Nejsem fotograf

K výstavě Jana Svobody v Moravské galerii

Po více jak dvaceti letech, v jejichž průběhu jsme se mohli se Svobodovou prací sem tam potkávat v rámci různých tematických výstav, přichází – chce se říci konečně – jeho rozsáhlá samostatná prezentace. Najdete ji v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně, a to až do 21. února příštího roku. To, že je Jan Svoboda (1934–1990) po tak dlouhé době připomínán v Brně a nikoli v Praze, s níž byl jeho život spojen od doby středoškolských studií, má svou historickou logiku. 

Poté, co se na konci šedesátých let prezentoval výstavou v Galerii na Karlově náměstí v Praze, kde pod kurátorským vedením Anny Fárové ukázal výsledky desetileté tvorby, ocitl se na začátku sedmdesátých let v hledáčku Antonína Dufka. Ten ho jako kurátor sbírky fotografie Moravské galerie v Brně zapojoval do podniků, jež postupně ukázaly, jaký má pro domácí fotografii význam. Byly to především dvě rozsáhlé přehledové výstavy, konané v Brně, které udělaly ze Svobody Svobodu tak, jak ho známe dnes. První se konala v roce 1975 v Domě pánů z Kunštátu v Brně a druhá na přelomu let 1994/95 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně s reprízou v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Poněkud paradoxně znějící titul probíhající výstavy jsme si vypůjčili od samotného autora. Výroky o tom, že není fotografem, uváděl do rozpaků už své současníky, zvláště když ještě přitvrdil konstatováním, že fotografii nenávidí. Silná slova namířená proti mateřskému médiu ztratí část svého negativního náboje, uvědomíme-li si, že odrážejí složitou situaci fotografie ve fázi, kdy se jako mladý obor snažila vytvořit funkční model cestou fúze s modelem výtvarného umění. To se neobešlo bez potíží, protože šlo v podstatě o pokus fúzovat dva geneticky odlišné systémy, navíc vnímané v historické perspektivě jako opozice. Příslib sociální legitimity, jež toto propojení skýtalo, byl však pro fotografii natolik silným motivem, že době, o níž je tu řeč, dávalo smysl. Pro Svobodu osobně to však znamenalo sloužit dvěma pánům současně. Byl vystudovaným výtvarníkem a jeho mentální univerzum i obec přátel patřily výtvarnému umění. Jako fotograf byl však neustále konfrontován s imperativem nezpronevěřit se specifikům svého média.

Dnes vnímáme Jana Svobodu jako klíčovou osobnost historie domácí fotografie, a to velkou měrou právě proto, že se mu podařilo vyjít s oběma stranami. Jinými slovy, pokud byl pro svou dobu mužem revolučních činů, dnes není od věci podívat se na něj jako na osobnost, pozoruhodnou svou schopností hledat konsenzus. Jeho fotografie, adjustované na pevných podložkách se zadní kovovou výztuží, odkazují rozměry, ikonografií a způsobem budování obrazového prostoru k modernistickému obrazu. Na druhé straně však stojí Svobodova práce s jemnými valéry šedi a světelnou kompozicí, jež je čítankovou ukázkou tak tradiční hodnoty fotografie, jakou je fotogenie.

Pro nastupující generaci teoretiků a kurátorů byl Svoboda díky schopnosti obratně skloubit vymoženosti dvou do protikladu stavěných světů hmatatelným důkazem, že fotografie má nárok na místo mezi uměleckými obory. Jsou-li tedy autorovy proklamace namířené proti fotografii v něčem nepochopitelné, tak jedině v tom ohledu, proč byl právě on, člověk, který se stal už za svého života nestorem oboru, nespokojen s nastavením jeho základních parametrů. Ti, kteří Jana Svobodu znali osobně, by to zřejmě vysvětlili tím, že nespokojenost a opozičnictví patřily neodmyslitelně k jeho komplikované maximalistické povaze.

Co se koncepce výstavy týče, měla dvě hlavní ambice. Zbavit Jana Svobodu mytického nádechu a poněkud rozvolnit pouto mezi ním a Josefem Sudkem. Oba cíle vyplynuly zcela přirozeně během zpracovávání autorovy pozůstalosti, kterou má vystavující instituce v držení. Podívat se na Jana Svobodu skrze materiály, jež se v ní sešly, znamenalo vidět ho nejen jako umělce, ale i jako člověka, v jehož životě musely občas vznešené ideály ustoupit pragmatismu nebo banalitě.

I proto je koncepce expozice svým pojetím věcná. A co je asi nejpodstatnější, všímá si věcí a událostí okolo Jana Svobody jinak, než to dělala tradiční historie fotografie. Přibližuje například Svobodův postup výstavním provozem, místa kde žil a tvořil, jeho užitou tvorbu nebo se věnuje analýze tvůrčích metod, jež jsou pro něj typické. Výstavu doplnila samostatná expozice patnácti, o téměř generaci mladších fotografů z Čech, Moravy a z Polska naznačující, že už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let existovaly reálné předpoklady k tomu, interpretovat Jana Svobodu v rámci širšího kontextu, než je fotografická tvorba Josefa Sudka nebo malba Josefa Šímy, Paula Cézanna a Giorgia Morandiho.

 


Související články

Důvěra v internetové aukce roste

Důvěra v internetové aukce roste

Online aukce v roce 2023

Dvacetkrát se sběratelé loni dostali přes milion korun na online aukcích, které dlouhodobě sleduje server Artplus. Celkem na nich utratili 157 milionů korun. Nejprodávanějším umělcem se podle obratu stal Václav Radimský. U sběratelů zabodovala i Jitk...

7. března 2024
Investiční fondy loni utratily za umělecká díla desítky milionů

Investiční fondy loni utratily za umělecká díla desítky milionů

Umění jako investiční aktivum

Ceny kvalitního umění pokračovaly i loni v růstu. V posledních deseti letech dokázaly porazit i inflaci. Investiční fondy, které zhodnocují peníze investorů nákupem a prodejem umění, díky loňským prodejům dosáhly u některých děl zhodnocení v desítkác...

29. února 2024
Dvacet let s Kupkou: z 5 až přes 200 milionů

Dvacet let s Kupkou: z 5 až přes 200 milionů

Top 10 Františka Kupky

V loňském roce uplynulo dvacet let od chvíle, kdy byly na českých aukcích poprvé draženy obrazy Františka Kupky. Nebyl to ale tehdy zrovna zářný úspěch. Obraz Ocel pije se s cenou 5,2 milionu korun sice stal nejdražším dílem roku 2003, původní očekáv...

23. ledna 2024
Zobrazit všechny

Další články

Svoboda Jan

Konvolut fotografií Jana Svobody

Konvolut fotografií Jana Svobody

21. října 2021

Zimní dvojčíslo Art+Antiques

Zimní dvojčíslo Art+Antiques

16. prosince 2015

Bolf, Kintera i Pasta Oner

Bolf, Kintera i Pasta Oner

2. října 2014

Další články autora

Miroslav Tichý: Ženy a ženy

Miroslav Tichý: Ženy a ženy

27. července 2015


<