Francouzskou uměleckou scénu první poloviny 19. století ovládal oficiální systém akademického vzdělávání a z něj vycházejících každoročních výstav, tzv. Salonů. Kdo se chtěl na některém z těchto populárních podniků představit, vejít ve známost a nalézt tak případné kupce či objednatele, musel projít drobnohledným hodnocením komise. Ta měla na umění svůj, převážně konzervativní názor, takže z neúspěšných žadatelů, dnes učebnicových jmen protomoderny Gustava Courbeta nebo Édouarda Maneta, vznikl v roce 1863 například slavný Salon odmítnutých (Salon des refusés).

První výstava, tristní výsledek a posměšky o impresionismu

O generaci mladší výtvarníci, vyznávající ještě volnější malířskou techniku krátkých a hutných tahů v zářivé barevnosti s cílem zachytit prchavý dojem okamžiku, tak tušili, že filtrem salonních akademiků jejich díla asi neprojdou. Spřátelení umělci kolem Edgara Degase, Camilla Pissarra, Clauda Moneta, Augusta Renoira nebo Berthe Morisot si tak v prosinci 1873 založili Spolek anonymních umělců, malířů, sochařů, grafiků atd. (Société anonyme des artistes peintres, sculpteurs, graveurs, etc). O pár měsíců později, 15. dubna 1874,  vlastními silami zorganizovali první výstavu.

Konala se v bývalém Nadarově ateliéru na Kapucínském bulváru (Boulevard des Capucines) a z původních pětatřiceti podílníků se nakonec aktivně zúčastnilo jednatřicet výtvarníků se 165 malířskými, kresebnými nebo grafickými díly. K výstavě byl vydán katalog s úvodními texty a krátkými medailonky, s cenou 50 centů za kus. Měsíc trvající přehlídka nejsoučasnějších trendů v umění, vždyť většina položek nesla dataci z počátku 70. let, měla návštěvnost spíše podprůměrnou. Kulturní kritici sice oceňovali proaktivní postoj autorů k řešení zakonzervované situace kolem Salonů, ale na samotném uměleckém názoru nenechali nit suchou.

Claude Monet: Dojem/imprese, vycházející slunce, 1872/73
olej na plátně, 48 x 63 cm,
Musée Marmottan Monet, Paris © RMN-Grand Palais

Charakteristický rukopis považovali za chaotickou práci se štětcem namočeným v barvě, na vystavené obrazy pohlíželi jako na nedokončené skici, chybělo jim pečlivé nanášení lazur či pevná obrysová linka. Umělcům vytýkali jejich neakademické vzdělání a posílali je doplnit si studium malby. Jeden z komentátorů satirického časopisu Charivari, Louis Leroy, si za terč své kritiky vybral Monetovo plátno Dojem, vycházející slunce (Impression, soleil levant, 1872/73), které pro něj znamenalo vrchol „dojmismu“ (l´impressionnism). Článek z 25. dubna 1874 pak nazval pejorativně Výstava dojmistů/impresionistů (L´Exposition des impressionnistes). Původně posměšné pojmenování celého výtvarného směru a desítek jeho představitelů a představitelek se následně vžilo i v běžném kulturním kontextu, třebaže například Edgar Degas nebo Mary Cassatt preferovali označení „nezávislí“ (indépandants).

Samotná výstava se propadla do červených čísel. Spolkový poplatek 61,25 franků, tedy 60 franků za účast a 1,25 franků jako příspěvek na katalog, se žádnému z umělců ani zdaleka nevrátil, například Degas nebo Berthe Morisot neprodali ani jeden obraz. Dubnový komerční i reputační neúspěch odsunul plánovanou podzimní výstavu na neurčito a 17. prosince téhož roku se členové dohodli na definitivním rozpuštění.

Galerista Durand-Ruel a jeho mise

Z momentální existenční nouze, neboť většina impresionistů byla toho času bez zakázek, bez kupců a s nálepkou stylových podivínů a neumětelů, je vytáhl, a pro budoucnost nasměroval, známý pařížský galerista a obchodník s uměním Paul Durand-Ruel. O Pissarrovi a Monetovi věděl už od roku 1870, kdy se s nimi setkal v londýnském exilu, kam se všichni uchýlili před francouzsko-pruskou válkou, ale akviziční potenciál impresionismu, v tom nejlepším slova smyslu, vycítil až po první spolkové výstavě. Durand-Ruel začal obcházet ateliéry, seznamoval se se širším okruhem výtvarníků a skupoval ne jednotlivé kusy, ale desítky děl přímo od umělců. Záznamy dokládají, že po několika prvních setkáních s konkrétními malíři si obratem pořídil 29 Pissarrů, 29 Sisleyů, 10 Degasů a 2 Renoiry.

Bylo tedy naprosto přirozené, že druhé pokračování impresionistické výstavy, v roce 1876, se odehrávalo již zcela v Durand-Ruelově režii, v prostorách jeho galerie na ulici Le Peletier. Stále nešlo o žádný velký sukces, ani prodejní, ani kritický, a finanční i motivační podpora umělců ležela stále výhradně na Durand-Ruelových bedrech. Ale tradice již byla založena a o impresionistech se začalo stále více hovořit. Další ideově spřízněné přehlídky proběhly v letech 1877, 1879, 1880, 1881, 1882 a 1886.

