Simona Šustková ve svém obchodě na Valentinské ulici v Praze

"Letošní příchod jara se se táhne jako med. Ocelová obloha člověka varuje, že ani nástup ročních období není samozřejmý. Lidé jsou buď nemocní, nebo se hádají. Možná je to nedostatkem slunce, které je už půl roku skoupé. Když přišel jeden slunný víkend, člověk hned myslel na to, že by bylo krásné ležet na louce plné sedmikrásek a hladit otevřenými dlaněmi hebkou zelenou trávu.

Nemůžu zapomenout na Francii, odkud jsem se před čtrnácti dny vrátila, byla tam taky zima. Ale jinak mám odtud dobré zprávy. V obchodě se starožitnostmi v Colmaru v Alsasku jsem viděla plno lidí, kteří si prohlíželi zboží, obdivovali ho a nakupovali. Byl to obyčejný malý obchod na jedné z colmarských ulic, ve kterém nabízeli pěkné secesní sklo, jídelní servisy, lampy a pár panenek. Nic, o čem by se byl někdo ochoten zmínit v novinách, kde si všímají jen položek nad milion. Lidé, kteří tam nakupovali, u sebe určitě milion neměli a nejspíš ho nemají ani doma. I v dalším obchodě, který jsme navštívili, právě někdo platil dva kameninové korbele a starší dáma se chystala koupit miniaturu, takže stála ve frontě. Fronta ve starožitnostech, to už je něco. Náš český obchod navenek plyne klidně a pomalu, fronta stává leda na výkup. To, že v zákulisí ve velkém spěchu zpracováváme množství papírů, abychom měli v pořádku všechny úřední náležitosti, divák nevidí. Obchod je v tomto ohledu pravým opakem aukce, kde hraje často roli adrenalin a časový pres. Proto mám tiché obchody se starožitnostmi ráda. V dnešní stále se zrychlující době si občas nahlas říkám třikrát za sebou – zpomal, zpomal, zpomal. Druhý důvod mé lásky tkví v tom, že nemám ráda věci na jedno použití. Ani vztahy.

Zpět do Francie. Navštívili jsme Muzeé Lalique ve Wingen-sur-Moder, podhorském městečku hodinu od Strasbourgu. V tom Bohem zapomenutém místě vybudovali krásné muzeum děl zdejšího rodáka, mimořádného umělce, a i přes to, že byl pátek a místo je mimo turistické trasy, opět zde byla fronta. Stejný zážitek jsme si odvezli další den z Nancy z muzea Emila Gallé a z muzea skla Baccarat ve stejnojmenném městě. Nemůžu ani popsat, jak mne zájem a obdiv publika nabil. Po zmíněné dlouhé zimě, kterou v Čechách krom aukcí s aukčními rekordy nad finanční možnosti běžných lidí, narušil jen jarní veletrh Antique, a už jsem začala mít obavy o malé obchůdky s drobnými starožitnostmi a o užité umění obecně. V sobotní podvečer jsme ještě zajeli pro alsaský Muškát a Cremo k vinaři Wachovi. Vypadal unaveně a trochu si ztěžoval, že nestačí prodávat, což léta na jaře nezažil. To už jsem si řekla, že se snad konečně začíná něco hýbat mezi obyčejnými lidmi.

Když jsem se vrátila, myslela jsem na to, že vítr z Francie dovane s jarem do Čech. Obchody se konečně začaly hýbat. I v Praze jsem ve starožitnostech zase zažila frontu. Setkala jsem se s několika odborníky, kteří mne oslnili znalostmi i tím jak jsou skromní. A poznamenala jsem si několik nových telefonních čísel na sběratele, kteří něco shánějí. Naše škola, Rudolfinská akademie, má na příští školní rok už zase téměř plno. Což je dobrá zpráva pro obchodníky i pro starožitnosti.

Jakoby se už v Praze vše začínalo probouzet. V trojském zámečku uspořádali dvě pěkné výstavy benátského skla a secesních plastik a v Obecním domě stává fronta na výstavu Ivan Lendl-Mucha. Aukcemi na jaře prošly opravdu pěkné věci, veletrh Antique proběhl dobře. Pražské obchody jsou nejmíň tak zajímavé, jako ten v Colmaru. Začala jsem vše vidět pozitivně. Ale začalo znovu pršet a pršet a přišla povodeň. Museli jsme evakuovat obchod a u televize jsme po večerech mlčky sledovali rozsah katastrofy. Nakonec u nás v Praze všechno dopadlo dobře. A tak se zase snažím myslet na to pozitivní, co je kolem nás. Člověk se nesmí nechat porazit."

Rozhovor se Simonou Šustkovou jsme přinesli v Ročence trhu s uměním za rok 2010 (zde), výsledky podzimního průzkumu mezi starožitníky (zde).