda, nejvyššího reprezentanta britské koruny v Indii. Na Helferovu vlastní žádost jej pověřil průzkumem nerostného a přírodního bohatství na jihu dnešní Barmy, kam manželé odpluli v lednu 1837. V následujícím roce zda založili rozsáhlou plantáž, kterou přijel pomoci spravovat bratr paní Helferové, který opustil vojenskou službu v Prusku.

Johanna Wilhelma Helfera ale ze všeho nejvíce lákalo poznávání dosud neprobádaných krajů. V lednu 1840 se proto vydal na Andamanské ostrovy ležící 650 km západně od jejich plantáže při ústí řeky Teneserim. Andamany, které tvoří více než 300 ostrovů, byly a stále jsou do značné míry neprobádaným územím a obyvatelé některých ostrovů dodnes žijí bez kontaktu s moderní civilizací. Jsou to ostatně ani ne tři roky od posledního známého konfliktu, kdy byl domorodci zabit americký misionář, který se pokusil proniknout na jejich ostrov. „O topografii a přírodních poměrech ostrovů toho bylo známo jen velmi málo a o tamních domorodcích ještě méně. Kolovaly o nich fantastické historky – někteří tvrdili, že to nejsou lidé, ale antropomorfní opice, jiní, že to jsou lidé, ale opicím se hodně podobající,“ píše ve svých pamětech Paulina a dál cituje přímo z deníkových zápisků svého muže, ve kterých popisuje několik opatrných setkání s „divochy“. „Jsou to plaché děti přírody, šťastné, když jim není ubližováno. S trochou trpělivosti by bylo snadné se s nimi přátelit,“ končí Helferův poslední deníkový záznam. Následující den se ve společnosti kapitána lodi a osmi námořníků znovu vydal na pobřeží. Zbraně nechali na palubě a následovali domorodce hlouběji do vnitrozemí. Zde na ně tito podle Paulinina líčení nečekaně zaútočili luky a oštěpy a celá skupina se musela dát na útěk. Když plavali zpátky k lodi, Helfera zasáhl do hlavy otrávený šíp a jeho tělo kleslo ke dnu.

Na cestu zpátky do Evropy se ovdovělá Paulina vydala až po víc jak roce a půl. V říjnu 1841 nastoupila v Kalkatě na loď plující do Suezu. Celou jednu kapitolu svých vzpomínek pak věnuje popisu Egypta, kde si udělala několikatýdenní zastávku a s britskou rodinou, která se vracela z Indie spolu s ní, podnikla ještě cestu proti proudu Nilu. V Londýně si vyřídila penzi, na kterou měla nárok jako vdova po koloniálními úředníkovi, který zahynul ve službě. Domů do Německa doplula začátkem června 1842. Okamžitě po příjezdu do Berlína byla pozvána ke dvoru a král si opakovaně nechával vyprávět o jejích cestách. Ve svým pamětech Paulina vypráví, jak jednou při večeři panovník okřikl Alexandra von Humboldta, aby chvíli mlčel a nechal hovořit svou spolustolovnici.

V Čechách Paulina po manželovi zdědila dům, nejdříve však zamířila na léčebný pobyt do Mariánských Lázní a až poté do Prahy. Zde chtěla především učinit zadost manželovu přání, aby jeho obsáhlé sbírky přírodnin skončily ve Vlasteneckém (dnešním Národním) muzeu, které v této době podle Pauliny bylo "národnostně německé". Prezidentem muzejního spolku byl hrabě Josef Nostic, výkonným ředitelem hrabě František Thun-Hohenstein a tajemníkem František Palacký. Výměnou za dar Helferových sbírek se muzeum mělo zavázat, že je vystaví a odborně zpracuje. Proti se stavěl jen hrabě Nostic, který varoval, že muzeum není v pozici, aby bylo schopno tento závazek splnit, nakonec se však nechal ostatními přesvědčit. Paulina se se svým pozdějším druhým manželem osobně setkala až při podpisu darovací smlouvy a šokovala jej, že nechce bojovat o každé jednotlivé slůvko: "Jediným tahem pera byl zbaven všech nepříjemných diskuzí a patrně mě přestal vnímat jako nepříjemnou, rýpavou intelektuálku. Překvapen mou vstřícností mi věnoval přátelský pohled, věřím, že první, který kdy nějaká žena od hraběte Josefa dostala."

Helferova sbírka obsahuje asi 80 tisíc brouků, 7 tisíc exemplářů rostlin a sbírku vzácných druhů tropických ptáků z jižní Barmy. "Dle svědectví zkušeného znalce ve věci té všecka musea v Evropě dohromady nemají ani desátého dílu této jediné sbírky," referoval ještě v roce 1884 v knize Museum království českého tajemník muzea Jan Matouš Černý. Hrabě a hraběnka Nosticovi po roce 1848 přesídlili do Uher a styky s českým prostředím prakticky přerušili. Svého druhého manžela Paulina Nosticová přežila o deset let, zemřela v sedmdesáti devíti letech v červenci 1881. Ani 140 let od její smrti dosud nevyšly její paměti česky.

 

VÝSLEDKY AUKCE

Jaroslav Čermák: Hraběnka Paulina Nosticová     435 600 Kč

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...