ART+, vše o trhu s uměním
Prosinec 2020 994 

Spínadla Běly Kolářové

Galerie Kodl 30. 5. 2021

Nejzajímavější položkou poválečného umění v aukci Galerie Kodl je diptych Běly Kolářové Velké spínadlo (Klidné), který bude startovat na částce 1,6 milionu korun (bez provize). Související Velké spínadlo (Rozházené) bylo v roce 2007 vystaveno na 12. Documentě, která odstartovala umělkynin mezinárodní úspěch.

Běla Kolářová: Velké spínalo (klidné), 1971
Běla Kolářová: Velké spínalo (Klidné) I, 1971, asambláž z šatních spínadel na 
kartonu, á 73 x 70 cm, průměr 65 cm, vyvolávací cena diptychu: 1 600 000 Kč 
(+ 20% provize), Galerie Kodl 30. 5. 2021

 

 

Šatní spínadla byla vedle vlásenek a kancelářských svorek jedním z oblíbených materiálů Běly Kolářové, k němuž se opakovaně vracela. Již mezi jejími prvními asamblážemi z první poloviny 60. let najdeme diptych Vzorník patentů, na přelomu 60. a 70. let z patentek různých velikostí vytvářela geometrické obrazce či obrazy samotných patentek a znovu se k spínadlům vrátila na začátku 80. letech v osmidílném cyklu Životopis jedné patentky i dalších realizacích, tedy v době kdy byla sama v Praze zatímco Jiří Kolář žil v Paříži. Díla využívající patentek se objevují i na obálkách dvou umělkyniných monografií, katalogu výstavy Experiment, řád, důvěrnost: ženské rastry Běly Kolářové, která se konala v roce 2006 v Muzeu umění Olomouc, a katalogu výstavy v Museu Kampa z roku 2008.

Patentky jsou na jedné straně interpretovány jako typicky "ženský" materiál – šatní spínadla coby standardní součást výbavy na šití, tedy něco, co muži-umělci neznali či minimálně nepoužívali. Na druhé straně, zejména v případě diptychů, ve kterých jsou patentky roztříděny na hlavice a patice, je lze chápat i jako odkaz na ženský a mužský element, potažmo vztah mezi pohlavími. V domácím kontextu pak není od věci zmínit i skutečnost, že šatní spínadla byla vynálezem Jindřicha Waldese a že firemní logo jeho firmy Koh-i-noor, dívku s patentkou přes oko, navrhoval František Kupka.

Rok 1971, kdy vznikl nabízený diptych Velké spínadlo (Klidné), byl pro Bělu Kolářovou přelomový. Nejen, že šlo o dobu, kdy naplno nastupuje normalizace, ale umělkyně se po třech letech znovu provdala za Jiřího Koláře. Kolářovi se rozvedli na jaře 1968 na žádost paní Běly. V listopadu 1970 tehdy šestapadesátiletý Jiří Kolář prodělal mozkovou mrtvici, po které částečně ochrnul. Běla Kolářová se k němu vrátila, aby mu pomohla naučit se znovu chodit, mluvit a psát, a na vlastní tvorbu v letech 1972–75 zcela rezignovala. Jiří Kolář se na konci tohoto období, na podzim 1975, dočkal první samostatné výstavy v Guggenheimově muzeu v New Yorku (více zde).
 

Běla Kolářová: Velké spínalo (klidné), 1971
Běla Kolářová: Velké spínalo (Klidné) II, 1971, asambláž z šatních spínadel na 
kartonu, á 73 x 70 cm, průměr 65 cm, vyvolávací cena diptychu: 1 600 000 Kč 
(+ 20% provize), Galerie Kodl 30. 5. 2021

 

 

"Když spolu žijí dva umělci, tak si do toho vůbec nemají mluvit. Každý respektuje to, co dělá ten druhý," popisovala Běla Kolářová na jaře 2007 společné soužití a hned dodávala: "Ale já musela přeci jen vařit, i když jsem třeba byla nemocná, tak jsem tu domácnost měla na starosti. Nemohla jsem počítat s tím, že by Kolář něco udělal." A co říkala tomu, když je řazena k feminismus? "To mi nevadí, naopak. Feminismus do současného života patří." Je téměř symbolické, že ve stejné roce, kdy vznikla asambláž Velké spínadlo (Klidné), vyšel v časopisu ARTnews stěžejní esej Lindy Nochlin Why Have There Been No Great Women Artists?

V mezinárodním kontextu je dnes Běla Kolářová oceňována víc než Jiří Kolář. Její současný mezinárodní úspěch odstartovala účast na Documentě 12 v roce 2007, tedy tři roky před její smrtí (více zde). "Setkala jsem se s umělci, viděla jsem ateliéry a výstavy, ale musela jsem se mnohdy spolehnout na fotografie, protože řada věcí prostě nebyla dostupná. Texty o nich nebyly publikovány či přeloženy. (…) Musela jsem zkrátka lidem věřit, například Marii Klimešové, která byla ve svém boji za Bělu Kolářovou téměř osamělá. (…) O Kovandovi jsem už také slyšela, ale Kolářovou a Bartuszovou jsem vůbec neznala," vzpomínala s odstupem několika let na svou návštěvu Prahy na jaře 2006 kurátorka Documenty 12 Ruth Noack.

