Vaše sbírka byla v roce 2015 součástí výstavy Výběr ze sbírky, která se věnovala sbírkám umělců a tedy sbírání jakožto způsobu určitého „zacházení s (předmětným) světem“ nikoliv sbírkám umění. Co pro vás tedy sběratelství rozkrývá, co se skrze něj dozvídáte o světě?   

Sběratelství je pro mě něco, co dělám tak přirozeně, že nad tím vůbec nepřemýšlím, když to dělám. Často sama sebe překvapím, když najednou začnu sbírat něco nového. Lidi si ale pamatují, že sbírám nějaké věci a stále mi je nosí, i když už je nesbírám. Někdy sbírám i pro někoho jiného. Mám plnou plechovku víček od plechovek pro Petra Kalmuse, ten je sbírá na svůj katafalk, aspoň si to tak pamatuji. Mám je pro něho nachystané už pět let. Myslím, že sběratelé mají jiný smysl pro čas a prostor. Když si představím, že by všechny věci, které jsem sesbírala někam zmizely, vůbec z toho nemám úzkost nebo obavy. Myslím, že bych ale o nich přemýšlela tak, že se ocitli někde jinde anebo se proměnili. Byla by to i jistá úleva. Sběratelé vidí ve sbírce určitou hodnotu, ať už finanční nebo jinou, já v nich vidím jakoby živé tvory. Další věc je, že když je sbírka celá, stoupne na hodnotě. 

 

Dá se vůbec udělat dokončená sbírka?

Otázka spíše je, kdy je sbírka celá a jestli není spíš víc atraktivní nebo fascinující, když v ní něco chybí. Řekla bych, že každý něco sbírá, jen někdy a u někoho je to víc vidět a každý má jiný systém. V umění je sběratelství a sbírky buď o kapitálu, nebo materiálu. Pro mě je sbírka něco jako setkání a zároveň životopis, portfolio, biografie, do které je možné se velmi hluboko ponořit a hodně z ní vyzkoumat. Psychologický rozbor by jistě odhalil nějaké vnitřní bloky, myslím, že se to vysvětluje jako strach před smrtí anebo něco podobného. Vzhledem k tomu, že často riskuji a jdu na hranu se mi toto vysvětlení v mém případě celkem nezdá, ale možná právě naopak. Myslím, že jde spíš o respektování věcí a lidí takových jací jsou, s komplexní sbírkou i osobitostí, což je celkem náročné aplikovat, ať už z jedné nebo z druhé strany. Často mám slabost právě proto, co není na první pohled atraktivní ani hodnotné. Někdy je to i špinavé a polámané, je vidět, že to není nové a hodně toho zažilo.

 

K současné výstavě Voda sbíráte i různé vzorky vody. Kolik jich už máte?

Už jich mám více než třicet. Jde o různé minerální vody i úplně obyčejné vody, s kterými někdo přijede do Važce na výlet. Výstava je v Domě Jana Hály a je tam voda z finské bažiny, z Ameriky, Švýcarska, Prahy, Brna, Liptovského Jána, zahradního jezírka v Liptovském Petru, Belej a z dalších míst. Každá je i v jiné láhvi, na jaře je slijeme do jedné nádoby a zalijeme jí nové rostliny v zahradě.

 

Sbírka různých vzorků vod na výstavě Voda.

 

Proč myslíte, že je sběratelství, popřípadě sběratelství umění pro lidstvo důležité?

Poskytuje mnoho informací, nejen vědeckých. Myslím, že sběratelství čehokoliv je základ výzkumu. Kupa kamenů může být jen sama o sobě krásnou sbírkou bez dalších výkladů. Když se udělá jejich analýza, objeví se nové souvislosti. Ty se pak můžou stát podnětem k dalším výzkumům. Tenhle řetězec může být nekonečný, nebo se točit v kole, nebo se také úplně oddělit a založit řetězec nový. Baví mě ocitnout se ve sbírkách jiných lidí, jsou to většinou velmi magické a pohlcující světy. Vyjít z nich je jako najít cestu z labyrintu. 

 

Vaše sbírky jsou velmi rozmanité. Co vás zaujalo v poslední době? 

