ART+, vše o trhu s uměním
Říjen 2017 1400 

Art+Antiques Jaroslav Borovička (1912 - 2009)

Jméno sběratele formátu Jaroslava Borovičky by mělo platit jako známka kvality a osvědčení vynikající provenience. Paradoxně tomu tak ale není. Když byl před pár měsíci dražen jeden z nejvýznamnějších obrazů české moderny, jaký se v posledních deseti letech objevil na trhu, informace o tom, že pochází z Borovičkovy sbírky, byla zcela zamlčena. Proč? Kolem jeho osoby zatím zůstává více otazníků, než kolik se jich daří objasnit.

Jaroslav Borovička / 1948

Jaroslav Borovička / 1948 / foto archiv autorky

 

Borovičkův spletitý životní osud je tak trochu příběhem velké části minulého, místy podivně bolavého století. Letos v srpnu by Jaroslav Borovička (1912–2009) oslavil sté narozeniny. Snad mi tedy pamětníci a pozůstalí prominou, když se při této příležitosti pokusím z drobných zachovaných střípků sestavit neúplný obraz jednoho dramatického života spojeného s láskou k umění.

Jaroslav Borovička. Obchodník a sběratel, milovník umění obdařený mimořádným instinktem a vkusem. Možná jeden z našich vůbec nejschopnějších ve 20. století. Doktor práv a profesor dějin umění. Charismatická, inteligentní, zcela jistě však rozporuplná osobnost fenomenálních schopností na hranici geniality. Schopností diplomatických, obchodních, sbírkotvorných, jazykových, organizačních. Během několika málo válečných a poválečných let dokázal navázat pozoruhodné kontakty a shromáždit rozsáhlou uměleckou kolekci, která svého času tvořila významnou část toho nejkvalitnějšího z fondů krajských institucí i Národní galerie. Za svou činorodost si na konci 50. let vysloužil pět let nepodmíněně ve věznici ve Valdicích. Během 70. a 80. let strávených v emigraci dosáhl v rámci oboru vysokých postů a poct, dnes však o něm není zmínka v jediném fundovaném výtvarném slovníku či encyklopedii. V běžně dostupných materiálech nedohledáte ani datum a místo jeho narození.

JOSEF ČAPEK: DĚVČE V RŮŽOVÝCH ŠATECH / 1916

Josef Čapek: Děvče v růžových šatech / 1916 /
olej na plátně / 70 × 52 cm / cena: 14 160 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 9. 2007

 

Delirium collectoris

Jaroslav Borovička se narodil 18. srpna 1912 v Hlavnicích u Opavy v rodině advokáta Václava Borovičky a jeho ženy Boženy, rozené Schusterové. Matka se později znovu provdala jako Stroffová a syn, v té době již student práv, se s ní přestěhoval do Prahy. V pražském kulturním životě o sobě dal poprvé vědět lehce kontroverzním způsobem: V dubnu 1939, v pohnuté atmosféře po vyhlášení protektorátu, podává ředitel Karáskovy galerie Jiří Karásek trestní oznámení na neznámého pachatele pro krádež téměř tří desítek cenných českých a francouzských bibliofilií ze své sbírky v hodnotě deset tisíc korun a více než dva tisíce franků. Část knih se záhy našla při domovní prohlídce u studenta práv Borovičky, který zde v knihovně v tehdejším Tyršově domě na Újezdě vypomáhal. Už 2. května Jiří Karásek stahuje svou žalobu a případ se uzavírá, zřejmě mu bylo mladého, zaníceného a nadaného studenta líto. V policejním protokolu doslova čteme: „Na svou omluvu udává, že kníhy zcizil proto, že jest jich milovníkem, bibliofilem, což potvrzuje také to, že odcizené kníhy měl skutečně ve své bohaté kníhovně uložené.“

Skoro by se chtělo souhlasit s Jeanem Baudrillardem: V očích sběratele „objekt bezvýhradně nabývá smyslu milovaného objektu.“ Sbírání jako „vášnivá hra vytváří vznešenost určitého regresivního chování s ním spojeného. (…) Sběratel tak není vznešený díky povaze objektů, které sbírá (…), ale právě díky svému fanatismu.“ Z tohoto pohledu sbírání může získat patologický rozměr, charakterizováno slovy jednoho současného sběratele: delirium collectoris. 