Camille Pissaro se zúčastnil všech osmi výstav, Berthe Morisot a Edgar Degas sedmi, Claude Monet pěti a August Renoir nebo Alfred Sisley se představili čtyřikrát. Evropská klientela však zůstávala k impresionismu až na výjimky spíše vlažná a Durand-Ruelovy depozitáře stále přetékaly teď už tisícovkami děl. Proto se rozhodl rozšířit svůj trh o zámoří a v roce 1886 se on a 300 položek vydaly na tříměsíční putovní show po amerických velkoměstech. Prodal 49 obrazů za 40 tisíc dolarů, což se dalo označit za obchodnický zdar, ale především otevřel v New Yorku svou pobočku. Tato galerie od roku 1887 (do 1950) zprostředkovávala téměř všechny později milionové prodeje dnes slavných děl, ať už do muzejních nebo soukromých sbírek.

Impresionisté jsou aukční jistota

V rámci světové aukční historie jsou impresionisté, a v posledních sezónách i impresionistky, jedním z nejstabilnějších dražebních segmentů. Především ti nejslavnější francouzští, ale i jejich britští, američtí či severští kolegové. Centrem obchodů je dlouhodobě New York, Londýn nebo Paříž, kam se mohou pohodlně připojit i jedni z nejvlivnějších hybatelů této kategorie, tedy zájemci z Asie. Když se do impresionistického segmentu vložili například čínští kupci, celosvětový obrat za sezónu se počítal v miliardách dolarů. První vlna velkolepých prodejů proběhla v 80. letech 20. století, další vzedmutí přišlo například v roce 2011, v němž výsledkové databáze sečetly souhrn za impresionisty kolem 5,4 miliardy dolarů. 
 

Claude Monet (1840-1926)

Jedničkou na trhu je dlouhodobě Claude Monet, asi nejznámější představitel tohoto výtvarného směru. Neobejde se bez něj žádný každoroční žebříček Top 10 nejdražších děl. Sezónu 2023 zakončil jeho Rybníček s lekníny na třetí pozici za více než 74 milionů dolarů (Christie's New York, vč. provize). Při srovnávání obratů se Monet loni umístil jako pátý nejžádanější výtvarník vůbec s finančních objemem přes 167 milionů dolarů (bez provize).

Claude Monet: Kupky sena, 1890-91,
olej na plátně, 72,7 x 92,6 cm,
Sotheby’s New York 14. 5. 2019
konečná cena: 110 747 000 USD

Autorský rekord padl před pěti lety za téměř metrové Kupky sena (Meules). Vůbec poprvé se jakýkoli impresionistický obraz přehoupl přes 100milionovou hranici, na konečných téměř 111 milionů dolarů, když téměř dvojnásobně překonal odhadovaných 55 milionů dolarů (bez provize). Tyto Kupky sena měly čistě americkou provenienci a prošly pařížskou i newyorskou pobočkou galerie Paula Duranda-Ruela.

Claude Monet: Kvetoucí lekníny, 1914-17,
olej na plátně, 160,3 x 180 cm,
Christie's New York 8. 5. 2018
konečná cena: 84 687 500 USD

Z pozdějších givernských zahradních sérií jsou momentálně nejdražší velkoformátové Kvetoucí lekníny (Nymphéas en fleur) za téměř 85 milionů dolarů, což jim přisoudilo čtvrté místo v rámci všech Monetových aukčních výsledků. Na takto vysokou cenu je patrně vynesla i exkluzivní provenience, neboť obraz pocházel se sbírky Davida a Peggy Rockefellerových. Pozůstalostní aukce proběhla v květnu 2018 u Christie's.

Edgar Degas (1834-1917)

Edgar Degas: Odpočívající tanečnice, kolem 1879,
kvaš a pastel na papíře, 59 x 64 cm,
Sotheby's New York 9. 11. 2008
konečná cena: 37 042 500 USD

Jeden ze zakladatelů Spolku, Edgar Degas, si rekordní prodej připsal za velmi pozdní bronzovou plastiku Čtrnáctiletá tanečnice z roku 1927 s cenovkou přes 41,6 milionu dolarů (Christie's NY 2022). Z nástěnných děl drží primát středně velký pastel a kvaš na papíře s autorovou typickou tématikou Odpočívající tanečnice (Danseuse au repos). Ten před šestnácti lety uspěl u newyorských Sotheby's za více než 37 milionů dolarů a potvrdil důležitou roli figurální linie impresionismu.