Teď se snažím hodně lyžovat a když jsem propadla skialpinismu, vynořila se touha sbírat nepotřebné tulení pásy. Jak jsem je balila nahoře na svahu a foukal velký vítr, vlnily se jako krásné ocasy. Někdy mi stačí jen představa a nepotřebuji realizovat reálný sběr, ale v tomto případě myslím, že se tomu nevyhnu. Sbírám od malička různé věci. Pamatuji si nejvíc na skalky a barevná sklíčka, která jsem sbírala cestou na nákladní nádraží, kam jsme chodili s otcem, když jsem stavěli dům. Mám to spojené s vůní kolejnic. Potom také klasické věci jako obaly od žvýkaček, slámky, odrazky, svíčky, nálepky, kindervajíčka. Seznámila jsem se i s největším sběratelem kindervajíček, který žije v Martine. Bylo to zajímavé setkání, pár jsem mu jich i věnovala. Sbírala jsem i retrofény a mončičáky. Teď sbírám bylinky a houby. Fascinují mě i svetry a overaly. Snažím se spíš věci rozdávat anebo recyklovat a sbírat už jen opravdu drobné věci, protože momentálně bydlím v garsonce. 

 

Máte nějaké sběratelské vzory?

Vždy mě přitahoval v tomto ohledu Július Koller, který svými sbírkami už ohrožoval i statiku. Otis Laubert má ve sbírce systém, to já nemám, ale dalo by se říct, že jde o organizovaný chaos, neboť většinou přesně vím, kde co mám. Od Otisa Lauberta jsem si koupila dvě malé červené dětské přenosné televize. Juraj Gábor sbíral různé kameny a měl je na různých místech v bytě, aby tak rozložil jejich hmotnost. Každý má svá specifika. To jsou ale všechno hmotné věci. Teď jsem spíše přešla ke sbírání věcí nehmotných. Sbírám informace, hodně fotím, mám stále zahlcený mobil i počítač, moje plocha vypadá jako obloha plná hvězd bez světelného smogu. Aktuální počet fotografií v mém mobilu je 41 385 a 1 954 videí. 

 

Zuzana Janečková sbírá také kameny s očima.

 

Třídíte nějak své sbírky?

Můj hlavní problém je, že nedokáži věci vyhodit ani vymazat a ani na to nemám čas, jakoby všechno mělo svoji hodnotu a nedělá mi dobře dělat v tom nějakou hierarchii. Systém, že toto nepotřebuji anebo že je to nefunkční u mě vůbec jako důvod nefunguje. Jsem schopná uchovávat i roztrhané a zničené věci, nevnímám to jako jejich hendikep a v podstatě se vzpírám je nějak rozdělovat podle klasických norem a i systematicky třídit. Žijí v nějakých shlucích a tvoří spolu jeden celek. Najdete u mě lišejník z Tater, kámen z Finska, plastového tučňáka z Kinderka a za ním kámen s očima, cvoček a Henryho vous (Henry je Zuzanin kocour pozn. red.). Sbírat Henryho vousy je zajímavé. Nemám jich moc ani je nesbírám programově všechny, ale ukládám je na jeden ubrus s čínským kaprem, tak aby mu tvořili vousy. Tyto shluky jsou většinou dost fotogenické a lidi si je často fotí. Někdy se takový shluk nachází i přímo na mě. Sbírky vidím jako velká setkání.

 

Který předmět či předměty z vaší sbírky jsou pro vás nejcennější?

Když je vnímám jako setkání, dělá mi velký problém si z nich vybrat. Všechny jsou pro mě stejně cenné, resp. neumím se rozhodnout, proto mám i tolik věcí a různých sbírek. Možná kdybych si měla teď vybrat jeden objekt, tak je to maličký suvenýr, který mi dala nedávno Diane Victor. Všimla si, že mám kámen s očima z jeskyně, je to takový hodně kýčový suvenýr a ona ho nikde jinde neviděla, jen u mě a u své mámy, která už nežije. Tak mi dala tento shluk malých kamenů s očima. Je z Jihoafrické republiky a žije teď na okně v Liptovském Mikuláši s výhledem na Choč z osmého poschodí. Na stole je podobný kámen s očima z Važecké jeskyně, ten se dívá na kus dřeva a upíra z kinderka. Tato střetnutí mě dokáží překvapit a dojmout. Lidé si zvykli dávat mi bizarnosti. Mám pro ně slabost, sama si připadám v tomto světě jako ony. Otec za mnou někdy přijde s nějakým zrzavým plechem, kusem dřeva anebo něčím podobným, jestli by se mi to nehodilo anebo nelíbilo a většinou se trefí. 

 

Zásobuje vás podobnými věcmi často?