Jindřich Š tyrský: Cirkus Simonette / 1923

Jindřich Štyrský: Cirkus Simonette / 1923
olej na plátně / 74,5 × 44 cm / cena: 9 460 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 4. 2006

 

Galerista a znalec

Sběratelskou vášeň a také jisté finanční prostředky zdědil Borovička po otci, který v roce 1939 zemřel. Už v průběhu války začal systematicky budovat svou sbírku. Přítelem a doslova mecenášem byl v počátcích jeho tvorby malíři Karlu Černému, který sběratele už v roce 1941 zvěčnil na portrétu zachovaném dnes ve sbírkách litoměřické galerie. Borovičku oslovovali i další Černého generační druhové: hodně sbíral Skupinu 42 (Lhotáka, Kotíka, Grosse), ale také Josefa Istlera, Václava Hejnu, Otu Janečka. Vlastnil také zásadní díla klasické moderny. Ve sbírce měl dobře zastoupeného Emila Fillu, Václava Špálu, Josefa Čapka, Františka Tichého. Měl Otto Gutfreunda, Alfreda Justitze, současné francouzské umění i africkou plastiku. Stýkal se s řadou ze jmenovaných umělců, podle vlastního tvrzení však také například s Janem Masarykem. V archivu Národní galerie jsou jeho navštívenky zachovány například ve fondu Františka Muziky , kterého poprvé písemně kontaktoval za účelem získání díla už jako student v roce 1937.

Podle údajů v jednom z pozdních rozhovorů strávil Borovička závěr války v Dachau. Jeho sbírka byla Němci zabavena, po válce ji ale dostal téměř kompletně navrácenu. Už v závěru roku 1945 si zřídil živnost: provozoval prodejní galerii na Chodské ulici na Vinohradech, kde také bydlel. O jeho dobrých kontaktech svědčí, že k žádosti o cestovní pas z 13. února 1948 (!) přiložil doporučení ze samotného „Presidia ministerstva informací“. Účelem plánované cesty do Francie měly být „výměny francouzských výtvarných děl moderního umění i retrospektivy a jednání s malíři Fougerondem, Marchandem, Dominiguezem, Šímou a Coubinem“. V kolonce „zaměstnání“ ve formuláři uvedl: „majitel galerie, soudní znalec, studující filozofie“. Doktorát z práv si nyní doplňuje studiem dějin umění. V tomtéž roce 1948 se oženil s úřednicí Dobromilou Černou, s níž měl později dvě děti, dceru Jaroslavu a syna Ivana. 

Karel Černý: Kavárna (Bar) / 1940

Karel Černý: Kavárna (Bar) / 1940
olej na plátně / 71 x 93,5 cm / cena: 1 239 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 4. 2006

  

Vězeň

Ve sbírání, obchodování a čilých kontaktech pokračoval Borovička i v průběhu 50. let, kdy se jeho kolekce významně rozrostla nad „obvyklý rozsah soukromých sbírek“. Jako řadu jiných významných sběratelů v 50. letech jej tehdy postihlo, co bylo nevyhnutelné. Dne 4. června 1959 byl Lidovým soudem odsouzen podle paragrafu 134 tehdejšího trestního zákona pro „ohrožení zásobování“ k pěti letům odnětí svobody, „propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských po dobu výkonu trestu“. Odvolací Krajský soud trest snížil na tři roky, v listopadu 1959 však Nejvyšší soud trest potvrdil v původní výši. V soudním procesu za údajné „spekulování“ měl Borovičku obhajovat jiný sběratel, rovněž právník, František Čeřovský. Dobu výkonu trestu Borovička strávil ve Valdicích, propuštěn byl podmíněně v květnu 1963.

