ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Na co myslí... Mária Gálová

Fejeton z cyklu "Viděno zevnitř"

V našem volném cyklu fejetonů dáváme společně s pomalu končícím létem prostor další z královen domácího obchodu s uměním: Tentokrát se nám se svými myšlenkami svěřila ředitelka pražského Dorothea Mária Gálová.

Foto: Martin Kubica / foceno pro Glanc

 

Na co myslím...

Zastavit se uprostřed právě panujících veder a pokusit se zformulovat, na co v tomto období myslím, není zrovna jednoduchý úkol. Chtělo by se mi napsat, že poslední dny myslím hlavně na to, jak plavu v moři a vychutnávám si ten krásný pocit radosti z volnosti a pohybu. Pak ho prokládám líným poleháváním na sluníčku a poté už jen příjemnými úvahami o tom, co dobrého zakousnout k večeři. Skutečnost je však méně poetická, většinu těchto letních dnů trávím ve své pracovně.

Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, příjem předmětů do naší zářijové aukce je uzavřen a rozbíhá se standardní kolotoč příprav. Focení, popisky, překlady, grafické práce na katalogu, tisk, inzerce, instalace výstavy. Práce, které se pravidelně opakují čtyřikrát v roce, vždy před jednotlivou aukcí. Každá aukce je ovšem jiná, liší se významem i počtem položek, různorodostí nabídky, finančními aspekty i okruhem potenciálních zájemců. Občas pak nastávají momenty, které nás příjemně vytrhnou ze zavedených kolejí a přivanou s sebou svěží vítr do plachet.

A právě taková bude naše zářijová aukce. Skutečnost, že se nám do ní povedlo získat celou kolekci dvanácti obrazů Františka Muziky, je výjimečná. Zcela výjimečný je však také její příběh, který se začal psát před více než 40 lety. Oč více se o autorovi, kolekci samotné i majitelích dozvídáme, o to větší cítíme odpovědnost za to, jaké bude další pokračování tehdy započatého příběhu.

A tím se vlastně stalo, že je moje letošní léto protkané Muzikou. Mnoho mých myšlenek směřuje právě k němu. Nejdříve ho pro sebe odkrývám jako tvůrce. Jeho obrazy plné barevného magického mnohovrstevnatého světa mne znovu a znovu překvapují dalšími objevenými detaily. Pomocníkem v jejich zkoumání se mi stává František Šmejkal, který kromě jiného ve své publikaci o Muzikovi z roku 1966 píše: „Na Muzikových obrazech vzniká nový, umělý vesmír, básnický prostor permanentních metamorfóz a permutací, v němž mizí rozdíly mezi skutečným a neskutečným, živým a neživým, mezi florou a faunou, mikrokosmem a makrokosmem. Z tohoto proměnlivého universa se pak rodí podivné objekty a konfigurace, jejichž vnitřní strukturu tvoří jemné pletivo buněk, zoomorfních, vegetabilních a anorganických útvarů a tkání, hybridních bytostí a magických přísvitů barev.“

Nechávám se podmaňovat tímto světem – nesvětem a čím dál tím víc vnímám, jak silně odráží složitý život autora a jeho neuvěřitelně bohatý vnitřní svět. A postupně objevuji Muziku i jako lidskou bytost. Dozvídám se mnoho podrobností z jeho života a z životopisných dat se přede mnou postupně zhmotňuje Člověk. Silně na mne zapůsobilo osobní setkání s praneteří Mistra, paní Marii Stanton. Ta o něm vypráví tak, že přímo cítím intenzitu jejich vzájemného laskavého vztahu, i to, jak doposud pečuje o vzpomínky na něj. Z malířova portrétu, který drží v ruce, se na mně dívá člověk přímý, rozhodný, možná až trochu přísný a pedantský, zároveň však je jeho pohled prodchnutý vlídností a určitou jemností. Z poznámek autorovy manželky, která po jeho smrti doplnila životopis, který sám napsal, se dozvídám: „A přitom jen naši nejbližší přátelé vědí, že byl velkým čtenářem, rozuměl hudbě, miloval přírodu a rád ve volných chvílích pěstoval sporty. Celý život byl výborným plavcem, lyžoval, jezdil na kole, hrál volejbal, dělal kanoistiku a byl rybářem pstruhovým. Všechny sporty mne naučil, až když jsme byli svoji. A protože byl velmi trpělivým a opatrným učitelem, stalo se, že jsem to pak s ním všechno velmi ráda dělala a byli jsme šťastní.“ Těžko popsat mé pocity sestávající ze spleti obdivu, úcty, pokory, ale také jakési hluboké důvěrnosti. Vytvořila jsem si vztah k někomu, koho jsem sice nikdy neměla možnost přímo poznat, kdo se mi však přesto postupně stal velmi blízkým. Jako dobrý přítel.

O Muzikovi se říká, že získat jeho obraz vůbec nebývalo snadné. O tom, zda své dílo zájemci opravdu prodá, se velmi citlivě rozhodoval. Raději vybíral někoho, kdo se o jeho práci zaníceně zajímal, než člověka, který by sice za obraz zaplatil více, ale vztah k němu by měl spíše formální či povrchní. O to více překvapuje skutečnost, že po kolínské výstavě, na které navíc autor díky svému špatnému zdravotnímu stavu chyběl, získala do svého vlastnictví celou velkolepou kolekci jedna sběratelská rodina. Nelze než dedukovat, že na obou stranách muselo dojít k silnému souznění, když Muzika k takovému kroku svolil. To, že vsadil na dobrou kartu, dokládají i fotografie interiéru sběratelů. Je z nich patrné, že se těchto dvanáct autorových kousků nestalo pouze dalšími položkami významné sbírky s věhlasnými jmény, ale přímou součástí jejich životů.

Navázat na tento příběh je pro nás po všech stránkách zavazující. Přeji si proto moc, aby se všichni, co se o umění zajímají, měli šanci s touto mimořádnou kolekci seznámit. Proto jsme se rozhodli uspořádat třítýdenní výstavu pro širokou veřejnost, než bude kolekce nabídnuta v aukci. A samozřejmě bych si také hodně přála, aby v duchu doposud psané historie skončila celá kolekce, nebo alespoň jednotlivá díla, u těch, které by si Mistr sám rád vybral…

O zmíněné kolekci obrazů Františka Muziky více zde.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...