ART+, vše o trhu s uměním
Prosinec 2020 994 

Art+Antiques Papírové sochy Adrieny Šimotové

Arthouse Hejtmánek 17. 6. 2021

Papírové figurativní sochy představují v kontextu tvorby Adrieny Šimotové jen poměrně nepočetný soubor. V mnohá směrech jsou však pro ni nanejvýš charakteristické. Trojicí soch O blízkém a vzdáleném z roku 1994 se svým způsobem začíná téma paměti v umělkynině díle.

Adriena Šimotová ve svém ateliéru, 1994, foto: Hana Hamplová
Adriena Šimotová ve svém ateliéru, 1994, foto: Hana Hamplová

 

 

Na začátku devadesátých let Adrieně Šimotové bylo něco málo přes šedesát let a byla na vrcholu tvůrčích sil. Během prvních pěti let po sametové revoluci stihla dvě desítky samostatných výstav, šest z nich v zahraničí. Důležité byly hlavně dvě: průřezová retrospektiva na Staroměstské radnici Setkání 1960–1990 od konce července do půlky září 1990 a výstava O blízkém a vzdáleném v pražském Mánesu v září a říjnu 1994, která byla v následujícím roce reprízována ještě v Litoměřicích, Jihlavě a Opavě. Kurátorem obou, či dobovou terminologií jejich "komisařem", byl Jaromír Zemina. Zatímco výstava na Staroměstské radnici byla bilanční, v Mánesu šlo o přehlídku nejnovější tvorby s důrazem na práce využívající barevných pigmentů.

Tři desítky kreseb a frotáží, ve kterých umělkyně zaznamenávala otisky lidského těla pastely zářivých barev, na výstavě doplňovala tři papírová sousoší pojmenovaná stejně jako celá výstava O blízkém a vzdálenéma doplněná podtituly Čtení, Hra a Rozhovor. "Tak letos za předjarního pobytu v Plané u Mariánských Lázní (…) vznikla Adrienina asi nejucelenější instalace vůbec. Jejím ideovým jádrem byla papírová plastika, k níž Adrienu inspirovala vzpomínka z dětských let; zpodobuje dvě sedící ženy, z nichž jedna drží knihu a čte, druhá naslouchá," popisuje genezi těchto soch Jaromír Zemina a pokračuje: "Všechno, co Adriena v posledních letech a desetiletích vytváří, otáčí se kolem problému přítomnosti a nepřítomnosti člověka. Uvažování o něm – zvláště po smrti Jiřího Johna – dovedlo Adrienu k principu dotyku a k motivu otisku, který učinila ústředním motivem celé své zralé tvorby. Jak roky přibývají, nazírá na něj stále důsledněji z hlediska spirituality – ve stopách tělesných dotyků vidí čím dále jasněji stopu dotyku duchového."
 

Ateliér Adrieny Šimotové, 1994, foto: Hana Hamplová
Ateliér Adrieny Šimotové, 1994, foto: Hana Hamplová

 

 

Sama umělkyně, v té době čerstvá babička dvou malých vnuček, svůj zájem o frotáž v létě 1994 v časopisu Domov dávala do souvislosti se zkušeností, kdy po několik měsíců nemohla opustit byt: "Před pěti lety jsem měla úraz a byla jsem tři měsíce odkázána téměř jen na tuto místnost. Nemohla jsem nikam chodit, ani do ateliéru, byla jsem doslova zakletá. Toužila jsem po práci a začala jinak vnímat prostor kolem sebe. Otiskávala jsem na papír stůl, židle, skříň, osahávala jsem a znovu objevovala prostor, který znám od dětství. By to najednou zlom, počátek nových možností." K sochám připravovaným pro Mánes ve stejném rozhovoru říká: "Je to úplně poslední série, která také souvisí s atmosférou mého bytu. (…) Není to hned znát, ale jejich kořeny asi jsou tady, v tomto domě… Víte, člověk by musel mít už velký odstup, aby přesně věděl, co jej omezovalo a co mu dávalo křídla."

