Pohled do výstavy Věci umění, věci doby, Západočeská galerie Plzeň, léto 2011

Jaké jsou vlastně počátky vaší sbírky?

Už můj otec se rád obklopoval krásnými věcmi, sbíral hodiny, nábytek a starožitnosti. Osobně jsme znali malíře Otakara Kubína. Právě on, jeden ze členů Osmy, mě přivedl k touze sbírat klasickou modernu. Prostřednictvím Kubína jsem se seznámil s Jiřím Siblíkem a pak s Františkem Dvořákem. Dvořák mi hned na počátku poradil, že sbírat klasickou modernu už dnes není reálné, ať se raději zaměřím na Skupinu 42. To byla tak polovina 70. let, bylo mi tehdy třicet let. Tehdy se o ní ještě téměř nevědělo. Začal jsem sbírat informace, literaturu a zjistil jsem, že je mi to téma osobně velmi blízké. Oslovovalo mě.

Koho ze skupiny jste měl možnost osobně poznat?
František Dvořák mě seznámil se Lhotákem a s Grossem. Přes Grosse jsem se dostal na Jana Smetanu, paní Zívrovou, pak i na Karla Součka. Nedaleko odtud z Kunštátu byl také Ludvík Kundera, s nímž jsem se hodně přátelil, i když mezi námi byl velký věkový rozdíl. Kundera mě pak kontaktoval na Jindřicha Chalupeckého a Jiřinu Haukovou, dal mi adresy na Kotíka a Koláře, kteří působili v zahraničí. S nimi jsem si zpočátku psal, po revoluci jsme se také navštěvovali.

Kdo byl vašemu srdci nejbližší? S kým jste se naopak nesetkal?
Měl jsem dobré kontakty s rodinou Karla Součka a Ladislava Zívra, i když oba autoři již byli mrtví. Mému srdci byl svou tvorbou nejbližší František Hudeček. Nesetkal jsem se s Blatným, Kainarem a Hančem, pokud se týče literátů, a s Hudečkem a Hákem, pokud se jedná o výtvarníky.

Pohled do výstavy Věci umění, věci doby, Západočeská galerie Plzeň, léto 2011

 

Jak jste tehdy získával své první věci?
Věci jsem získával jednak přímo od autorů, zejména pozdější, ale i ty rané. Sami autoři mi pak případně dávali tipy na své přátele, koho oslovit, kdo by měl zájem něco prodat. Častokrát jsem nepochodil, jindy se naopak setkal se vstřícným přístupem. Když jsem pak pronikl mezi sběratele, už to bylo jiné. Tehdy nebyly žádné aukce, nabídka ve starožitnostech byla velmi omezená. Naopak mezi sběrateli se daly získat úžasné věci. Vzájemně jsme si pak dávali vědět, když se něco zajímavého objevilo.

Postupně jste začal svou sbírku více profilovat…
Ano. Řada věcí, které jsem v prvních letech koupil, už přirozeně není v mém majetku. Zpočátku jsem se zajímal i o věci pozdější, ale postupně jsem začal preferovat nejen práce ze skupinového období, ale i ze 30. let. Zajímalo mě, jak jednotliví autoři ke svým tématům dospěli. Sbírku jsem neustále obměňoval a tříbil. Pod rukama mi prošla spousta věcí, kterých jsem se zase zbavil. Snažil jsem se ji zkvalitňovat, slabší práce vyřazovat a získávat lepší. I když mám většinu autorů zastoupených i díly ze 60. let, která považuji za jejich jistý druhý vrchol.

Od počátku jste se tedy soustředil pouze na autory Skupiny 42…
To v žádném případě. Sbírka měla zpočátku podstatně širší záběr. Na počátku 80. let jsem byl například ve velmi přátelském vztahu s Václavem Boštíkem. V té době jsem měl snad vůbec největší sbírku Boštíků v republice. Postupně jsem ale přišel na to, že sběratelství nemá příliš význam, pokud se nesoustředíte na určitý okruh daný tématem nebo skupinou. Vaše kolekce pak nemůže mít větší výpovědní hodnotu. Měl jsem také svého času třeba i velkou kolekci Zdeňka Sklenáře. Časem jsem dospěl k závěru, že je třeba rozptyl sbírky zúžit.

Měl jste někdy potřebu získat už jednou prodané dílo zpět?
Mám dnes asi tři sta prací na papíře a sedm desítek obrazů. U zásadních věcí, u obrazů, jsem nikdy o svém prodeji zpětně nepochyboval. U několika kreseb se mi stalo, že jsem je po čase zase koupil zpět.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi sbíráním tehdy a dnes?
Za totality bylo sběratelství více pro ty, kteří v něm neviděli přímý finanční zisk. Dnes mezi ně vnikli lidé, kteří obrazům příliš nerozumějí, dají spíše na cizí úsudek a uvažují čistě investičně. Je jim jedno, zda dají za obraz tři sta, nebo šest set tisíc. Takoví ti klasičtí sběratelé, mezi něž se počítám, jim pak už dnes nemohou příliš konkurovat. Naštěstí ale u nás ještě stále nejsou kresba a grafika považovány za plnohodnotné umělecké kategorie, takže je lze pořídit za docela přijatelné ceny.

Dojde v určitém okamžiku k tomu, že pocítíte potřebu sbírku s někým sdílet?
Určitě. Jsou různé typy sběratelů. Někdo je přísně intimní, nerad cokoliv sděluje či ukazuje. To ale není můj případ. Já jsem nikdy neměl problém půjčit obraz na výstavu. Spíše zastávám stanovisko, že umění je pro lidi a že by se mělo prezentovat. Lidé se musejí naučit na ně dívat. Vždycky jsem byl možná až příliš otevřený, moje žena mě naopak spíše brzdila. Na to je ale dvojí názor. Všeobecně známé publikované věci se jen obtížně kradou. Nebo jsou pak obtížně prodejné.