Naposledy našel vyhozený umělý vánoční stromeček a nechal mi ho. Dva roky ležel zabalený na dvoře a potom mi přišel říct, že ho teda půjde vyhodit, když ho nechci. Něco se ve mně zlomilo a řekla jsem, že si ho už vezmu, ať ho nevyhazuje. Chyběl mu podstavec. Přemýšleli jsme z čeho ho udělat. Ve hře byly vyhozené lamely z postele, nepotřebné latě a nakonec to vyhrál kus borovice i s kůrou z dřeva určeného na topení. Otec je fyzik a chemik, umí si hodně věcí sám udělat. Vždycky jsem obdivovala, jak z vyhozených věcí něco vykouzlil a dělá to do teď. DIY estetika mi byla vždycky sympatická. Fascinoval mě i kámen slepenec, aktuálně jsou to hybridní materiály, ve kterých dochází ke spojení přírodního s umělým jako například při plastiglomerátech.

 

Sbírká fousů kocoura Henryho tvoří jeden celeke s obrazem čínského kapra.

 

Sběratelství se věnujete i ve své umělecké činnosti. Můžete přiblížit nějaký váš projekt věnující se tomuto tématu?    

Nejvíc se to projevilo v díle Bez názvu, kde jsem sbírala názvy děl. Zní to poměrně divně, ale byl to zajímavý výzkum. Myslím, že během jakéhokoliv výzkumu se stane každý i sběratelem, ať už vzorků, informací nebo něčeho jiného. Speciální pozornost jsem tehdy věnovala dílům s názvem Bez názvu. Potom jsem nějakou dobu sbírala všechno týkající se tučňáků, i jsem se tak tehdy cítila. Žila jsem v Bratislavě a měla jsem pocit, že se musím zařadit do nějakého houfu, abych to tam přežila. Vůbec nevím, jak jsem k tomu tehdy přišla, ale vydrželo mi to velmi dlouho a lidé na mě tak i potom volali. Zůstal mi z toho i podivný e-mail, který nepůsobí velmi profesionálně, když ho někomu diktuji, ale už ho měnit asi nebudu. Poslední dobou uvažuji nad sbíráním hesel. Pociťuji fobii z narůstajícího množství potřebných hesel, a jejich neustálého potvrzování. Jako by život závisel na schopnosti zapamatovat si všechna hesla anebo si je umět systematicky někam ukládat. Někdy se neumím dostat ani k účtu ani do počítače ani si odemknout mobil. Stále ztrácím klíče a karty. Tedy něco sbírám a něco ztrácím. Sbírání ztracených věcí, a i jejich odnášení na ztráty a nálezy, je samostatná kapitola. Naposledy jsem našla na svahu termosku s teplým čajem a ztratila čepici a rukavice, které se vzápětí našly. Největší rarita byla, když jsme s přítelem našli jen jednu rukavici někde v Banské Bystrici a druhou našel někdo jiný na jiném místě a potom se nějakým zázrakem tyto dvě rukavice zase střetly.

 

Jak ovlivnil vaši sbírku přesun z Brna do hor na střední Slovensko? 

Při stěhování jsem se s některými věcmi musela rozloučit, ale velká většina se mnou odcestovala do Važce a Liptovského Mikuláše. Nedokázala jsem tehdy nechat kamarády, aby mi věci roztřídili, i když se nabízeli. Pomohli mi sbalit opravdu všechno a byly to tři plné tranzity. Dost věcí mám ještě doma v Martine a průběžně se snažím o selekci a tříděný odpad. Jako bych každé věci hledala její místo. V první diplomové práci jsem tak odnesla několik kilo svých děl do tříděného odpadu. Celá diplomová práce se zabývala tématem odpadu a člověkem jako virem, který ho roznáší. Bylo to v roce 2004 a byla jsem tehdy velkou sběratelkou odpadových materiálů, obzvlášť plastového původu. Ze sáčků a igelitek jsem tehdy vytvořila obrovskou plachtu, kterou jsem zakryla atrium o velikosti asi 15 x 30 metrů. Lepila jsem je ručně páskou. Vzal si ji potom jeden pán na zakrytí sena. Byla jsem ráda, že našla svoje uplatnění. Možná to celé pramení ze shlédnutí kultovního filmu mé generace Nekonečný příběh, kde svět i fantazii zachvátila nicota, zcela jistě mám pocit, že něco zachraňuji.

 

Jako kurátorka se věnujete výzkumu díla malíře Jana Hály, kterému jste připravila výstavu v Galerii Kolomana Sokola. Objevila jste při její přípravě něco zajímavého?