"Impuls pro to, aby se kurátoři dvanácté Documenty, Ruth Noack a Roger Buergel, zajímali o Bělu Kolářovou, vzešel od kurátora Vítka Havránka, který je poslal za mnou. Já jsem jim ale v té době v Praze nemohla už nic ukázat, protože všechna díla byla v Olomouci, kde se fotografovala a paspartovala k Bělině retrospektivě. Řekla jsem jim, že výstava bude na podzim, a aby přijeli do Olomouce, že to z Vídně nemají daleko. A oni skutečně přijeli a díla na místě vybrali," popisuje tutéž situaci z druhé strany Marie Klimešová.
 

Běla Kolářová: Velké spínalo (Rozházené), 1971
Běla Kolářová: Velké spínalo (klidné) a Velké spínalo (rozházené), 1971, reprodukce v katalogu Experiment, řád, důvěrnost: ženské rastry Běly Kolářové

 

 

Příznačné je, že Ruth Noack Kolářovou jmenuje v jedné větě s o třináct let mladší sochařkou Marií Bartuszovou (rodačkou z Prahy, která se po absolvování AVU odstěhovala do Košic), která je dnes podobně jako Kolářová v případě českého umění mezinárodně nejznámější slovenskou poválečnou umělkyní. Letos by Bartuszová mimo jiné měla mít samostatnou výstavu v londýnské Tate Modern.

V německém Kasselu byly vystaveny, jak Kolářové experimentální fotografie z 50. let, tak asambláže z 60. a 70. let. "Na začátku bylo několik příjemných, dokonce vzrušujících objevů. Papírová koláž Román (1976) od Lili Dujourie (…). Nebo Cyklus Nádobí (1966) od Běly Kolářové," začíná například recenze Documenty v prestižním britském časopisu Frieze. Marek Pokorný v časopisu Umělec napsal: "(…) zejména Běle Kolářové se dostalo mimořádných sousedek (Mary Kellyová a Zoe Leonardová například) a (…) způsob prezentace jejich prací byl tak působivý, jak jen může být."

Jedním z vystavených děl byl i diptych Velké spínadlo (Rozházené) z roku 1971, který je protějškem či doplňkem již zmiňovaného diptychu Velké spínadlo (Klidné) z téhož roku. Pospolu byly oba tyto diptychy naposled vystaveny na dvou Kolářové retrospektivách, které se uskutečnily v roce 2006 v Národní galerii a v Muzeu umění Olomouc, kurátorem první byl Jiří Valoch, druhé Marie Klimešová.
 

Velké spínadlo (Rozházené na výstavě Documenta v roce 2007
Velké spínadlo (Rozházené na výstavě Documenta v roce 2007

 

 

Zatímco Velké spínadlo (Klidné) bylo v době Documenty již v soukromé sbírce v Praze, Velké spínadlo (Rozházené) po výstavě zakoupila vídeňská sbírka Kontakt, za kterou stojí Erste Bank a která v té době byla personálně úzce propojená s iniciativou tranzit, jejímž členem byl i zmiňovaný Vít Havránek. Sbírka Kontakt je patrně nejkvalitnější mezinárodní kolekcí neoficiálního umění 60. až 80. let ze zemích někdejšího východního bloku a bývalé Jugoslávie. Několik desek Cyklu Nádobí zakoupila Tate Modern, další jsou v Muzeu umění Olomouc. "Vzhledem k tomu, že to dílo není nijak velké, bylo potřeba uchránit ho pro důležité sbírky. Už za jejího života jsem deklarovala, že by neměla prodávat do soukromých sbírek, které vždy chtějí nějaké úlevy, protože na rozdíl od velmi produktivního Koláře se u Běly jedná o nepočetné unikáty," vysvětluje Marie Klimešová.

Pozůstalosti Běly i Jiřího Koláře dnes primárně zastupuje vídeňská galerie Krobath, která též z českých autorů reprezentuje Jiřího Kovandu nebo Dominika Langa. Již na jaře 2011 galerie uspořádala jejich dvojvýstavu, kterou kurátorovala Marie Klimešová. V následujícím roce ji reprízovala na veletrhu Art Basel v Basileji v rámci sekce moderních klasiků. Ještě před oficiální vernisáží veletrhu si newyorské Muzeum moderního umění v New Yorku rezervovalo umělkyninu rozměrnou asambláž Pětkrát čtyři z roku 1967, nabízenou tehdy za 65 tisíc eur (více zde). Veřejnosti MoMA toto dílo představila o tři roky později na výstavě Transmissions: Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 a znovu v roce 2017 v rámci výstavy Making Space: Women Artists and Postwar Abstraction. "Jsou mezi nimi tak významné osobnosti jako Etel Adnan, Ruth Asawa, Lina Bo Bardi, Bela Kolarova, Anne Ryan nebo Lenore Tawney," referovaly o výstavě The New York Times.

Zatím největší samostatná zahraniční výstava Běly Kolářové se uskutečnila začátkem roku 2013 v londýnské výstavní síni Raven Row. Spolukurátorka výstavy Alice Motard své první setkání s dílem Běly Kolářové popisuje následovně: "Jako mnoho návštěvníků výstav jsem její tvorbu poprvé viděla na Documenta 12 v roce 2007 (…) Nejzajímavější, jak z hlediska formy, tak konceptu, pro mě byly práce z Cyklu Nádobí (…) Přišlo mi to zároveň osvěžující – patrně kvůli hravému kaleidoskopickému efektu – a hluboké. Jako kdyby obsah šicí soupravy – řekněme ženský úděl – byl podroben vědeckému zkoumání. I když to odkazovalo k evropskému neokonstruktivismu a op artu, nepodobalo se to ničemu, co jsem znala."

 

VÝSLEDKY AUKCE

Velké spínalo (Klidné) I a II, 1971                     2 880 000 Kč 

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...