V komisi Národní galerie, která třídila a rozdělovala Borovičkův konfiskát, tehdy byli například Jiří Mašín nebo Jiří Šetlík. Jiří Šetlík dodnes pamatuje, v jak psychicky zbídačeném stavu Borovičku při soudním procesu viděl, a vzpomíná, že hodnotu jeho sbírky se s kolegy záměrně snažili podceňovat, aby odsouzenému pomohli. Těžko říci, jaký byl původní rozsah zabaveného majetku. Každopádně Národní galerie v únoru 1960 převzala 441 položek. V průběhu roku bylo do jejího fondu zapsáno na 135 obrazů, 114 kreseb a grafik, tři desítky orientálních předmětů a soch. Dalších více než 120 děl bylo „demokraticky“ s až komickou proporcionalitou rozděleno do regionálních galerií. Klíč byl jednoduchý: do každé z galerií jeden Filla, jeden Černý, dále Špála, Tichý, Beneš nebo Rada a další, pokaždé většinou desítka děl. U významnějších galerií to bylo více. Svůj „díl“ slovenských autorů dostala i Slovenská národná galéria. Zajímavější práce zahraničních malířů (Vlaminck, Dominiguez, Chirico, Picasso, Korovin) pochopitelně zůstaly v NG. Zbytek sbírky byl „vyřazen pro nekvalitu“ a šel do dražby do tehdy jediné povolené dražební síně O.K.N. Starožitnosti v Mikulandské ulici, dříve státního podniku Antikva. Zde bylo možné díla pořídit za výhodné vyvolávací ceny. 

EMIL FILLA : ZÁTIŠÍ S MANDOLÍNOU A MISKOU OVOCE / 1933

Emil Filla: Zátiší s mandolínou a miskou ovoce / 1933
olej na plátně / 81 × 116 cm / cena: 10 920 000 Kč / Galerie Art Praha 20. 9. 2009

  

Profesor a šéf Kunsthalle

Brzy po propuštění z vězení, v listopadu 1963, byl tehdejší rektor Akademie, profesor Jiří Kotalík, Českým fondem výtvarných umění požádán o Borovičkův kádrový posudek. „Znám Dr. Jaroslava Borovičku někdy od let 1939–40. Pokud vím, bylo jeho chování v průběhu války bezúhonné. (…) Jsem přesvědčen, že nyní je na místě dát Dr. J. Borovičkovi pracovní příležitost v oboru, v němž má nemalé zkušenosti a který má upřímně rád,“ napsal Kotalík. Patrně jen díky jeho velkorysosti a odvaze se mohl Borovička v 60. letech krátce zapojit do tehdejšího výtvarného života. Na jaře 1966 byl například spoluautorem výstavy 14 Grafiker aus Prag v muzeu Folkwang v Essenu. Výstava byla pořádána prostřednictvím tehdejšího Art Centra, „československého střediska výtvarných umění“, jehož úlohou bylo „založit kulturní obchod s výtvarným uměním do zahraničí“. Ne náhodou se v jejím katalogu děkuje zakládajícímu řediteli Art Centra Ivo Digrinovi, Adolfu Hoffmeisterovi jako tehdejšímu předsedovi Svazu, který celý podnik prosadil, a také právě Jiřímu Kotalíkovi. Pro Art Centrum připravoval Borovička i jiné výstavy, například malíře autodidakta Pavla Horáka.

Po osmašedesátém roce emigroval Borovička do západního Německa. Usadil se v Düsseldorfu, kde přednášel dějiny umění na Akademii a působil jako ředitel tamní Kunsthalle. Byl soudním znalcem, významným poradcem velkých korporací a bankovních domů pro umělecké akvizice. Působil jako expert pro UNESCO a údajně také člen prezídia Akademie německých historiků. Přesto o této poměrně dlouhé Borovičkově životní etapě toho víme zdaleka nejméně. Je s ní spojena také velká osobní tragédie: smrt syna Ivana. 

