ART+, vše o trhu s uměním
Červen 2017 1370 

Retromuseum je kvalitativní skok

Rozhovor s Marcelem Fišerem

Od jara letošního roku zahájila Galerie výtvarného umění v Chebu provoz ve své nové pobočce, prvním českém Retromuseu, prezentujícím v komplexní podobě design a životní styl 60. až 80. let 20. století. Řediteli chebské galerie, Marcelu Fišerovi, autorovi originálního konceptu, jsme položili několik otázek, které se v této souvislosti nabízejí.

V únoru v Chebu vzniklo Retromuseum jako pobočka chebské galerie. Jak k tomu došlo?

Hned vedle galerie se uvolnil historický dům, taky obrácený do náměstí, kde bylo snad sto let železářství. Proto měl velký skladový trakt, který od 50. let vyplňoval celý dvorek za ním. Tahle část přiléhala přímo ke galerii, dokonce se nabízelo je propojit, a my jsme se nejdříve ucházeli právě o něj, neboť naléhavě potřebujeme depozitáře. Ale město jako vlastník domu chtělo využití pro celý dům, tak jsme přišli s touhle myšlenkou. Nicméně i depozitáře nakonec v části objektu vznikly.

Jak dlouho jste projekt připravovali? S kým jste konzultovali přesnou podobu koncepce?

Celé to proběhlo neuvěřitelně rychle, od první schůzky, kdy jsem tu myšlenku představil na jednání na městě, do slavnostního otevření to netrvalo ani dva roky, přestože to celé znamenalo vymyslet koncepci a stavební projekt, napsat poměrně složitou žádost o grant, vyřídit stavební povolení, provést kompletní rekonstrukci celého domu… Jen samotné expozice se dělaly asi tři měsíce. Já jsem zvyklý pracovat rychle, ale tady to bylo i na mě moc… Byli jsme tlačeni tím, že Karlovarský kraj, náš zřizovatel, podmínil realizaci právě podporou z programu EU ROP, kde zbyly v té poslední etapě nějaké peníze. A to se téměř nedalo stihnout, nám se to ale velmi těsně podařilo. Podobné problémy měla následně kvůli ROPu i stavební firma s rekonstrukcí nebo dodavatel mobiliáře. Pro celou galerii to byly opravdu náročné dva roky.

Koncepci expozic jsme vymýšleli s šéfkurátorkou Danielou Kramerovou, kterou jsem pro tento úkol oslovil, a stálými spolupracovníky galerie architektem Miroslavem Vavřinou a grafikem Petrem Kolářem. Později do toho vstupovali i autoři jednotlivých sekcí, kterých je asi dvacet, klíčovou osobností byl Jiří Hulák z Národního technického muzea, neboť dopravě a průmyslovému designu je věnována asi čtvrtina expozice.

Retromuseum má podtitul „design a životní styl 60. až 80. let“. Co zde vlastně prezentujete?

Máme tu jednak stálou expozici věnovanou designu té doby, kde jsou muzeálním způsobem představeny zásadní, někdy doslova ikonické produkty z oné doby, jako hračky Libuše Niklové, elektrospotřebiče Stanislava Lachmana a mnohé další. Velká část je zapůjčena z různých českých muzeí, zejména Uměleckoprůmyslového a Národního technického, která jsou i oficiálními partnery Retromusea, ale něco jsme už stačili nasbírat i my. Jako podstatné vnímám především to, že jde o první a jedinou komplexní prezentaci designu té doby u nás.

A pak je tu část, která spadá spíše pod tu druhou část podtitulu – životní styl: několik dobových interiérů nebo třeba vitrína s tzv. „domácím uměním“, kde jsou nejlepší kousky z proslulé stejnojmenné sbírky, která u nás bude trvale deponována.

Ta druhá část zároveň reprezentuje ono „retro“ z názvu muzea. Nemáte ale pocit, že už ho je v poslední době trochu moc?

Název „Retromuseum“ jsme zvolili po dlouhém zvažování různých alternativ. Chtěli jsme jím dát jasný signál, co tu lidé najdou. Respektive „také najdou“, protože přes to populární „retro“ můžeme nabídnout i divácky náročnější design, což jsou oblasti, které se překrývají jen zčásti. Marketingově ten název funguje skvěle a našim cílem bylo opravdu muzeum pro širokou veřejnost podobné DDR Museu v Berlíně, kterým jsme se na samém začátku inspirovali. Uvědomuji si, že termín „retro“ nemá přesný kunsthistorický obsah, naopak přišel z pop kultury a obsahuje ten nostalgický přídech. Ostatně jde o českou verzi toho, čemu se ve východním Německu říká „ostalgie“, kde to souvisí i s procesem rychlého sjednocení a následnými pocity deziluze a zpětného hledání jistot v minulém světě.

To může pak vzbuzovat i určité výhrady ve smyslu idealizování minulého režimu. Nebáli jste se, že vám to bude předhazováno?

Nepoužil bych slovo „báli“, v každém případě jsme tenhle problém chtěli mít vyřešený zcela jasně a jednoznačně právě proto, aby nedocházelo k nějakým dezinterpretacím. Retromuseum se primárně nezabývá politikou, ta však zároveň tvoří pozadí, které se propisovalo do všeho, včetně designu. A právě jako pozadí je zde prezentováno: v několika projekcích, které běží na různých místech expozice, nebo třeba v časové ose, která jí prochází a kde je každému roku věnována fotografie připomínající jednu zásadní událost. Zde je komunistický režim představen i ve své totalitární a brutální podobě.