Pohled do výstavy Věci umění, věci doby, Západočeská galerie Plzeň, léto 2011

 

Proměňuje vlastnictví výtvarného díla váš vztah k němu?
Určitě ano. Denním kontaktem k věcem získáte intimnější vztah. Vždy si nejvíce cením právě toho obrazu, který jsem získal jako poslední. Nejsem s ním ještě sžitý a ten vztah je živý, vyvíjí se. Člověk to pak touží zažívat stále znovu. Ale to také závisí na frekvenci získávání věcí…

Myslíte, že je možné, aby se obraz „okoukal“?
U kvalitních kusů se to stát nemůže. U méně kvalitních určitě ano. Ale jak píše František Gross ve své monografii, člověk si pět let na obraz zvyká, snaží se mu porozumět, a teprve další léta jej může vychutnat.

Vytváří tedy sběratelství vztahy mezi lidmi, nebo naopak člověka uzavírá doma mezi jeho obrazy?
Nemyslím si, že by byl člověk jen celý život uzavřený nebo zase enormně společenský. I v životě se toto proměňuje v určitých cyklech a stejně je tomu víceméně i u potřeby sdílet umění.

V jakém okamžiku se stává z pouhého hromadění obrazů sbírka?
Pojem sbírka nevypovídá o kvantitě, ale o kvalitě. Měla by se asi rozlišovat sbírka s malým „s“ a sbírka s velkým „S“. I malá sbírka může být sbírkou s velkým „S“. Původně jsem si také myslel, že musím mít všechno. Díky přátelství s Kunderou jsem získával také díla Skupiny Ra, Zikmunda, Istlera a dalších. Díky tomu jsem ale pak měl možnost výměny. Spoustu zajímavých věcí jsem pak při užší profilaci musel dát pryč. Také pozdější Kotíkovy, Lhotákovy obrazy… Například abych získal velké Grossovo Zátiší s polní výhní, klíčové dílo z roku 1940, původně z majetku doktora Kotalíka.

Pamatujete si ještě po letech okolnosti získání všech děl?
Ano, samozřejmě. Vedu si i záznamy. Zajímavou historii má například Hudečkovo Surreálné městečko, jeden z titulních obrazů výstavy. Původně patřil Miroslavu Hákovi, který ho prodal spolu s dalšími Janu Vladislavovi. Ten je odvezl do Paříže a jeho dcera pak do Kanady. Když se pak Vladislav vrátil, celou skupinovou sbírku pocházející od Miroslava Háka jsem od něj odkoupil já.

Narazil jste někdy na falsum?
Ano, mnohokrát. A jednou se mi i stalo, že jsem je koupil. Byl to obraz vystavený na jedné zásadní porevoluční skupinové retrospektivě… Abych se takovým situacím vyhnul, hodně dám na svůj přirozený cit, který je daný tím, že jsem toho za ta léta viděl opravdu hodně. Velký pozor dávám také na původ obrazů. To je daleko nejcennější informace, kterou člověk při tom posuzování pravosti může mít.

Jakou roli hraje pro vás finanční hledisko?
Nikdy pro mě nebylo prvotní. Peníze jsou pro mě jen prostředek, nikoliv cíl. Ceny a hodnota věcí jsou velmi relativní. Jsou malíři, které nepovažuji za kvalitní, ale na trhu jsou v současnosti cenově velmi vysoko. Na druhé straně jsou autoři jako například František Gross, které je možné i dnes při vysoce kvalitní malbě koupit za přijatelné peníze.

Proč myslíte, že bylo mezi sběrateli vždy tolik lékařů?
Možná je to tím, že právě lékaři vidí kolem sebe tolik strastí. Dotýkají se jich sice jen nepřímo, ale přesto mohou mít vnitřní potřebu obklopit se něčím nadčasovým. Já jsem navíc dělal onkologii. Viděl jsem za svůj život umírat spoustu lidí, i mladých, a nebylo jim pomoci… Kdykoliv mám určitý životní splín, představují mé obrazy pro mne maximum relaxace.

Zleva: ředitel Západočeské galerie Roman Musil, kurátorka výstavy

Marie Klimešová a Jan Vykoukal

  

Jak vznikl nápad představit celou sbírku na výstavě v Plzni?
Plzeň vznikla víceméně náhodně díky osobnímu setkání s ředitelem Západočeské galerie Romanem Musilem. Mně se na té myšlence líbil také fakt, že je to místo od nás dosti vzdálené a nezná mne tam tak široký okruh lidí jako zde. Většina věcí ze sbírky už byla dříve vystavovaných a publikovaných, některé dokonce opakovaně. Po jistém váhání jsem tedy s takto komplexní veřejnou výstavou souhlasil. Chtěl jsem však, aby byla sbírka současně monograficky zpracována, což se podařilo. Skvěle se toho ujala Marie Klimešová.

Jak vidíte budoucnost své sbírky?
Úvahami o zániku, možném rozprodeji sbírky v budoucnu se prakticky nezabývám a nepřipouštím si je. A to proto, že to v praxi stejně nejsem schopný ovlivnit. Sám jsem mezi obrazy vyrostl, odmalička jsem měl ke sbírání vztah, ale své potomky se snažím vést k obdobným zálibám spíše nenásilně.