Josef Šíma: Léda s labutí / 1938

Josef Šíma: Léda s labutí / 1938
olej na plátně / 83 × 146 cm / cena: 17 228 000 Kč / Galerie Art Praha 21. 9. 2008

  

Restituent

Po roce 1989 se Borovička vrátil do vlasti. Ze zdejších poměrů však brzy následovalo, tak jako u mnoha jiných emigrantů, rozčarování. Soudně rehabilitován byl v roce 1993. V restitucích dostal větší část své sbírky postupně navrácenu, s jejich výsledkem však nebyl nikdy spokojen. A připomeneme-li zde opět Baudrillarda, totiž jeho tezi, že při sbírání, zejména v takto velkém měřítku, se „do objektů promítá všechno, co se nemohlo promítnout do lidského vztahu“, pak tento sběratelův neukojený neklid lépe chápeme. V Čechách si Borovička podruhé vzal svou ženu Dobromilu, s níž se dříve rozvedl, žili v ústraní v pražském Podolí. Zpočátku, ještě koncem 90. let, se pokoušel pro svou sbírku založit uměleckou nadaci, která by umožnila kolekci trvale vystavit. To se však nepodařilo. Poté, co byl zřejmě o část obrazů podvodným způsobem připraven, začal díla postupně rozprodávat prostřednictvím uměleckého trhu. K českému prostředí pojal nedůvěru a zcela se izoloval, za poslední desetiletí svého života neposkytl do médií jediný rozhovor. Své sehrál jistě také poměrně vysoký věk a zdravotní problémy. Odešel v zapomenutí, bez nekrologů a poct o Vánocích 2009.

František Tichý : Pařížský parlament / 1934

František Tichý : Pařížský parlament / 1934
olej a tempera na plátně / 35 x 81 cm / cena: 1 800 000 Kč / Galerie Art Praha 5. 12. 2010

 

Vanitas vanitatum

Příběh Jaroslava Borovičky má více vrstev a rovin nazírání. Ta, která hovoří o faktickém osudu jedné zajímavé sbírky, co se rozplynula, je pouze tou zcela primární. Ze všeho nejvíc celá historie upomíná na biblické rčení o pomíjivosti pozemských statků a postů. Velmi zneklidňující je na ní také zvláštní rozměr bezmoci, odhalující, jak málo toho víme i o zcela nedávné historii a nakolik ji nejsme schopni přesně rekonstruovat. Schází řada klíčových písemností, dokumentů, cenná korespondence. U podobně režimem perzekuovaných osobností, které posléze prožily desetiletí v emigraci a po návratu do vlasti se nesetkaly s bezproblémovým přijetím, se asi není co divit.
Borovičkův neúplný příběh může být do jisté míry zrcadlem naší dramatické válečné a poválečné historie, v jejímž dynamickém běhu jen málokdo dokázal zůstat opravdu bez poskvrny. Také na Borovičku by možná někteří jeho současníci raději nevzpomínali. Velmi těžko dnes ale odlišit, kde končí fakta a začíná závist a osobní zášť. Divný zvuk má jméno Borovička dodnes také v Národní galerii, kterou místy velmi emotivní a nekompromisní restituční řízení připravilo o část kvalitního fondu, jehož nejlepšími kusy se instituce mnohokráte chlubila v zahraničí. Ve váhavé ozvěně tohoto jména zde ještě vycítíte pachuť nezacelené rány. Připomínat význam Borovičkovy sbírky se však dnes paradoxně obávají i pozůstalí. Možná z obavy z dalších dezinterpretací, narušení po letech vydobytého klidu.

Velkou část svého zajímavého životního příběhu, vzpomínek na řadu malířů, kolegů a přátel i svou jistou zahořklost a zklamání posledních let si Borovička odnesl definitivně s sebou do hrobu. Naše škoda, že jsme si je nechali uniknout, že jsme je nedokázali zaznamenat. Jistá bipolarita jeho mimořádných odborných schopností a rozporuplné pověsti je totiž docela přesné signum vyhrocené raně poválečné doby, kterou možná až generace dnešních třicátníků dokáže vnímat a reflektovat bez předsudků. I v tomto smyslu jsou naše novodobé totalitní dějiny (umění) velkým tématem, které se nám aktuálně badatelsky otevírá.

Sdílet na Facebooku  Vytisknout 

Loading...