Nicméně ta otázka má svůj smysl. Diskusí na tohle téma totiž ve společnosti přibývá s tím, jak se objevují projekty, které se obdobím normalizace zabývají už jako historickou etapou. V porevolučních letech převažoval názor, že všechno bylo špatně a celá doba byla interpretována jako střet moci a disentu, respektive v našem oboru oficiálního a neoficiálního umění. Tenhle pohled je dnes zejména u badatelů mladší generace zčásti korigován, ale nejde o nějaké radikální přehodnocování. Spíše je ta doba nahlížena komplexněji z pohledu celé společnosti, která těmi velkými tématy nežila.

Navíc design je apolitický, respektive politika se v něm asi odráží jinak než ve volném umění...

Politika vytváří ekonomické a jiné předpoklady designu a zároveň využívá jeho reprezentativní funkci. Samozřejmě že některé z klíčových osobností budovaly oficiální kariéru, jiné si s režimem dokázaly nezadat, ale obecně to byl více či méně úspěšný boj oboru s průmyslovou mašinérií. V automobilovém průmyslu nebo v architektuře tedy úspěšný méně, kdežto Lachman, Niklová nebo sklářští výtvarníci se v rámci lehkého průmyslu dokázali svými originálními návrhy prosadit.

Jak konkrétně probíhal onen sběr předmětů? Oslovovali jste veřejnost, nakupovali v bazarech či aukcích?

O Retromuseu se hodně psalo a my jsme tu sbírkovou akci prezentovali při každé příležitosti. Něco pak nakoupili i jednotliví kurátoři po bazarech, čímž vznikl základ naší sbírky designu.

Dostaly v Retromuseu prostor i další společenské oblasti, nebo je striktně věnováno designu?

Na rozdíl od zmíněného DDR Musea, které opravdu mapuje společnost od sportu až po sex a před několika lety přidalo i politiku, která tam původně chyběla, my se skutečně omezujeme na kulturní sféru. Vedle té vizuální kultury tu ale máme i část věnovanou hudbě, která významně spoluvytvářela životní styl a pocit velké části populace a také dobovou atmosféru snadno připomene. Na druhou stranu právě proto, že jsme muzeum umění, tak jsme se vedle designu zaměřili i na architekturu a umění ve veřejném prostoru, což jsou další oblasti, které se promítaly do celé společnosti, a existuje mezi nimi vzájemná souvislost.

Jaké jsou první návštěvnické ohlasy, jak lidé reagují?

Ohlasy jsou skvělé, lidem se líbí jak moderní, troufám si říci velmi efektní forma expozice, kde se uplatňují současné výstavní postupy, které se ještě příliš v muzeích nevidí, tak zejména ten „retro“ obsah, za kterým přišli.

S myšlenkou realizace Retromusea jste v českém prostředí přišli první. Hrálo se zde i o čas? Neměli jste obavy, že takto atraktivní koncept někdo rychle "okopíruje"?

Ta myšlenka byla skutečně ve vzduchu, o něčem podobném se uvažovalo v rámci akce „Plzeň – evropské hlavní město kultury“ v areálu Světovaru, kde však k té konverzi průmyslového objektu nakonec vůbec nedošlo. Ale nějaké konkurence se nebojím, protože vznik takovéhle instituce a její následný provoz není nic jednoduchého. V Chebu se to podařilo právě díky vazbě na existující instituci, která má díky blízkosti domů i nejen personální, ale doslova i fyzickou podobu. Není to tak, že vznikla nová pobočka, spíše šlo o extenzi, tj. rozšíření galerie, podobně jako když k nějakému historickému muzeu přidají moderní přístavbu, která na něj organicky navazuje.

Konkurence se nebojím už jen z toho důvodu, že základem každého muzea jsou sbírky, což není jednoduchá a krátkodobá záležitost. My jsme tenhle klíčový problém vyřešili partnerstvím s několika institucemi - Národním technickým muzeem, Uměleckoprůmyslovým muzeem, PopMuseem nebo sbírkou Domácí umění. To nám umožnilo získat čas, protože našim cílem v dlouhodobé perspektivě je vlastní sbírkový a odborný program. Retromuseum pro nás znamená především určitý kvalitativní skok: GAVU Cheb se tak zařadila k těm několika málo českým muzeím umění, které vedle starého a moderního umění mají ještě další sbírku. Myslím, že vedle nás už to jsou jen MU Olomouc a MG Brno, v Plzni zase mají architekturu… To vše jsou ale instituce a města nesrovnatelně větší. 

Účinnost fenoménu retro je založena mimo jiné na silných emocích, které v návštěvníku / pamětníku simulace životního prostoru jeho dětství / mládí vyvolávají, i bez ohledu na politický kontext. Lidem se vybavují dávné vzpomínky, souvislosti... prožitky z takto koncipované expozice mohou pak být i velmi osobní. Podléháte tomu také nebo jste k projektu přistoupil s kurátorsky a manažersky chladnou hlavou?

Myslím, že tam opravdu převažovala chladná profesionalita nad emocemi. Ten širší kurátorský tým tvořili z velké části lidé, s kterými jsme se v první půli devadesátých let potkávali na dějinách umění. Dneska jim je mezi 40 a 50 lety, mají za sebou řadu vlastních projektů a lze říci, že jsou na vrcholu své kariéry. A právě tahle generace otevřela řadu témat poválečného umění, kterými se předtím nikdo nezabýval. Pro 70. a 80. léta to platí o to více…

Ale když o tom tak přemýšlím, vlastně celá GAVU je takový generační projekt… Michaela Ottová, Ondřej Chrobák, Tomáš Winter, Anna Pravdová nebo Radek Wohlmuth, to jsou lidé, s nimiž spolupracujeme dlouhodobě a opakovaně. A něco podobného platí i pro tým Retromusea: přes všechny ty stresové situace v průběhu realizace už spolu připravujeme další projekty, protože Retromuseum není jen stálá expozice, ale také větší či menší výstavy.

 

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...