Na výstavě Jan Hála jinak se nám podařilo vystavit díla ze sbírek současného majitele Slovenských papíren – SCP Mondi. Jde o výstavu, kde je možné vidět kromě jedinečného cyklu třinácti obrazů papíren z Ružomberoku, i akt jeho manželky Riny Hálové namalovaný na Vánoce v roce 1923. Byly to jejich první Vánoce ve Važci a jde o velmi pěknou romantickou a erotickou malbu. Dílo se jmenuje Večer, takže explicitně není uvedené, že jde o paní Rinu Hálovou. Dozvěděla jsem se to až z korespondence paní Hálové s bývalým ředitelem Liptovské galerie Petra Michala Bohúňa Ondrejem Ivanem, kterou jsem našla v archivu galerie. Uvádí se tam, že by měla existovat ještě dvě taková díla. 

 

Ví se, kde mohou být?

Navštívila jsem jeho dceru Jelenu v Praze a syna Jana s manželkou Dagmar, kteří žijí v Blatné v Jižních Čechách. Psali mi, že se pokusí pátrat po těchto dvou dílech, zatím jsme ale nezjistili, kde by mohla být. Mají i krásné filmové dobové materiály zachycující Jana Hálu a jeho dům ve Važci. V době otevření výstavy zároveň nebyl nalezený celý cyklus maleb papíren. Minulý týden jsem se dozvěděla, že se našla další malba i díky fotografii z archivu naší galerie. Byla očištěna, zaadjustovaná, nafocená a doplněna do výstavy. Mělo by jich být ne třináct ale patnáct dle posledních informací, které jsem získala během návštěvy u rodiny Jana Hály, tedy ještě dvě chybí. Jsem opravdu zvědavá, jak bude tento příběh pokračovat. Už teď je to na samostatnou knihu.

 

Kterými dalšími autory se ve výzkumu zabýváte? 

Začátkem roku jsem začala zkoumat tvorbu vzpomínaného Ondreje Ivana, který byl restaurátor, ale zároveň se věnoval volné tvorbě zaměřené primárně na zobrazování Tatranské krajiny a portrétování. Často zobrazoval i psychedelická zátiší se slaninou a motýli. Jeho portréty jsou rovněž velmi osobité a vytvořil jich velké množství. Je to strhující sbírka. Jsem na začátku tohoto zkoumání a vidím, že bude co nacházet. Jeho dílo začlením i do připravované části stálé expozice galerie s pracovním názvem Dark Liptov. Na té budu pracovat nejbližší dva roky a bude to takový liptovsko-lynchovský černý vigvam. V mysli mám už i předběžný výběr děl, ale zůstávám otevřená dalším objevům od autorů působících v této lokalitě anebo takových, kteří ji zobrazují. 

 

Máte i projekty mimo galerii?

Jsem v týmu, který připravuje velkou expozici díla artbrut umělce Martina Sabaku na Biofarmě ve Východné, a spolupracuji také s kulturním centrem Diera do sveta. V Liptovském Mikuláši chystám několik výstav a přednášek, v Nové Synagoze v Žilině připravuji výstavu Martinovi Špircovi a příští rok přemýšlíme nad výstavou s Robom Švarcom, se kterým teď spolupracujeme pro Dieru do sveta na sérii dynamického formátu diskusí o umění Art like a Chance.

 

Čemu se věnujete jako umělkyně?

Jako umělkyně sbírám materiály k projektu Štandy. Je zaměřený na nošení nákladu na vysokohorské chaty v širším kontextu. Štandy jsou místa, kde se odpočívá. V Tatrách a na Fatře se udržuje tradice nosičů, která nemá jen environmentální důvody. Většina nosičů by řekla, že jde o životní styl, nastavení mysli a zároveň i vzájemnou úctu. Nad tímto projektem přemýšlím už několik roků a výsledkem bude několik individuálních a jedna skupinová performance, které proběhnou tento rok. Vyrábím si vlastní krosnu, bude to náročné, tak jako v podstatě vždycky. Myslím, že jsem neměla ani jeden projekt, který by nebyl fyzicky náročný, je to důležitá součást toho, jak tvořím. Potřebuji se octnout na hraně svých sil, i když vím, že to není nejzdravější. Věkem se to trochu zlepšuje, jelikož nemám už tolik sil. Ale stále si nakládám víc, ať už věci do batohu, práce nebo obecně toho, co všechno bych ráda stihla.