Sochu Čtení, která byla poprvé vystavena již v únoru a březnu 1994 v Galerii Planá, dotváří projekce promítaná přes obě figury. Šimotová sama proto o tomto díle hovořila jako o instalaci. "Téměř klasicistně vyhlížející sousoší z tenkého hedvábného papíru a přes ně promítané písmo z dopisu mé babičky z konce 19. století – trochu iluze, trochu skutečnost, podivná tělesnost a zároveň distance stylu. Myslím-li na důvody, které mne čas od času k instalaci vedou, domnívám se, že je to touha po překročení jistých tabu, touha po bezprostřední komunikaci, touha po spoluprožívání onoho teď, jako na divadle," napsala v roce 1994 v článku Komunikace v prostoru v časopise Výtvarné umění. V sochách Hra a Rozhovor ale s projekcí už znovu nepracovala. "Pro Mánes vytvořila ještě další dvě dvojice, které nazvala Hra a Rozhovor. Také ony jsou inspirovány skutečnými zážitky, v tomto případě starými fotografiemi příbuzných, obrázky z doby, kdy Šimotová ještě nebyla na světě. Šimotová se zaměřuje na prvek komunikace, na který klade důraz v celé své tvorbě. Prostřednictvím vzpomínek umožňuje setkání ve smyslu tichého, ale živého rozhovoru," referovala o výstavě začátkem října v Českém deníku Tereza Bruthansová. Její text mimo jiné doplňuje fotografie sousoší Hra, muž a žena sedící nad šachovnicí.
 

Adriena Šamotová: Rozhovor, 1994
Adriena Šamotová: Rozhovor, 1994,
objekt ze dvou dílů, papír, drát, umístěno do boxu, 89 x 127 x 59 cm,
vyvolávací cena: 550 000 Kč (+ 24% provize), Arthouse Hejtmánek 17. 6. 2021

 

 

V soupisu Šimotové díla, který je součástí její obsáhlé monografie z roku 2006, jsou sochy O blízkém a vzdáleném uvedeny pod čísly 693 až 695. Sousoší Čtení získala do sbírky Galerie Benedikta Rejta v Lounech, u Hry (zde uvedené pod názvem Hráči šachů) čteme poznámku "poničeno", jen Rozhovor se dostal do soukromé sbírky. A právě toto dílo bude na své červnové aukci nabízet společnost Arthouse Hejtmánek. Ve zmiňované monografii na dvoustraně 160–161 najdeme i pohled do výstavy v Mánesu, na kterém prominentní místo zaujímá právě Rozhovor. Původní instalace sousoší byla odlišná, než je nyní. Pravá postava kompozice byla položena na bok přímo na podlahu. Existuje také celá série fotografií Hany Hamplové z umělkynina ateliéru, na kterých jsou jednotlivé sochy vidět v ještě rozpracovaném stavu. Na většině snímků se objevuje levá, ženská postava Rozhovoru, která je snadno rozpoznatelná díky výraznému lemu na pravém rameni. Tři z těchto snímků jsou publikovány i v katalogu výstavy O blízkém a vzdáleném. Působivá je zejména fotografie, na které na židli vedle sochy sedí sama Šimotová.

Aniž to v době její přípravy tušila, výstava v Mánesu byla pro Adrienu Šimotovou tečkou za jednou etapou a začátkem či předzvěstí věcí příštích. Na papírové sochy, které tenkrát vystavila, již znovu nenavázala a k barevným frotážím lidského těla se vrátila až s odstupem více než deseti let v cyklech Hosté z roku 2005 a Schoulení z let 2008–10. V bezprostředně následujících cyklech z druhé poloviny devadesátých let volila zcela odlišnou formu, víc pracovala s motivem lidské tváře či detaily očí a úst, programově se však soustředila na téma paměti, které výstava O blízkém a vzdáleném otevřela. Motivace k tomuto kroku – hledání nového výtvarného jazyka a zároveň hlubokému ponoru do témat, která dříve byla v jejím díle přítomna jen latentně – byla krutě osobní. Pouhý týden před zahájením výstavy zemřel ve věku čtyřiatřiceti let Šimotové jediný syn, Martin John.
 

Adriena Šamotová: O blízkém a vzdáleném, 1994
Vlevo socha Čtení, vpravo Rozhovor, repro z knihy Hlava k listování, 1997

 

 

Texty katalogu psané ještě před touto tragickou událostí se zpětně jeví takřka prorocké. "Osamoceny v prostoru revokují realitu i sen, jak to platí souhrnně o autorčině obrazotvornosti," píše o prezentovaných sochách Jiří Šetlík a pokračuje: "Čerpá z vrstev paměti, jejíž plásty prolíná aktuálními prožitky a pocity. Ambivalence mezi reálným a ireálným odkazuje k ideji oživlých stínů z jeskyně Platonovy. Fascinována magií předmětného světa obrací se Adriena v pulzujících ozvěnách citu a myšlenky k neuchopitelnému světu duše, k entitě duchovního smyslu dějů. Dílo Adrieny Šimotové je vykoupeným svědectvím jedné lidské cesty našeho času. Netoliko objevností tvůrčích postupů a forem, ale především autentičností obnažené výpovědi o sobě a poznáních světa a života získala malířčina tvorba nepominutelné místo v umění druhé poloviny 20. věku, v souvislostech českých i světových. Stala se ostatně též jejím autoportrétem."

 

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...