Camille Pissarro (1830-1903)

Camille Pissarro: Bulvár na Montmartru, jarní ráno, 1897,
olej na plátně, 65 x 81 cm,
Sotheby's London 5. 2. 2014
konečná cena: 19 682 500 GBP

Věkově nejstarší člen impresionistických kruhů, Camille Pissarro, je součástí mnoha sbírkových institucí po celém světě, na veřejném trhu se zatím nejvýše dražil za téměř 17 milionů liber, před deseti lety u londýnských Sotheby's. Městská veduta Montmatrského bulváru (Le Boulevard de Montmartre, matinée de printemps ) v tradiční kompozici, ale s přesvědčivou atmosférou nese německou stopu. Pět let po svém vzniku se dostal do „spřátelené“ berlínské galerie Paula Cassirera a odtud do majetku německého mecenáše a sběratele židovského původu Maxe Silberberga. Jeho špičková kolekce byla pod nacistickým nátlakem rozprodávána či přímo zabavena a sám sběratel zemřel v Terezíně v roce 1942. Po zdlouhavých restitučních řízeních byl Pissarrův obraz navrácen dědicům, kteří jej následně nabídli na aukci v Londýně.

Pierre-Auguste Renoir (1841-1919)

Pierre-August Renoir: Tančírna v Moulin de la Galette, 1876,
olej na plátně, 78 x 114 cm,
Sotheby's New York 17. 5. 1990
konečná cena: 78 100 000 USD

Po Monetovi asi druhý nejznámější impresionista, Pierre-Auguste Renoir, se specializoval na portréty a figurální výjevy z městského či venkovského života, často v letní a zábavné atmosféře. Autorův rekordní prodej, Tančírna v Moulin de la Galette (Au Moulin de la Galette), je toho ilustrativní ukázkou. Jde o menší variantu ikonického obrazu z Musée d´Orsay a pozoruhodná je i jeho moderní historie. Plátno se v roce 1990 u newyorských Sotheby's vydražilo za astronomických 78 milionů dolarů a jen o dva dny nestihlo získat titul nejdražšího díla historie. Toto vítězství připadlo van Goghově Podobizně dr. Gacheta za 82,5 milionu dolarů u konkurenčních Christie’s. Jenže, oba nečekaně naceněné obrazy se setkaly v rukou jednoho majitele, japonského podnikatele Ryōei Saitō. Ten krátce nato prohlásil, že by si přál, aby po jeho smrti byla díla spálena i s jeho ostatky (mimo jiné i kvůli milionovým daňovým poplatkům z případného dědictví). Saitōvy predikce se nakonec nevyplnily a až po deseti letech bylo zjištěno, že obrazy byly v tichosti privátně prodány do soukromých sbírek. Renoirova Tančírna by se měla dnes nacházet v nejmenované švýcarské kolekci.

Berthe Morisot (1841-1895)

Berthe Morisot: Po obědě, 1881,
olej na plátně, 81 x 100 cm,
Christie's London 6. 2. 2013 
konečná cena: 6 985 250 GBP

Malířka Berthe Morisot byla po léta považována za sice talentovanou, ale v zásadě druhořadou impresionistku, kterou v uměleckých kruzích drželo vzájemně inspirativní přátelství s Edouardem Manetem a manželství s jeho bratrem Eugènem. Až poslední desetiletí vyzdvihly její iniciační roli v celém hnutí a na pravou míru uvedly dříve podceňované charakteristiky její malby a kresby jako „ženské“, tedy umění subtilní, jemné a zcitlivělé. Když se před jedenácti lety dražila její zahradní scéna Po obědě (Après le déjeuner), pořadatelé z londýnských Christie's očekávali prodej kolem 2 milionů liber (bez provize). Kladívko nakonec přikleplo více než trojnásobek ceny. Metrové plátno od Berthe Morisot stálo téměř 7 milionů liber včetně provize a znamenalo absolutní rekord pro ženskou autorku na trhu vůbec. Dnes, v roce 2024, to stačí na celkovou devátou pozici v rámci prodejů žen-umělkyň všech dob.

Václav Radimský (1867-1946)

Václav Radimský: Chladný les v plném slunečním svitu, 1900,
olej na plátně, 140 x 200 cm, 
European Arts 19. 11. 2017 
konečná cena: 10 788 000 Kč

Za nejryzejšího impresionistu francouzského střihu je v tuzemsku považován Václav Radimský. Ve Francii žil a pracoval několik let, v ideové i osobní blízkosti například Clauda Moneta. Nedaleko slavného sídla v Giverny si pronajal starý mlýn La Bergamotte a věnoval se osvědčeným krajinářským konstantám: říčním partiím na Seině, prosluněným loukám nebo venkovským stavením obklopeným zahradami a sady. Když v pražském Topičově salonu vystavil v roce 1899 desítky svých děl, české publikum mohlo v podstatě poprvé ve velkém nasát opravdovou francouzskou atmosféru. Radimský zůstal svému impresionistickému východisku věrný i po návratu zpět do Čech na Kolínsko. Nejžádanějším obrazem v jeho dražebním curriculu je již sedm let Chladný les v plném slunečním svitu z roku 1900. Dvoumetrové plátno se u European Arts nabízelo za téměř 6 milionů korun. Ve finále překonalo i desetimilionovou hranici. Václav Radimský se řadí dlouhodobě mezi nejzastoupenější a nejpopulárnější autory na českém trhu.